Hledání Boží tváře: Ježíš Nazaretský v pohledu Josepha Ratzingera – Benedikta XVI.

30.08.2022

„Jen v Bohu a jen z Boha lze člověka znát správně. Poznání, které člověka redukuje na to, co je empirické a uchopitelné, nepostihuje právě skutečnou lidskou hloubku. Člověk zná sám sebe jen tehdy, když se učí rozumět si z Boha, a druhého zná jen tehdy, když v něm vidí Boží tajemství“
(Joseph Ratzinger)

Na první pohled vypadá tahle kniha jako specializovaná publikace, určená pro úzké publikum zabývající se na odborné úrovni christologií kardinála Ratzingera. Ale nevěnovat jí z tohoto důvodu pozornost by bylo velkou chybou. Kniha totiž překračuje tento horizont a je mnohem víc než konkrétně zaměřenou monografií.
Otec Frývaldský využívá širokého rozhledu a záběru kardinála Ratzingera a prostřednictvím svého vhledu do jeho myšlení uvádí čtenáře do řady témat, které jsou pro promýšlení křesťanství důležitá – a to nejen v oboru christologie, ale také v biblistice (vztah Starého a Nového zákona) nebo ve fundamentální teologii (tajemství Ježíšova života nebo styčné body vědy a víry). A činí tak s nebývalým pedagogickým talentem a s velkým citem pro srozumitelné a přehledné podání problematiky. Opravdu: žádné zbytečné přetěžování odbornou terminologií, žádná záplava latinských výrazů, žádná složitě šroubovaná souvětí. Mám pocit, že u některých dílčích témat (například soteriologie nebo teologie kříže) jsem zde našel dosud čtenářsky nejpřístupnější uvedení do problematiky, se kterým jsem se zatím setkal – škoda, že jsem se ke knize nedostal dřív.

Líbilo se mi, jak Ratzingerovo teologické myšlení nezapomíná na člověka v jeho každodennosti, jak propojuje vertikální a horizontální rozměr víry. Dobře a správně žitý vztah s Bohem tak znamená dobře žitý vztah člověka k sobě, ke svým nejbližším, k širší komunitě. Láskyplné odevzdání Syna Otci v trinitární dynamice je předobrazem a vzorem naší vydanosti ve vztazích. Bohem darovaná svoboda nás uschopňuje k tomu, dopřávat druhým svobodu lidskou. Všemu předcházející Boží láska nám umožňuje rozpoznávat se jako milované bytosti a bezpodmínečně milovat sebe i druhé... A tak dále. :-)

Z konkrétních věcí mě zaujal nejvíc vztah víry a rozumu, to je téma, které není vždy dobře chápáno v křesťanské komunitě (kde je to někdy víra bez rozumu) a také je zdrojem mnoha nedorozumění v komunikaci se sekulární veřejností. Otec Frývaldský připomíná Ratzingerův důraz na víru jako nutný doplněk rozumu ve správném poznávání světa, kdy rozum bez víry má tendenci absolutizovat sám sebe a stavět se na místo Boha (zde si neodpustím vložit nádhernou definici jiného papeže, Jana Pavla II.: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce sám Bůh. Tím, že člověk pozná a miluje Boha, dosáhne také plné pravdy o sobě samém.“)

„Nyní je pochopitelné, proč otázka po Bohu není pro lidské myšlení okrajová a nepodstatná a proč nemůže být vykázána z oblasti lidského rozumu. Bez Boha není svět pochopitelný, protože ‚svět je pravdivý v té míře, v jaké odráží Boha, stvořitelský smysl, věčný rozum, z něhož pochází.‘ Křesťanská víra v Krista, Logos, který odhaluje tajemství stvoření, tedy odpovídá na podstatné otázky lidského rozumu. V tomto smyslu je víra impulsem pro rozum, aby se ‚rozpomenul‘ na svou stvořenost a nalezl sám sebe.“