Hledání dobré smrti
Caitlin Doughty
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/515292/bmid_hledani-dobre-smrti-Kei-515292.jpg
4
48
48
Majitelku pohřebního ústavu Caitlin Doughtyovou fascinuje všudypřítomný strach ze smrti, pokouší se proto zjistit, jak o své mrtvé pečují lidé v jiných kulturách. Hledání dobré smrti je poutavá cesta do různých koutů světa, na které poznáte tajemné a působivé pohřební rituály, o kterých se v našem prostředí téměř nic neví. Na indonéském venkově sleduje muže, jak umývá a obléká tělo svého mumifikovaného dědečka, s nímž už dva roky pobývá v rodinném domě. V La Paz objevuje bolivijské natitas (oslavované lidské lebky, co kouří cigarety a plní lidem přání). V Tokiu se seznamuje s japonským zvykem kotsuage, během kterého pozůstalí vybírají čínskými hůlkami kosti svých milovaných z popela. Píše o inovátorech v oblasti pohřebních služeb, kteří zkoumají kompostování lidského těla a ekologické pohřby. Snaží se zjistit, jak by nám různé tradice, od mexického svátku Día de los Muertos až po zoroastrijský nebeský pohřeb, mohly pomoci vidět naše vlastní pohřební zvyklosti v jiném světle. Vydejte se spolu s autorkou po světě za hledáním „dobré smrti“. Je to cesta možná trochu morbidní, ale dobrodružná a nesmírně zajímavá, je to příběh o mnoha překvapivých a fascinujících způsobech, kterými se lidé po celém světě vyrovnávají s velmi lidskou výzvou – se smrtí.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy Sociologie, společnost
Vydáno: 2023 , Lukáš a syn (Barrister & Principal)Originální název:
From Here to Eternity: Traveling the World to Find the Good Death, 2017
více info...
Přidat komentář
Krásné a úžasné a stejně jako předchozí kniha k zamyšlení. A rozhodně chci přírodní pohřeb. Alespoň dokud u nás nebudou povoleny vikingské pohřby.
Tuto knihu jsem si koupila k Vánocům, jelikož mne zaujalo téma i nápadná obálka. Bylo v ní plno zajímavých myšlenek, které mě přinutily zamyslet se nad našimi (vlastně nepřirozenými) pohřebními praktikami a nad jejich možnými alternativami, které nám autorka nabízí skrz své autentické setkání s pohřebními a posmrtnými rituály jiných kultur (Indonésie, Japonsko, Mexiko, Bolívie atd.). Bohužel mi trochu nesedl její chaotický způsob psaní, ocenila bych trochu uhlazenější formu a možná více faktů. Takhle mi přišlo, že autorka nejde moc do hloubky a počínání jednotlivých kultur bere tak trochu "jako z rychlíku". Nicméně jsem ráda, že mám tento kousek v knihovně, kde se bude jistě krásně vyjímat.
K této knížce jsem přistupovala s určitým nadhledem a po jejím dočtení se ztotožňuji s ssyyllvvaa komentářem... Nakonec, "hledání dobré smrti - náš čas," je tu od našeho zrození již vyměřen a v mnohých dílech, citátech významných filozofů, básníků, umělců, i zvěčněn...
Téma smrti jsem v literatuře dosud zkoumala spíše z duchovního hlediska, kdežto pohled majitelky pohřebního ústavu Caitlin Doughty je v této knize silně fyzický. Takový reálný cestopis po různých místech spojených se smrtí. Já se pročetla z počátečního znechucení přes zkoumání, proč mi to přijde morbidní, ke zjištění, že to vlastně morbidní ani není (smrt samotná) a k podivení, co všechno lidi nevymyslí v rámci tradic a rituálů (asi jako naše Vánoce). Kupodivu mi nejmorbidnější či nejméně přirozený přišel japonský způsob pohřbívání a jejich virtuální návštěvy hrobu a online pokládání kytek. A trochu mě mrzí (i když se obyvatelům nedivím), že nevyšla ta hrobní pyramida v Londýně, to by byl vrchol mého průvodcování tímto městem :-)
Určitě je to zvláštní kniha, autorka umí psát chytlavě až "blogově" a to na nezvyklé téma. Za mě opravdu stojí za přečtení a zamyšlení.
A je to poslední úlovek z mé oblíbené literární kavárny Academia v Brně (které po 22 letech končí). A ještě jedna zvláštnost - knihu jsem si vybrala jen podle šíleného přebalu, což se u mě snad ještě nikdy nestalo...
Nečte se to dobře, i když má autorka humor a lehkou ruku a volbou ilustrátora Landise Blaira osvědčila dobrý vkus. Jednak proto, že téma vyrovnání se se smrtí nikdy není úplná hitparáda (i když je nezbytné), jednak kvůli novinářskému stylu (nahromaděná spousta informací, kterým se dá jakási povrchní fazóna, rychle a bez stylu; množství chyb a překlepů tomu také nepomáhá). Nicméně seznámení s pohřebními rituály v Indonésii, Mexiku, Španělsku, Japonsku, Bolívii a několika amerických státech je podnětné. Člověk si alespoň ujasní, jak to má osobně se vztahem ke smrti, k loučení, k tělesnosti, k sobě. Líbí se mi koexistence s mrtvými v Jižní Sulawesi včetně očišťování těl; líbí se mi japonské sbírání kostí; závidím plejtvákovi šedému; s ňatitas bych jednou s potěšením pokecala - a možná se mezi ně zkusila vmezeřit; a pokud to nepůjde, pro sebe bych prosila Bios Urn.
Smrt je součástí života a je nutno se s tím vyrovnat. V různých dobách a různých zemích a samozřejmě s výrazným ovlivněním náboženstvím se tento způsob měnil. To z historie i literatury víme, i když většinou okrajově. Autorka mne svým tematicky zaměřeným cestopisem mile překvapila, mimo jiné i tím, že zábavnou formou poskytla čtenáři spoustu zajímavých informací i podnětů k zamyšlení i k určité sebereflexi. Rozhodně stojí za přečtení a oceňuji i její grafickou úpravu - ilustrace jsou vtipné a myslím si, že vystihují podstatu lépe než by to dokázaly fotografie,
Vnímáte také, jak se téma smrti ve společnosti většinou vyskytuje jen ve dvou extrémních rovinách? Na jedné straně tu je jistá fascinace, kterou můžeme pozorovat např. v podobě řady true crime podcastů, vlny knih o sériových vrazích a také významného podílu detektivních a podobně laděných románů na literárním trhu a jejich velké čtenosti. Jenže tam se nás ta smrt tak nějak netýká, to jsou příběhy jiných Jako protipól je strach ze smrti a její stále přítomná tabuizace umírá se za zavřenými dveřmi, moc se o tom nemluví, ještě snad abychom si sami plánovali, jak se s námi má naložit poté, co naše duše opustí naše těla. A přitom se to týká nás všech. Někdo o tom možná občas přemýšlí, ale znám jen minimum lidí, kteří svou představu sdílí se svými blízkými.
Caitlin Doughty má jako majitelka pohřebního ústavu s tématem hodně zkušeností a letos jí u nás vyšla její druhá kniha pro dospělé Hledání dobré smrti. Autorka vás v ní vezme na rychlou exkurzi světem (do tří států USA a pěti dalších zemí), při níž vás seznámí s unikátními přístupy k nakládání s lidským tělem po jeho smrti. Najdete tu sterilní prostředí, v němž se můžete se zesnulým rozloučit zpoza skla, ale i národy, u kterých je běžné, že se zesnulými sdílí domácnost, než je konečně uloží na místo jejich odpočinku a i tam je pak navštěvují, mluví s nimi, starají se o ně a pořizují si s nimi fotografie.
Ať už máte o svém posmrtném životě jakoukoli představu (třeba i žádnou), důležité je, abyste se s ní dokázali smířit s tím, co nás nakonec všechny čeká. Právě přijetí té nevyhnutelnosti je podle mého základ, ostatně je to přirozená součást našeho bytí, no ne?
Za mě je to úžasná kniha a podobně skvělá je i ta Caitlinina předchozí, a to i navzdory poněkud bulvárnímu a zkreslujícímu názvu v češtině, tj. Tlouštíci hoří rychleji. A jsem zvědavá, zda u nás nakonec vyjde i Will My Cat Eat My Eyeballs?, v níž Caitlin odpovídá na dotazy dětí ohledně smrti. =)))
V podstatě miluji cestopisy, poznávání kultur a zvyků, když už ne osobn, tak skrze optiku dalších lidí. Zde poznáváme kulturu posmrtnou. Plnou úžasných a "divných" rituálů. Caitlin používá krásně svůj černý humor. Knihu rozhodně doporučuji všem!
PS: A ty ilustrace?! Mám nového oblíbeného umělce!
"Ukažte mi způsob, jakým se národ stará o své mrtvé, a já vám změřím s matematickou přesností, jak moc jeho příslušníci oplývají láskyplným soucitem, respektují zákony dané země a jsou oddáni vyšším ideálům." (úryvek z knihy)
Knihu Hledání dobré smrti doporučuji všem, pro které není téma smrti tabu a kteří si někdy položili otázku, jak by se chtěli nechat pohřbít. Kniha není tak morbidní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Autorka sice používá černý humor, ale jinak je to velmi seriózně napsaný cestopis, kde autorka předkládá čtenáři odlišný způsob pohřbívání podle zemí, které navštívila. Smrt, které se bojíme, je tu podána jako něco přirozeného, co by nemělo být odděleno od života. Náš způsob pohřbívání mrtvých se jeví autorce jako něco neosobního, jde především o byznys. Když nám někdo zemře, nevíme si s tou situací rady. Obracíme se na pohřební služby, sami nechceme mít se smrtí nic společného... Chybí v tom hluboký zážitek, rituál, delší čas na truchlení... Kniha nabízí srovnání různých kultur pohřbívání a celkově zamyšlení nad tím, jak ke smrti přistupujeme. Určitě doporučuji přečíst všem, kterého tato tematika zajímá.
Tak tady na mě zapůsobila velmi silně grafická stránka knihy. Obálka i ilustrace jsou prostě děsivě povedené, něco ve stylu Tima Burtna a to se mi líbí :)
Smrt, téma o kterém se v České republice moc nemluví a kterému se spousta lidí veřejně vyhýbá. Málokdo ji má v sobě vnitřně zpracovanou a všichni nebo většina z nás se jí bojíme. Tady jsou snad ve výhodě věřící lidé, smrtí přeci nic nekončí ;)
A pak je tady druhá stránka věci, co s tělem. Právě díky tomuto tématu procestujete s touto knihou celý svět. Pro nás Evropany je to mnohdy hodně podivná, ujetá, morbidní a snad i odporná podívaná. Prostě co národ to jiná kultura, tradice, zvyk a naložení s tělem.
Já osobně jsem pro kompostování ;)
Souhlasím s autorkou, ač Američankou. Náš způsob pohřbívání při využití kremačních služeb je zoufale neosobní a zbytečně drahý! Stejně jako ona si myslím, že nejlepší a nejpřirozenější je zemřít obklopena pečující a milovanou rodinou.
Kniha je zajímavou sondou do zvyků a možností pohřebních rituálů a pohřbů jednotlivých zemí světa. Je zajímavé sledovat rodiny, kde zemřelý "žije" v domě ještě spoustu let než se najdou peníze na pohřeb a všem to přijde normální a na druhé straně kultury, kde pohřeb musí být do 24 hod.
Zajímavý pohled na to, co někde je už normální a jinde vyvolává emoce a je to obrovským etickým a morálním problémem... ČR nevyjímaje.
Obálka knihy v mexickém stylu (pokud jste viděli animovaný film Coco, tak víte, o čem je řeč) mě v knihkupectví zaujala na první pohled; kniha je navíc plná pěkných ilustrací od mě do té doby neznámého (není divu, nejsem žádný znalec umění) Landise Blaira, amerického ilustrátora a komiksového tvůrce, a co je nejdůležitější, skvěle se mi četla.
Nemusíte být zrovna katakombový typ jako Caitlin, jak někde v knize žertuje během dialogu s italským taxikářem, ale tak jako tak, smrt je nedílnou součástí našeho života, ať chcete nebo ne, a čeká nás všechny, tak proč k tomu nepřistoupit s klidem filozofa/filozofky a nadto se při čtení této knihy pobavit i poučit o pohřebních rituálech z různých končin světa.
Dočtete se tak trochu letem světem o všem možném, o indonéském Tana Toraja a tamním rituálu ma´nene (za mě ne díky), mexické slavnosti Día de Muertos, věžích ticha a zjevném, znepokojivém úbytku supů (důkaz toho, jak je všechno v přírodě propojené nebo spíš, že lidé jsou opravdu nepříjemně šikovní v hubení různých druhů živočichů; znalci vzpomenou v analogii např. na Tiché jaro od Carsonové), tibetských nebeských pohřbech, věšteckých lebkách natitas v Bolívii, svítících soškách buddhy v buddhistickém chrámu Koukokuji v (na můj vkus) přetechnizovaném Japonsku (byť se zajímavým rituálem kotsuage, který by asi slabší povahy nedaly), španělském pohřebním ústavu Altima se spoustou skel a výloh v Barceloně i vědeckém projektu ve výzkumném zařízení FOREST kompostování lidských těl v Severní Karolíně atd.
Autorka je velmi otevřená všem možným způsobům pohřbívání, což může u konzervativnějších jedinců vyvolat nevoli či nechuť, mně se ale její vášeň pro reformu pohřbívání, sympatická zvídavost a otevřenost různým formám pohřbívání a vůbec otevřený přístup ke smrti, která nemusí být čistě jen smutnou a/či tragickou záležitostí, velmi zamlouvá.
Caitlin Doughtyová je nejen majitelkou pohřebního ústavu, ale i poměrně akční ženou, na youtoube najdete hromadu jejích videí na kanále Ask a Mortician (doporučuji).
Po přečtení knihy si můžete směle odpovědět na otázku, jak Vy osobně jste spokojení s pohřbíváním v České republice a zdejší právní regulací v oblasti pohřebnictví.
Štítky knihy
místopisy smrt cestopisy pohřební zvyky a rituály
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria |
| 2023 | Hledání dobré smrti |
O něčem a o tom,co je tabu !
Pokud nejste zavedení puritáni a taky vás někdy napadlo,proč u nás téma smrti je bráno jako něco nepřirozeného,je lepší se tématu vyhýbat a samotné pohřbívání děláme zrovna takhle,je toto knížka právě pro vás.Jinde to je docela jiné.
To,že nás čeká ráj,ještě neznamená,není té černé příliš ?
Nemocnice,penzion,rozloučení ve spěchu,tot vše.
Nepříjemné svírající pocity,vyrovnání se ...
Život prý věčný,truchlení,obřad a pak smuteční slavnost,spláchnout žal ...
Proč nevzpomínat a nectít barevně.Veselit se a vzpomínat,když dotyčný ještě žil.Těžko změnit,něco,co je v nás hluboko zakořeněno.
Uctít život samotný,právě životem jedinečnosti člověka.
Právě proto je tu manuál Hledání dobré smrti.
Leckdy humorně podané odlehčené autorčiny hlášky.Ano,patří to k bytí a my to nezměníme.Přístup jednoduchý.Cestopisné pojetí přispívá na zajímavosti.
Rituály z našeho pohledu cizáka můžou připadat bizardní.
Není to,ale nejupřímější způsob smutku,tak jak jsou popsány v knížce.
Než právě jen pověstný penál dřevěný ?
Velmi zdařilé ilustrace doprovází text a mají velký podíl na podivuhodné cestě.
Někdy pochmurné i plné naděje.Záleží jak se na to díváte.
Ti co se o nás postarají.Rutina,byznys jistých ústavů.
Hold každý nemůžeme mít pyramidu nebo vlastní mauzoleum na cestě do neznáma :)