Hledání přítomného okamžiku
Ruth Ozeki
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/225127/bmid_hledani-pritomneho-okamziku-Ool-225127.jpg
4
86
86
Spisovatelka Ruth najde při procházce na pláži v Britské Kolumbii svačinovou krabičku s obrázkem Hello Kitty. Ta obsahuje vojenské hodinky a ručně psaný deník, ukrytý v deskách knihy Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Mohly tyto předměty patřit někomu, kdo zažil tsunami v roce 2011? Mladá tokijská studentka Nao je šikanovaná svými spolužáky. Aby unikla dennodennímu týrání a ponižování, rozhodne se spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí však chce na stránkách svého deníku popsat fascinující osud své prababičky, buddhistické mnišky Džiko. Deníku, ukrytého v deskách knihy Marcela Prousta…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , MottoOriginální název:
A Tale for the Time Being, 2013
více info...
Přidat komentář
Hledání přítomného okamžiku je ve své podstatě "obyčejný" příběh o lidech, kteří se vypořádávají s tím co zažili a co je zranilo. Vyprávěním se navíc prolínají prvky budhismu, ale rozhodně se nejedná o žádnou agitaci. Spíše je to o jiném přístupu k řešení problémů a k životu jako takovému. Obecně se mi kniha moc dobře četla a čtení jsem si užil.
Jediné co mne mírně zklamalo byl závěr. Očekával jsem, že se jednotlivé části příběhu více prolnou a objeví se nějaké hlubší souvislosti. To se nestalo, což je podle mne škoda, protože závěr k tomu přímo vybízel.
Hledání přítomného okamžiku považuji za nadprůměrnou knihu. Velmi dobře se čte a podle mého názoru v sobě nese skryté poselství o tom, jak je často obtížné vyrovnat se s tím, co vám život přinese a co často nemůžete ovlivnit. Knihu doporučuji všem lidem, kteří mají rádi "obyčejné" příběhy, které nám dávají nahlédnout do nás samých.
Ale jo. Jen ten závěr mi přijde takovej rozpačitej. Nebo jsem ho nepochopila.
Při čtení dobrého příběhu se dá moje mysl do pohybu a to se mi přihodilo při četbě této knihy. A začaly se mi objevovat i moje příběhy, které jsem prožil. Potěšilo mě i to, že se příběh odehrává na severu Kanady, který jsem navštívil. Jeho drsná příroda je nádherná!
Kniha je vzácná i vylíčením vztahu Ruth a jejího evropského manžela: její japonská sensitivita versus evropská racionalita se tu střetávají a následně i doplňují. Šťastní lidé, kteří tak umí žít!
A je tu i buddhismus, který nám ukazuje na relativitu našich cest a našeho poznání. K tomu připojuji dodatek k základnímu mottu Mistra Dógena: "Studovat Cestu znamená studovat své já. Studovat své já znamená na ně zapomenout. Zapomenout na své já znamená dojít osvícení myriádami všech věcí."
Jak toho dosáhnout?
- Jsou lidé, kteří si myslí, že celý svět je tu kvůli nim, a tak se také chovají. Ale jak by se mohl celý vesmír přizpůsobit jejich sobecným požadavkům?
- Když zkoumáte svět a nacházíte v něm svůj otisk, otevírají se vám nové a nové obzory, čím hlouběji se dostáváte, tím rozlehlejší a nekonečnější jsou. Pochopíte svou roli a místo ve vesmíru a v životě a doberete se k samotné podstatě svého já.
Ozeki dobře ukázala proměňující se realitu svou i hrdinů své knihy. A také poselství babi Džiko, které se vejde do jednoho základního slova. Najděte si ho v příběhu. Klaním se vám i paní spisovatelce.
Kniha zpracovává několik těžkých témat najednou.
Téma sebevraždy, osamělosti, svědomí, povahy japonské kultury, druhá světová válka, myšlenky buddhismu, kvantová fyzika..je nabitá informacemi a na to, kolik filozofických úvah se v knize objevuje, je příběh psaný čtivě a lehce. Není to ovšem jednohubka, kterou přečtete během dvou dnů. Mozkové závity se u ní nezastaví :)
Kniha mě bavila, ale lépe se mi četla část, kterou vypráví Nao, Ruth mě tolik nezaujala a trochu obtížněji jsem se k ní vracela.
Konec knihy má typicky japonský nádech.
Příběh o životě a smrti, o psaní, osamělosti, o válce a superschopnostech, o zenu a Fukušimě, o komunikaci autora se čtenářem, o měnícím se světě. Autorka dobře popsala paradoxy současného Japonska v době globalizace.
Vlny oceánu propojují celý náš svět. Vlny, které se stále okamžik za okamžikem mění, jsou zachytitelné jen v přítomnosti. Propojí i dvě hrdinky na opačné straně oceánu a minulost jedné změní přítomnost té druhé. Nakonec nastane otázka, zda to lze i naopak?
Naprosto dokonalé. Miliony emocí. I přes hromadu těžkých témat se to četlo samo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to založené na skutečnosti. Doporučuju.
Tato kniha byla velice zvláštní. Autorka americká Japonka dala nahlédnout do dvou světů oddělených Tichým oceánem a metafyzicky je propojila. Do knihy vložila hodně moudra, třeba o smyslu lidské existence a logice sebevraždy. Nebo píše, že v Japonsku nemůže být nikdo svobodný, to by znamenalo být osamělý. Nebo toto: I když nejsi myslitel, o svoji mysl se musíš starat, jinak skončíš s hlavou v kolejišti. Nebo toto téma: Kdo může za Velkou východoasijsou (2. svetovou) válku? Japonci myslí, že američané a naopak. Za masakr v Mandžusku cítí Japonci hanbu, ale mají i svědomí? Možná Japonci žili tak dlouho ve feudální systému, že nemají stejné individuální já jako lidé ze západu. Bylo zajímavé sledovat myšlenky hlavních hrdinek. Metoda komentovaného čtení deníku umožnila se zaobírat a vracet k vážným tématům a vidět je z různých úhlů. Poselství knihy je pozitivní: život a ne sebevražda a svědomí a ne válka.
Je to silná, eklektická, miestami intenzívnu nevoľnosť a nevôľu vyvolávajúca kniha o zene a žene, ktorá kdesi na pol ceste skĺzne do takmer hravého magického realizmu s jemnými ozvenami Sofiinho sveta. Tučný príbeh plný zaujímavých informácií o Japonsku i ekológii, ľudskom svedomí a rozmanitých vetvách časopriestoru trochu trpí nekonzistenciou a občas vyznieva "try hard", ale bolo to veľmi pútavé čítanie, v ktorom kóany a kvantová fyzika súzneli prirodzene.
Víte, co je zvláštní - vlastně by se mi ta kniha asi neměla líbit - ten začátek byl totiž ten nejdepresivnější jakej si dokážete představit (představujte si ještě víc) a ten konec mě taky zrovna nenadchnul. A i když určitě existuje spouta vesmírů, kde jsem tuhle knížku nejspíš ani nedočetla, tady v tomhle to neplatí a já jsem opravdu ráda, že jsem se k ní dostala, protože ten prostředek stojí za to ve všech možných dimenzích.
Katsushika Hokusai, kterého Velká vlna zdobí obálku této knížky, je uznávaný japonský malíř a dřevorytec. Z jeho obrázků se line krása, technická dokonalost, poklid a harmonie. Spojíte si to s japonskými zahradami a javory a šálkem dobrého čaje a jste plní japonské poezie. A pak se začtete do této knížky a čtete o lidech. Lidech prostých, milujících život a mír a pak o lidech pokřivených, produkujících tak obrovské zlo a destrukci, že vás japonská krutost vyděsí jak malé dítě. Jestli za to může izolovanost této země ležící na vzdálených ostrovech nebo jejich mateřské mléko bylo jiné, faktem je, že políbit vlastní dítě na ulici není společensky únosné, sebevraždy jsou standardem v případě selhání a nedodržování pravidel, empatie, soucitění a nabídnutá ruka luxusem, nechvalně slavné kamikadze má snad srovnání pouze se středověkem.
Děj románu se sice odehrává v přítomnosti - je zde popsáno zemětřesení v Tichém oceánu s důsledky ve Fukušimě, také jedenácté září v NY, které změnilo svět, ale jsou zde i vzpomínky na druhou světovou válku a jako všechny válečné romány i tento vás emocionálně nemine. Každá z postav má svůj příběh a ty nakonec vyústí v poselství : jsme pouze dočasné bytosti, potkávají nás ne zrovna jednoduché události, neubližujme si navzájem.
Není divu, že Ruth Ozeki sklízí za svůj román Hledání přítomného okamžiku veliký úspěch, je úžasný.
Nejak nevim,co napsat.. Ke knizce jsem se vzdy vracela trochu obtizne a obcas jsem se musela premlouvat (to se mi nestava). Ale na druhou stranu je knizka propletena duchovni linkou plnou zenu. Rozhodne Vas vtahne propletenost pritomnosti,minulosti a neceho (prostoru,casu?) co je nekde mezi tim. Realita aktualnosti je trochu tvrda a to at prozivate pritomnost s Ruth ci s Nao (nelze ale rict,ktera pritomnost je ta “spravna” a zda vubec nejaka pritomnost je).
Kazdopadne doporucuji precist, pri kazdem zacteni me knizka bavila.
O hvezdicku mene davam opravdu pouze proto,ze vraceni ke cteni pro me bylo tezsi,nez jsem zvykla. Do cteni se obvykle nemusim nutit.. Po zacteni me ale dej vzdy spolehlive vtahl!
Tak to bylo poeticko-románové tsunami plné zenové filosofie, šmrncnuté kvantovou fyzikou! Ještě teď tu úžasnost rozdýchávám a snažím se nefňukat, že jsem knihu dočetla. Po lehkém zemětřesení, kdy člověk váhá, zda ve čtení pokračovat, jsem se lehce zhoupla do světů ze kterých se mi nechtělo odcházet do reality. Děcka-kam se na Ruth Ozeki hrabe Murakami! Dějová linie, propletenost světů, časů, postavy, jazyk...vše propracované.
Kéž by bylo víc takových knih, doporučuji všem ujeťákům, kteří rádi přemýšlí nad životem a časem.
Ruth Ozeki je autorkou téhle zvláštní knížky. Nejdřív jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, začátek mě příliš nenadchl, ale postupně mě knížka úplně pohltila. Prostředí starého a polorozpadlého buddhistického chrámu v horách a malý ostrov porostlý neproniknutelným lesem plným vlků v Kanadě jsou popsána tak dokonale, že jsem si mnohokrát přála na obou místech přebývat, navíc mají obě prostředí mnohem více paralel než samotu a divokou přírodu; nadchla mě „postava“ vrány vrubozobé jako průvodce mezi světy, v čase, prostoru i dimenzi. Knížka je plná zenových mouder a magických snů. Zasáhl mě postoj týraného vojáka kamikaze – studenta filozofie – ke svému trýzniteli, který se vyvíjel od strachu přes zášť až k soucitu. Deník tohoto chlapce patří mezi nejsilnější místa v knize. Kniha tak, jak postupuje děj, obsahuje víc a víc metafyzických scén a čtenář se nenásilně ocitá ve světě duchů i za ním.
Knížka se rozhodně zařadí mezi mé nejoblíbenější, osobně bych ji umístila vysoko nad všechny tři Hosseiniho knihy, o kterých jsem tady psala prve. Patří k těm knížkám, kdy musíte na pár minut knihu odložit a zírat do prázdna, abyste vstřebali odstavec. Knížka je jednoduše…zenová.
A ještě něco – obálka je dílo mého drahého muže :)
Kniha mě vtáhla docela rychle, při čtení jsem se nenudila. Je to velmi dobře napsané! Kdo je přemýšlivější a má rád knihy s hlubším dosahem, tak tohle je dobrá volba. Ještě dlouho o téhle knize budu přemýšlet.
Hodně drsná kniha v pasážích, které se odehrávají v Japonsku a zároveň velmi zajímavá. V každém případě mi přijde, že po přečtení člověk ztratí všechny hezké iluze o zemi vycházejícího slunce.
Hodně se mi to líbilo. Zvláště ta duchovní linka, propojení se Zenem. To je mi hodně blízké.
Ze začátku super, pak už se mi to táhlo, čekala jsem trošku něco jiného. Ale celkově je knížka velmi zajímavá a určitě si najde své příznivce.
Tak přes veškerou snahu jsem knížku nedočetla. Téma je zajímavé, chvílemi napínavé, ale celkově to na mě působilo nějak neuspořádaně. Musela jsem se na čtení hodně soustředit. Velmi rušivě na mě působily japonské výrazy v textu a s nimi související poznámky pod čarou. Přesto doporučuji k přečtení, jistě je spousta čtenářů, které knížka nadchne.
Hledání přítomného okamžiku
Námět zajímavý, ale vadilo mi, že téměř celý příběh udržuje čtenáře v jedné emoční rovině = všechno je tam špatně, zlé, smutné, jedno náročné téma střídá druhé. To se trochu změní v závěru, ale zase ten závěr samotný jako je jakoby bez pointy, nanejvýš vyšuměný do naděje. Chybí mi tam gradace příběhu. Linie Ruth tam byla příliš v širokém záběru a spíše taková vata.