Hlídač č. 47
Josef Kopta
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113414/bmid_hlidac-c-47-Nge-113414.jpg
4
217
217
Jinotajné podobenství o hrůzách násilí a války.
Přidat komentář
Velmi pěkný jazyk, metafory, pro dnešního čtenáře velmi neotřelý styl, děj má spád. Osobně mě ale dost irituje, když se sympatický hrdina stane obětí okolností a nemůže s nimi nic moc dělat. Tady je na tom, co pomluvy a klepy dovedou, postavena celá kniha. Proto jen 3 hvězdy.
Kniha zobrazuje to, jak pomluvy mohou zničit nejeden život, ale také to, jak může být manželství nefunkční i bez hádek. Velmi dobrý je závěr, kdy se objevuje jakýsi Doušův stín, který tu zůstane i po jeho smrti. Oproti filmu o dost propracovanější, ne tak zploštělé.
Pomluvám se člověk neubrání, ať dělá, co dělá.... Aneb jak může nějaká pomluva, zloba a závist zničit život....
Ale moc jsem nepochopila, co bylo příčinou Doušovy hluchoty...
Upřímný příběh o lidské povaze... Kam až se hlavní postava Douši dostala jen díky tomu, že lidi rádi drbou, je absurdní, ale bohužel i v dnešní době dosti uvěřitelné.
Knihu jsem četl poté co jsem viděl film a musím říct, že film mne oslovil o něco více. Lépe jsem totiž rozuměl vnitřní motivaci postav a tomu co se v nich odehrává. U postav v knize tomu tak zdaleka nebylo. Doteď mi například není jasné, proč by se měl někdo pokoušet spáchat sebevraždu kvůli tomu, že se s někým vsadil o to, zda je jeho práce "důležitější". Dále jsem nepochopil, proč hlídač č. 47 ohluchl. V knize mi to takřka nedává žádný smysl.
Jinak mi kniha a film připadají jako dva propletení hadi. V některých pasážích se setkávají a v jiných naopak oddalují. Celkové vyznění je dost odlišné. V knize mi přišlo o hodně drsnější, neboť pravda nakonec zůstala neodhalena.
Osobně na mne příběh působil velmi silně a nejvíce asi v pasáži, kdy všichni lidé považují hlídače č. 47 za hluchého a dozvídá se co si o něm lidé skutečně myslí. Doporučuji knihu i film. Obojí má i přes svou odlišnost něco do sebe.
Oproti nepříliš dobrému filmu byla kniha příjemným překvapením. Ze začátku jsem jí příliš nevěřila, ale pak jsem ji zhltla a chtěla jsem ještě. Na film se vykašlete a nechte se unést četbou.
Filmové zpracování jsem neviděl a nic jsem o příběhu nevěděl. Četl jsem tak bez očekávání a byl jsem zvědav co z toho vyleze. Jazyk jakým je kniha psána není nejmodernější, ale stále se čte dobře na rozdíl od překladu románu Ona od Henryho Rider Haggarda, který jsem četl nedávno.
Je smutné vidět, kolik lidí si dělá někoho odsoudí a pomluvy šíří dál, jen na základě svých mylných úvah a dohadů.
Skvělý příběh, ve kterém jsou mladický optimismus a dobrota ubíjeny lidskou malostí a zlými pomluvami, psaný dnes už archaickým stoletým jazykem. I koncem 19. století si média (mám dojem, že kramářské písně tehdy plnily roli dnešního Aha nebo Blesku) ráda překrucovala skutečnost podle zájmu obecenstva.
70 % (71 hodnotících, 80 %).
Téměř devadesát let starý román se nečetl lehce. Zastaralý jazyk je popisný, poetický, na dobu vzniku zcela přirozený. Z psychologického románu vyvěrá smutek a melancholie, přesto je Koptův příběh o lásce, vině a tragédii promyšlený a velmi zajímavý. K filmovému zpracování se rád vracím. S románovou podobou jsem se setkal poprvé, je jiná než Renčův film, ve své původní podobě je však jedinečná.
měla jsem příliš velké očekávání, takže mě kniha dost zklamala, styl psaní i příběh samotný mě přišel už trochu zastaralý
Docela jsem byla zklamaná stylem psaní...v textu jsem se někdy ztrácela, ale za příběh tomu dávám 3 hvězdičky
Kniha a film - to jsou nebe a dudy. Film v hlavní roli s excelujícím Karlem Rodenem, by se bez přečtení knihy mohl zdát vcelku dobrý. Ale mně osobně se zdá, že s literární předlouhou má společné minimum věcí a jsem ráda, že jsem dřív četla knihu. Líbila se mi a měla jsem ji přečtenou poměrně brzy. Akorát jsem si připadala spíš jako divák z povzdálí než čtenář vtažený do děje, možná je to věkem a až budu starší, dokážu víc ocenit psychologii postav a celé knihy...
Obě filmové adaptace nesahají ani po kotníky zážitku z přečtení knihy. Hlavní předností je skvěle vystavěná psychologie jednotlivých postav. Doporučuji ke přečtení.
Knihu jsem četla až po filmu, který jsem viděla 3x, s Rodenem v hlavní roli. A když jsem knihu dočetla, přišlo zklamání. Ne z knihy, ale z filmu. Už teď chápu, proč ten film je tak špatně hodnocen, i když tak herci excelují. Opět, film a kniha, každý je jiný svět. Renč si vypůjčil pouze myšlenku, postavy, ale zbytek udělal dle svého...Špatně!
Radši jdeme ale hodnotit tuhle knihu. Jedná se o psychologický román, který mě překvapil svou náročností. Tedy spíš tím, jak moc Kopta používá různá přirovnání, úvahy, nutí vás přemýšlet nad tím, proč se ty postavy tak chovají, snaží vás donutit se k přemýšlení nad tím, kdo je zlý a kdo dobrý. Ukazuje povahu lidí v celé své nahotě.
Román, který je skutečné dílo.
Nemôžem si pomôcť, ale nech som sa akokoľvek snažila, nič zaujímavé som v knihe nenachádzala. František Douša sa mi ako hlavná postava zdala tak vzdialená od postavy, ktorá by ma mala zaujať, že počas celej knihy som videla príbeh zďaleka a nie a nie sa k nemu priblížiť. Psychológia a chrakatery hlavných postáv sú to jediné, čo si odo mňa zasluhuje nejaké hviezdičky.
Co to je za knihu, že byla třikrát zfilmovaná? říkal jsem si. A po přečtení jsem zjistil, že je to dobré, i když už poněkud z módy vyšlé čtení, ale hlavně: že filmové adaptace jsou jen velmi volné. Kniha je o něčem jiném. Takže kdo viděl film a nechce se mu proto číst knihu, protože už ten příběh zná, nechť neváhá.
Renčovo filmové zpracování je Koptovo knižní předloze opravdu na hony vzdálené. Nejen v celkovém vystavění příběhu, ale především pak i v psychologii samotných postav. Ta dle mého názoru není ve filmu ani v knížce vykreslena tak, jak bych očekávala u románu, který nese přívlastek "psychologický". Pro mě trochu zklamání.
Štítky knihy
zfilmováno sluchové postižení klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
| 1977 |  Hlídač č. 47 |
| 1929 |  Třetí rota |
| 1950 |  SSSR v československé poesii |
| 1927 | Třetí rota na magistrále |
Jak lidská závist a poddajnost mýtům postupně zdecimuje a zabije dobrého a hodného člověka, dokazuje příběh jednoho hlídače vlaků. Koptovi se daří dokonale vykreslit surovost českého venkova přelomu devatenáctého a dvacátého století, jehož chod a existence se řídí vlastními zákony, nepoddajnými obecnému právu. Semknutost lidí v momentě odhalení slabosti, ve chvíli vycítění příležitosti dorazit odvěkého nepřítele, je jaksi automatická a její následky absolutní. Sedláci a děvečky tak svými představami a výmysly vytvářejí nového hlídače, nového Doušu, který zastiňuje toho skutečného - v jádru i na povrchu dobráka. Schizofrenie jeho života je pro něj nesnesitelná a její překonání zbytečné - jelikož žít nakonec zůstane stejně jen jeden. Ten, jenž je výplodem druhých, na rozdíl od toho, který žil skutečný život, jenž skončil a byl zapomenut v okamžiku posledního vydechnutí.
„Černé a nehybné, studeně civí do oken vlaků, člověk počítá nárazy kol a pod hlučné tečky v poskoku plynoucích not píše své nápěvy, ale píseň o hlídači číslo 47, který nás ostříhal na této krkolomné serpentině: kdo napíše?
Stál a stál a hrdinsky zatajil své jméno, na němž nikomu nezáleží.
Na němž nikomu nezáleží?“