Hmatatelný čas
Giorgio Vasta
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92696/bmid_hmatatelny-cas-rOM-92696.jpg
4
31
31
Píše se rok 1978. V Palermu dojde k únosu a následné vraždě politika Alda Mora Rudými brigádami. Tak jako v případě Frakce Rudé armády v Německu, italský národ sedí v šoku u televize. Autor v díle propojuje kolektivní zkušenost milionů Italů, kteří tragickou událost sledují se stejným zaujetím jako bezduché televizní seriály a estrády, s prožitky hlavních hrdinů – těmi jsou tři jedenáctiletí kluci, kteří se rozhodnou vytvořit malou teroristickou buňku a výchovně „působit“ na své spolužáky, učitele, spoluobčany. Jejich zpočátku nevinné akce, spíše provokativního nebo vandalského charakteru, přerostou v hru s ohněm. Ovlivněni únosem politika unesou třídního outsidera – jeho věznění se jim vymkne z rukou a chlapec „omylem“ umírá. Vypravěč svým dětsky dospělým jazykem přesvědčivě vyjadřuje bolesti i radosti období, kdy přestáváme být dětmi, ale do dospělosti je ještě daleko. Období, kdy poznáváme zlo a dokážeme se k němu přiblížit se zvídavou naivitou, která může navenek působit jako krutost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , OdeonOriginální název:
Il tempo materiale, 2008
více info...
Přidat komentář
Exkurze do smýšlení malého teroristy. Všudypřítomná úzkost a strach, beznaděj převlečená za odvahu. Nuda střední třídy, potřeba mluvit.
Věřím, že ne každý dokáže knížku dočíst. Ale ono to opravdu stojí za to.
Hmatatelný čas není špatná kniha. Je to velmi náročná kniha, plná lásky ke slovům a souvětím a samotného jazyka. Je to kniha, která se nepodbízí a v určitých momentech je dost chladná a čtenář si jen těžko může oblíbit, takovéto (anti)hrdiny. Vasta si hraje se souvětími a několikrát prolíná reálný svět se snovým, takovým způsobem, že se občas ztrácí niť. V důležitých momentech knihy je naopak velmi klidný a přesný a doslova nic neuspěchává a nechává nás jako čtenáře v těch momentech vycukat. Začátek knížky mně moc nebavil, prostřední čas, do nejzásadnějšího zlomu mě bavila, ale konec mě nechytl. Může zato hlavně to, že jsem to postavám nevěřil, v určitém okamžiku jsem jimi pohrdal a nejvíce hlavním hrdinou, který byl obrovský srab, protože se rozhodl pozdě něco udělat. Postavy nejsou černobílé, ale těžko se k nim hledá cesta. Je to zajímavá knížka, dost náročná, a vyžaduje pozornost a trpělivost. Tohle knížka, kterou bych nikomu nedoporučil, jelikož ani nevím jak bych jí měl někomu doporučit.
Čarování se slovy. Paralyzující. Nevím, zda i jazyk originálu, ale překlad je krásný.
Příběh je vyprávěn 11.ti letým klukem. No řeč kterou používá je až ledově dospělá. A to dává slovům zvláštní moc. Je to fakt, co se zde odehrává? Možná je to sen. Sen v hlavách dětí. Ale proč tento sen?
Kde jsou hranice představivosti, lásky, nenávisti, tužeb a jak daleko od toho všeho je k činům. Spolužáci a kamarádi Scarmiglio, Bocca a vyprávěč touží po dobru a cestou k němu ničí. Stávají se zlem. Mění svá jména, svou řeč. Už nejsou děti. Teď bojují za lepší svět.
Mrazí. Děti, které přijali myšlenku činit společnost lepší. Proč tak brzy. Jak by to bylo, kdyby nepřešli k uskutečnění svých plánů. Jací by z nich byli lidé? Společnost nás formuje a společnost je zodpovědná? Dětský svět, který příliš rychle dospěl.
Krom faktů děje, které anotace uvádí bych ráda přidala i nějaký vlastní pohled. Myslím, že se tady zapomíná na zdůraznění jazykové stránky knihy. Totiž kontrast toho, že vypravěčem je jedenáctiletý kluk a složitých větných konstrukcí (myslím, že hlavní postava je v příběhu opravdu jen jedna, vypravěč, poznáváme ho pouze jako Nimba) . Jazyk mi nepřišel dětsky dospělý, spíš prostě jen dospělý, bohatý. Jména, jakými nazývá své rodiče a bratra (Motouz, Skála, Bavlnka) mi pořád nejdou z hlavy. Zvlášť matčino jméno Motouz. (Motouz v kuchyni prala salát, to je prostě fascinující =) Kromě toho se v textu najdou opravdové zvláštnosti, totiž co do vyjadřovaných obrazů. Vzkaz na ulitách šneků, ostnatý drát a kočka chromá od narození... konečná narozeninová "oslava".
Ani nevím, zda se dá hovořit o poznávání zla ke kterému se přibližujeme s dětskou naivitou, která by na venek působila jako krutost. Smrt uneseného spolužáka mi totiž jako nehoda ani trochu nepřipadá. Žádný omyl. O nehodě se dá (možná) mluvit v té části knihy, kde tahle malá teroristická buňka vyhazuje do vzduchu auto svého ředitele a přijdou přitom k úrazu nevinní kolemjdoucí. Ale spolužák po dlouhém mučení (tvarování) rozhodně neumírá náhodou. Proto bych řekla spíš Opravdová krutost, ochutnávaná a ohýbaná až k prasknutí, ve snaze vymknout se světu kolem, do kterého by ti tři měli patřit...
Taky němoceda. Jazyk tvořený gesty a pózami, který malí teroristé používají je dost podstatný. Známé pózy z reklam, klipů.. banality přeměněné na vyjádření emocí a signálů. Pro mě byl tento jazyk kontrastem k balení světa do slov, toho všeho pojmenovávání.
Všechno, proti čemu se ti tři snažili jít, tím se sami stali.
Hmatatelný čas
Příběh stažený z kůže. Těmi hutnými větami se brodit je namáhavá a hořká radost. Je to choré; jako by se zhmotnily naše nejhorší pocity, ne myšlenky. Ale kniha nás nemůže odložit, jsme neodložitelní:).
"Protože chci, jistě, chci mluvit, já chci mluvit pořád, napořád, protože při mluvení něco vyrábím, ale hlavně proto, že když mluvím, něčemu zabraňuju."
"Šlo jen o rozkoš z toho být uvnitř vět. O námahu. O strach vyjít z vět."