Hodina duše
Marina Ivanovna Cvetajeva
Výbor z veršů ruské básnířky složitého vývoje, žijící v době meziválečné v exilu - tři roky v Praze a čtrnáct let ve Francii, básnířky podle vlastních slov bez skupiny a bez generace, básnířky svérázných rýmů a asonancí, básnířky, která "s neženskou bezostyšností vyjadřovala svou ženskost". Výbor je doplněn autorčiným vlastním životopisem, úvodním slovem pořadatelky výboru, básněmi věnovanými autorce (např. Rilke, Pasternak, Achmatovová) a životopisnými studiemi o autorce (Erenburg, Efronová). Knihu vedle fotografického materiálu doprovází mikrodeska (vydaná v části nákladu), na níž autorčiny verše v průvodu Čajkovského Elegie ze Serenády C dur recitují Dana Medřická a Jana Dítětová.... celý text
Přidat komentář
Nechápu poesii, ale co tahle ženská píše je dosti fajné. Poprvé čtu poesii napsanou ženou a jsem mile překvapen. Doporučuji milovníkům ruské poesie.
Hodina duše .... Jak čas luny
čas mlh a sov čas tvrze tmy.
Hodina duše. Jak čas struny,
na níž hrál David skrze sny ....
Nelehce se mi píše komentář k této složité a rozporuplné bytosti ....pro niž čas duše je čas nože ....
" Spojovala v sobě staromódní zdvořilost i buřičství, pietu k harmonii i lásku k duševnímu zadrhování, krajní hrdost i prostotu ...." /Erenburg/
Tak snad jednou v létě, v žitě
nebo v máku na humně
mimoděk a roztržitě
smrt odejme hlavu - mně ....
Několik dní jsem nahlížela do těchto veršů plných stesku ...a snažila se porozumět .....
Mám moc ráda tuhle řadu od ČS s gramodeskama. :-) Čtená poezie nahlas má zpravidla úplně jinou naléhavost (nebo jak tomu říct) než v hlavě.
Líbilo se mi uspořádání výboru (autorská poezie, dedikační básně, autobiografická stať, dopisy apod.) a možná více než poezii oceňuji deníkové zápisky/úvahy samotné Cvetajevové. Versologie mi nikdy nebyla blízká, takže tak úplně nedokážu ocenit její "fonetické objevy" nebo "temnotu sevřenosti" (viz úvod J. Štroblové, s. 15), ale co ocenit dokážu, jsou hluboké úvahy nad slovy, fungování jazyka, významem, smyslem (bytí/psaní), přesahem.
.
Už jen kvůli kontextu doby a souvislosti s Čechami (kde MIC napsala svá nejlepší díla) považuji za dobré si přečíst a "zasadit" do sítě příběhů první poloviny 20. st.
.
"V Rusku jsem básníkem bez knih, zde básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje" (s. 98).
.
.
.
"Nepotřebuji společnost, potřebuji člověka, a ze všech lidí – nejvíc Vás... Je mi s Vámi ticho. (...) Tak ticho, že by nebylo hlučno (s Vámi) dokonce ani na pařížských "Grands boulevards" – které všichni tak, nevím proč, milují. Ne, vím proč: za hluk. Za to, že NESLYŠÍ SAMI SEBE" (s. 98).
.
"MŮJ PUŠKIN – Matka se pletla, nezamilovala jsem se do Oněgina, ale do Oněgina i do Taťány (a možná do Taťány trošku víc), do obou dohromady, do lásky. A jedinou věc jsem pak nepsala, aniž bych milovala dva najednou (ji trošku víc); ne ty dva, ale jejich lásku. Lásku" (s. 38).
Autorovy další knížky
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 |  Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1971 | Hodina duše |
| 1970 | Pokus o žárlivost |
| 2011 | Který vítr mám proklínat |
Rozhodně jsem neporozuměla všemu, ale její verše mě prostě baví. Zajímavá osobnost, zajímavý život, zajímavé názory i náhled na svět.