Hodina lásky

27.11.2019

Trvalo to jen chvilku, právě asi tak hodinku, přečíst tuhle divadelní hru, která s pomocí hry se slovy řeší – lásku, ale ještě spíš, blízkost mezi dvěma lidmi. Je to vlastně spíš taková slovní hříčka, celý příběh je v podstatě hodinovou poměrně ostrou výměnou názorů 3 osob (dvou hlavních a jedné vedlejší):

„Počkej, počkej, jen až se dovíš!
Jak vypadá?
Hrozně!
To si dovedu představit.
To si neumíš představit! Jako hromádka neštěstí. Jednou nohou na suchu, druhou v louži.
Tak to na světě chodí.
A ten tragický výraz!“

O čem že to tedy je?
Je to ...
… trochu o snech a koho si do nich pustíme a proč,
… trochu o hře na schovávanou, kterou hrajeme sami se sebou … či proti sobě,
… trochu o tom, být někomu blíž, až už to víc blíž ani nejde:

„Ještě blíž. – Ještě!
(dosoukal se s židli až k ní, dotýká se jí koleny): Už to blíž nejde.
To není možné!
Dál to jde vždycky. Ale blíž …“

… trochu o tom, jestli hodina utíká víc, když se mlčí:

„Panebože, co máme času! Co máme ještě času. Těch vteřin …
Nemá se odečítat! Jednous´ řek hodinu, a to platí. To bude platit i tu poslední minutu. Do poslední chvíle to bude poslední hodina s tebou.“

… trochu taky o tom, jestli hřeje myšlenka:

„Může myšlenka tohle? (Políbí ho.)
Ne…
Nebo tohle! (Zatne mu nehty do tváře.)
Au!
Jak to do nás vtloukali ve škole? Bez barvy, bez chuti, bez zápachu. (Vzpurně.) A myšlenka nehřeje.
Někdy hřeje.
Pomyšlení hřeje. A pomyšlení je vždycky jen na něco nebo na někoho …“

… a trochu o tom, že člověk nechce být sám:

„Je to jako nemoc, věřte mi! Jak jsem sama, přestávám existovat. Potřebuju, aby se pořád kolem mě někdo motal, aby mi hodně často říkal mý jméno – někdo milej – to se ví! – aby na mě pokřikoval, aby mi nadával, aby do mě strkal, rejpal – Kousnul byste mě laskavě do ruky? Prosím, udělejte to honem! – Au!“

… takže i trochu o tom, jestli je možné mít lásku na dálku:

„Psát se ti nedá?
A jak bys chtěl útlým písmem po tenkým průsvitným papíře za mnou přijít? Já byla ráda, že tě můžu mít vedle sebe, ještě blíž sebe, co nejblíž sebe, až jsi musel říct: blíž to už nejde – vědět, že se tě můžu kdykoliv dotknout, slyšet tě dýchat, cítit, jak tvým dechem mi vlhnou řasy na očích – copak to není, jako bysme se i ve vzduchu potkávali? Někdy se mi zdá, že i naše myšlenky o sebe zavadí. Nebo se nestává, že se najednou po sobě otočíme a máme na jazyku to samé?
Nemohlo by to působit i na dálku?
Bude mezi tebou a mnou tolik lidí, tolik věcí! Jak by to mohlo působit i na dálku? Jak by si to proklestilo cestu od tebe ke mně? Vždyť to zabloudí!
Pojď to zkusit. Ty buď tady – já si beru svou židli sem. (Usadí se co možná nejdál) Mezi námi je dálka.
Tolik věcí, tolik věcí. Když si řeknem, že na sebe budeme každý den v určitou hodinu myslet – V kolik?
V poledne?
Ne, při jídle ne. To by mi zaskočilo.
Ráno v sedm?
To bych zaspala. A taky mi chvíli trvá, než přijdu k sobě.“

A celé to bylo tak trochu hravé a tak mě to bavilo, asi by se mi i líbilo, zajít na hodinku na Hodinku lásky :-).