Hodina mezi psem a vlkem
Jan Skácel
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151716/bmid_hodina-mezi-psem-a-vlkem-6at-151716.jpg
4
168
168
Poetika v básních nezapomenutelného moravského básníka.
Přidat komentář
Zahřmělo se v dálce. Vítr zvedl prach
vysoko k nebi.
Potom spadl déšť.
Padal jak mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.
Země pila
vodu i smrt.
Zběsile o potůčky bila
kopyta polekaných spřežení.
A na rovinách křižovaly blesky.
Všechna loňská sláma hořela.
...a tak to u nás je, nejen v Drnholci...
„Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.“
Nádherné verše, nádherná přirovnání.
„Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.“
„Ba, s uchem na pohárku,
uslyšel jsem v kaštanovém sudě
své vlastní srdce sčítat obruče.“
První sbírka, u které nemám pocit, že ji Skácel napsal na podzim... Častěji rýmuje, básně se prodlužují (Pocta Erbenovi je skvělá) a melancholie zůstává - vše ku prospěchu věci. Zase mám smutnou radost...
A všechny příběhy jsou tam z bílé příze,
vítr je nepocuchá, nahlas je říkat smí,
tak už vybělely a bez návratu vrostly
do noční oblohy a naskrz do větví.
Další moje setkání se Skácelovou obrazností a další zážitek. V téhle sbírce, zdá se mi, není Jan Skácel tak „čtenářsky vstřícný“, básně nejsou tak uhlazené a není v nich taková ta „krása na první pohled“, jak to známe ze Smuténky nebo Dávného prosa.
Ale nádhera je to i tak.
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš z člověka.
Rozhodně jedna z mých vůbec nejmilejších básnických sbírek.
Poezii je těžko hodnotit nějakými hvězdičkami, jisté je, že Skácel je básník mého srdce. Kdybych se narodila básníkem, napsala bych to všechno znovu. Máme s Jenem hodně společného, třeba jsme oba naháněli bažanty a moc jsme nevěděli, jak jsme se tam vlastně ocitli, a schovali jsme si pírko na památku. Imprese, imaginace, hrubé popisy a jemné pocity.
Podzim ve městě
Tady je město, náměstí a domy
a také slečny s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha.
A je i podzim.
A někde vysoce je slunce.
Zaťaté v mraku jako v koňském srdci dráp.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 1983 | Uspávanky |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
Jedu vlakem domů ze setkání s kamarády. Víkend to byl bujarý, jsem značně unavený a vůbec nemám náladu na ostatní spolucestující. Jeden z nich mě ale přesto zaujme. Starší pán. Cestuje sám. Kouká jakoby skrz ostatní ven do ubíhající sychravé krajiny a přitom recituje nahlas básně. Bez uvedení názvu, bez uvedení jména autora. Tento zážitek a především jedna z básní mi utkví na dlouhé týdny v hlavě. A pak zkusím zapamatované úryvky neopeticky zadat do googlu. Jan Skácel – Malá nádraží. Od té doby mi sbírka Hodina mezi psem a vlkem dělá občasnou společnost na mých cestách. Byla se mnou i na týdenním toulání po Novohradských horách. Žádnou jinou četbu jsem sebou neměl, a přesto přede mnou tato útlá kniha vyjevila živější a barevnější obrazy než lecjaký román. Tohle je čtenářský zážitek do lesů, luk, polí, v týdnu, kdy ostatní jsou v práci, a vy procházíte krajinou, která vám přijde zvláštně osamocená.