Hodina mezi psem a vlkem
Jan Skácel
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389123/bmid_hodina-mezi-psem-a-vlkem-5CI-389123.jpg
4
168
168
Básnická sbírka Hodina mezi psem a vlkem obsahuje Skácelovy básně ze 60. let 20. století, stejně jako Smuténka či Metličky. Je rozdělená na dvě části – Pauzy a Hvězdný prak. K nejznámější básním patří ty, které zhudebnil Hradišťan. Jan Skácel se narodil v roce 1922 v moravských Vnorovech. Ve válce byl nuceně nasazený, poté vystudoval FF MU a pracoval jako kulturní redaktor v Rovnosti, v českém rozhlase a v revue Host do domu. V 60. letech mu vyšlo několik básnických sbírek, ale od roku 1969 patřil jako šéfredaktor Hostu k zakázaným autorům. Vydával v samizdatu, až od roku 1981 mohly jeho sbírky zase vycházet, i když omezeně. Další básně vyšly v exilu nebo posmrtně (zemřel v roce 1989). Mimo básní psal i fejetony, psal básně i pohádky pro děti a překládal divadelní hry. V zahraničí byl několikrát oceněný (Petrarkova cena, cena Vilenica 89). Ani u nás na něho lidé jen tak nezapoměli, i když oficiálního uznání se za života nedočkal. Dnes je po něm pojmenovaná cena, kterou uděluje Obec moravskoslezských spisovatelů, ulice v brněnských Žabovřeskách (od února 1990) a jeho verše jsou na velké kašně na náměstí Svobody v Brně.... celý text
Přidat komentář
Jedu vlakem domů ze setkání s kamarády. Víkend to byl bujarý, jsem značně unavený a vůbec nemám náladu na ostatní spolucestující. Jeden z nich mě ale přesto zaujme. Starší pán. Cestuje sám. Kouká jakoby skrz ostatní ven do ubíhající sychravé krajiny a přitom recituje nahlas básně. Bez uvedení názvu, bez uvedení jména autora. Tento zážitek a především jedna z básní mi utkví na dlouhé týdny v hlavě. A pak zkusím zapamatované úryvky neopeticky zadat do googlu. Jan Skácel – Malá nádraží. Od té doby mi sbírka Hodina mezi psem a vlkem dělá občasnou společnost na mých cestách. Byla se mnou i na týdenním toulání po Novohradských horách. Žádnou jinou četbu jsem sebou neměl, a přesto přede mnou tato útlá kniha vyjevila živější a barevnější obrazy než lecjaký román. Tohle je čtenářský zážitek do lesů, luk, polí, v týdnu, kdy ostatní jsou v práci, a vy procházíte krajinou, která vám přijde zvláštně osamocená.
Zahřmělo se v dálce. Vítr zvedl prach
vysoko k nebi.
Potom spadl déšť.
Padal jak mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.
Země pila
vodu i smrt.
Zběsile o potůčky bila
kopyta polekaných spřežení.
A na rovinách křižovaly blesky.
Všechna loňská sláma hořela.
...a tak to u nás je, nejen v Drnholci...
„Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.“
Nádherné verše, nádherná přirovnání.
„Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.“
„Ba, s uchem na pohárku,
uslyšel jsem v kaštanovém sudě
své vlastní srdce sčítat obruče.“
První sbírka, u které nemám pocit, že ji Skácel napsal na podzim... Častěji rýmuje, básně se prodlužují (Pocta Erbenovi je skvělá) a melancholie zůstává - vše ku prospěchu věci. Zase mám smutnou radost...
A všechny příběhy jsou tam z bílé příze,
vítr je nepocuchá, nahlas je říkat smí,
tak už vybělely a bez návratu vrostly
do noční oblohy a naskrz do větví.
Další moje setkání se Skácelovou obrazností a další zážitek. V téhle sbírce, zdá se mi, není Jan Skácel tak „čtenářsky vstřícný“, básně nejsou tak uhlazené a není v nich taková ta „krása na první pohled“, jak to známe ze Smuténky nebo Dávného prosa.
Ale nádhera je to i tak.
Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš z člověka.
Rozhodně jedna z mých vůbec nejmilejších básnických sbírek.
Poezii je těžko hodnotit nějakými hvězdičkami, jisté je, že Skácel je básník mého srdce. Kdybych se narodila básníkem, napsala bych to všechno znovu. Máme s Jenem hodně společného, třeba jsme oba naháněli bažanty a moc jsme nevěděli, jak jsme se tam vlastně ocitli, a schovali jsme si pírko na památku. Imprese, imaginace, hrubé popisy a jemné pocity.
Podzim ve městě
Tady je město, náměstí a domy
a také slečny s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha.
A je i podzim.
A někde vysoce je slunce.
Zaťaté v mraku jako v koňském srdci dráp.
Štítky knihy
poetika jižní Morava přírodní lyrika česká poezie
Autorovy další knížky
| 1965 |  Smuténka |
| 1983 | Uspávanky |
| 2012 | Hodina mezi psem a vlkem |
| 2008 | Básně I |
| 2008 | Básně pro děti |
Nejsem čtenář básnických sbírek a pět hvězd dávám jen proto, že věřím, že autor je skvělý básník.. Avšak já to bohužel nedokážu ohodnotit dle srdce, jelikož si v tomto stylu nedokážu nic najít.. Díky čtenářské výzvě, se mi tato kniha stala výzvou a ačkoliv jsem si z ní nic neodnesla, tak děkuji ..