Homérské hymny / Válka žab a myší

01.03.2023

Jak v předmluvě píše p. prof. Dostálová, KRATŠÍ HYMNY jsou vlastně jen úvodem a závěrem skladeb, jejichž vlastní vyprávění se bohužel nedochovalo. Těch pár veršíků se omezuje na oslovení boha a žádost o jeho přízeň, takže... nic moc. VÁLKA ŽAB A MYŠÍ asi byla v pátém století ohromně vtipná, ale na naše civilizační poměry se jeví poněkud vulgárně, jednoduše a brutálně. (Zvlášť ve srovnání s jinou parodií Iliady, Uloupenou kadeří od Alexandra Popa.) Co ale v každém případě stojí zato, jsou DELŠÍ HYMNY - na Démétru, Apollóna, Afrodítu, Dionýsa a Pána -, ty bych nazvala vysloveně skvostnými. A to...

1) z hlediska obsahu, protože hymnografové nám společně s Hésiodem a tragiky vyprávějí řecké mýty v té nejpůvodnější podobě. Někdy tu překvapí detaily, někdy celý příběh. Já jsem například neměla ponětí, že onen drak Pýthón, jehož jméno etymologicky souvisí s názvem celá delfské oblasti a reálií s ní spojených (věštkyně Pýthia, pýthijské hry), ale třeba také s krajtou (v angličtině) a s Monty Pythons (=D), je ve skutečnosti DRAČICE (Pýthó); a že tato saň odchovala malého obříka Tyfaona, když ho Héra parthenogeneticky porodila z manželské recese vůči Diovi. Také se dozvíme, jak souvisejí Delfy a delfíni, kdo naučil hrát na lyru Apollóna nebo proč skončil tragédií vztah bohyně červánků Éóny s člověkem, jehož Zeus učinil nesmrtelným. A ještě jedna obsahová pozoruhodnost. Když Déméter sešle na zemi hladomor, Olympané v tom spatřují jediný problém: brzy je nebude mít kdo uctívat. Vztah mezi bohy a lidmi se v hymnech jeví naprosto utilitárně: ti nesmrtelní jsou automaty na zázraky, ti smrtelní na obětiny.

2) z hlediska básnické krásy. Drtivě převažuje epika, příroda rapsódy nevzrušuje (až asi na dvě výjimky). Zato mnoho z nich vidí své náměty jakoby výtvarně. I mně při čtení vysloveně vyvstávaly před očima obrazy. Když Afrodíté kráčí po svazích Ídy, aby svedla Anchísa, táhne v patách roztoužené bohyně smečka říjných šelem. Když je Dionýsos zajat piráty, nechává nejprve mezi prkny paluby prosakovat víno rudé jako krev, pak dává vypučet zeleni, a jakmile kvetoucí a plodící réva dosáhne na stěžeň, sám se vprostřed té vinné džungle mění ve lva. (Nezní to jako námět pro Gustava Moreaua?) Chudičký ostrov Délos se bojí, že až se na něm narodí Apollón, zašlápne ho pyšný bůh do moře a v jeho skalách budou propříště sídlit už jen polypy a lachtani. Etc. Mimochodem hymnus na Démétru tak nádherně evokuje něhu bohynina mateřství a její lidskost (ok, až na ten hladomor). I v zármutku nad ztrátou pubertální dcery se Déméter přece jen nechá rozesmát služkou, jež se kvůli ní pitvoří za zády svojí paní, možná i proto, aby té dobromyslné smrtelnici udělala radost.

NA KYBELU
Opěvuj, zpěvná Múzo, ty dcero velkého Dia,
Matku všech bohů i lidí všech, jež ráda má zvláště
bubínků rachot, chrestaček hluk a volání píšťal,
vyjících vlků řev a lvů, již očima svítí,
ozvěnou dunící hory a úvaly obrostlé lesem.
Pozdravena buď v písni a s tebou bohyně všecky!