Honzíkova cesta
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/224797/mid_honzikova-cesta-EgV-224797.png
4
1898
1898
Veselý a laskavý příběh malého Honzíka, který se vypravil k babičce a dědečkovi na vesnici a zažívá tam každodenní malá dobrodružství. Kniha s nezaměnitelnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, která oslovuje už celé generace malých čtenářů.
Přidat komentář
Mám od dětství tu knihu ráda, i když ve škole jsem se trochu styděla, že jsem přišla s vydáním z roku 1964, tak staré nikdo neměl. Ale mně se líbilo, vonělo a obrázky byly nádherné. Dnes jsem se při čtení zase vrátila do dětství a usmívala jsem se.
Jedna z mých oblíbených knížek. Líbil se mi - a stále líbí ten obrázek.
Také se mi líbilo, jak Honzík jel za babičkou a za dědečkem na vesnici, jak si tam našel kamarády a vše, co tam s nima prožíval.
Nádherná vzpomínka na dětství!️
Jako malá jsem měla tuto knihu jako audioknihu a při čtení se mi úplně vybavovala! Moc krásné a doporučuji!
5/5
Určitě není člověk, který tuto knihu nečetl, ať jako malý, svým dětem, nebo vnoučatům :-)
Knihu jsem četla jako dítě nejméně 2x a moc se mi líbila. Dnešní děti by kniha asi moc neoslovila, ale pro mě je to příjemná vzpomínka na dětství.
Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti...
Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil.
Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji.
Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.
Jedna kniha k mého dětství. Je moc pěkná a ráda jsem si zavzpomínala na dobu kdy mi ji četla mamka před spaním.
Honzíkova cesta je klasikou dětské literatury, je to opravdu velmi milé čtení, na které ráda vzpomínám. I když se přiznám, že to pro mne přesto nebyla ta nejoblíbenější kniha v dětství – byly takové tituly, které jsem si užívala o trochu více. Ale i tak mi tato knížečka připadala krásná a opravdu velmi milá. O to víc, když byla doplněna o pěkné ilustrace mé oblíbené paní Zmatlíkové.
Kdo by neznal Honzíkovu cestu v mých letech, byla to povinná četba. Příběhy Honzíka jsou jiné, než by v dnešní době byly, ale proto je to tak pěkné a nostalgické. Vydání této knihy se věčně opakuje a je to dobře pro nové malé čtenáře.
Z povinné nostalgie jsem si přečetl Honzíkův pobyt u prarodičů - podotýkám, že původní z roku 1972, nikoli ten demokratický paskvil, kdy se editoři po Sametu chovali stejně jako ti, které kritizovali. Pobavila mě pasáž, kdy se Honzík bojí ve škole jen pohnout a nějak jsem si uvědomil, že ten dětský nádech neodválo nic. Dnešním akčním digitálně tabletovým a sociálně technologickým vyznavačům mobilních youtubeřin pochopitelně nic neřekne, ale to je jejich, nikoli můj problém.
Tohle je moje Honzíkova cesta, vydaná mezi 50.-60.léty 20.st.! Nááádherné obrázky od ilustrátora Antonína Pospíšila, které jsem si dokázala hodiny prohlížet. Knížku jsem měla ráda jako celek. Poutavej příběh o pobytu na venkově. A ty kresby, které jsem tak milovala. Třeba doteď si pamatuju na takové maličkosti jako je namalovaná hruška, na kterou jsem dostala chuť pokaždé, když jsem stránku otevřela. A s Terezkou jsem chtěla vyběhnout do zahrady a povídat si o všem možném jako se svými tehdejšími oblíbenými živými kamarádkami, s osobnostně silnou a krásnou Elen a hodnou Ivanou, které nosily stejné účesy. Klidně bych Terezku vzala k nám do dívčí party. Honzík taky bezva. Text knížky samozřejmě taky moc fajn. Všechno prostě podařené.
Jedna z nejdobrodružnějších knih našeho dětství. Líbila se mi tehdy a líbí se mi i dnes. Nemohu jí nic vytknout a to že někomu vadí, že se píše v knížce o družstvu apod., vždyť taková byla doba, tak proč to měnit. Že to dítě nepochopí? Není nic jednoduššího než mu to vysvětlit.
Honzík jede za dědou a babičkou do Koníkovic vlakem.Tam zažije nejedno dobrodružství,seznámí se s místními dětmi a zvířaty.A ochutná i družstevní vajíčko.Roztomilá kniha.80%.
Štítky knihy
zfilmováno venkov prázdniny kamarádi dětská dobrodružství cesta, roadtrip prarodiče a vnoučata české příběhy toulky, výlety vlakemAutorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Krásný návrat do dětství, i po letech.