Honzíkova cesta
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77844/honzikova-cesta-77844.jpg
4
1891
1891
Veselý a laskavý příběh malého Honzíka, který se vypravil k babičce a dědečkovi na vesnici a zažívá tam každodenní malá dobrodružství. Kniha s nezaměnitelnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, která oslovuje už celé generace malých čtenářů.
Přidat komentář
Knížku jsem objevila v knihobudce v naší knihovně a dělala nám společnost 3 dny. Dlouho jsem se rozhodovala mezi 4 a 5*, nakonec dávám 5, protože je odrazem doby, ve které vznikla, a když odmyslím ty odkazy na JZD, tak je to pohodový příběh pro děti. B. Říha umí psát čtivě a musím říct, že všechny dětské postavy (Honzík, Viktor, Ferda i Terezka) působily skutečně dětsky... cítila jsem např. Honzíkův strach, odvahu, odhodlanost a smutek, Ferdovu závist, zlost a nakonec i lítost, Terezka mi připomněla mě:-) a Viktoro dobráctví a ochranitelské vlastnosti z něj v mých očích dělaly po právu vůdčí osobnost jednotřídky. S Honzíkovou cestou budu mít již navždy spojenou duhovou kuličku.
"Ty mi v něm jistě něco vezeš!" smála se babička.
Honzík se lekl. Vždyť pro babičku nic nemá! Honem si vzpomínal, co je v kufříku. Svou košili dát babičce nemůže, musí ji přece v Koníkovicích nosit, do plátěných střevíců by se babička nevešla a kapesníky Honzík opatroval jako oko v hlavě. Nemálo jich už poztrácel a maminka ho často kvůli nim hubovala. Ale nakonec ho přece jen něco napadlo.
"Babi, pusť mě!" řekl rozhodně. Babička ho tedy postavila na zem a zvědavě se na chlapce dívala. Honzík sáhl do kapsy, nahmatal kuličku a vytáhl ji na světlo. Kulička se krásně leskla a svítila barvami na všechny strany.
"Tady máš kuličku!" natáhl Honzík ruku." (s. 21)
Dceři (3,5 roku) se hodně líbila, dokazuje to i fakt, že se k ní při povídaní u večeře opakovaně vracela. Akorát jí pořád vrtalo hlavou, co znamená "družstevní". Také mi položila otázku: Maminko, jsi taky družstevná?:-D
Při čtení jsem si vybavila své dětství u babičky. Honzík doprovázel babičku do drůbežárny a já doprovázela tu svou do kravína:-) Musím babičku ještě vyzpovídat, jak u nás ve vesnici probíhala kolektivizace...
Vzpomínka na mé dětství. Až na ty občasné socialistické vložky stále zábavná kniha. Bavila i mé děti.
První kniha mého života, kterou jsem MUSELA přečíst.
Úkol jsem zdolala, ale pamatuji si jenom na můj strach, že budu muset někdy cestovat sama jakýmkoli dopravním prostředkem. A to mi vlastně zůstalo dodnes.
Ještě jsem nemohla pochopit, proč nemohu číst povinně knihu ,,Z deníku kocoura Modroočka." Před padesáti lety jsem se na to zeptala paní učitelky. Později jsem se již neptala...
Ilustrace paní Zmatlíkové oceňuji.
Možná zkusím od tohoto autora přečíst jiné knihy...
Už jako malá holčička jsem si nedovedla představit, že by mne naši posadili samotnou do vlaku, řekli průvodčímu -úplně cizímu člověku-, kde mám vystoupit a sbohem! A u babičky? Babička s dědou pořád zaneprázdnění prací pro družstvo, takže na vnoučka jim moc času nezbývalo. Jen tu duhovou kuličku jsem si strašlivě přála mít...:-)))
Honzík jel poprvé sám vlakem do Turnova a cestou ve vlaku si povídal s pánem.
Četli jsme to ve škole moc mě to bavilo.
Nebýt propagace té zhoubné kolektivizace, byla by to skvělá kniha pro děti už od tří let. Takto bohužel musí dospělý předčítající text dost upravovat, což mi přišlo docela náročné. Škoda, že není nějaká reedice vhodná pro dnešní děti.
Stačí ještě i dnes zavřít oči a vidím, jak se na obrázcích Antonína Pospíšila maminka podobá té mojí, jak má Honzík při spaní zvláštně podloženou ruku pod hlavou (to se mi tehdy zdálo nepohodlné, zkoušela jsem si to taky, zvykla si na to – a spím tak dodnes!), jak se na kterém obrázku tváří pes Punťa, jak se opatrně (a přitom dychtivě) dotýká Honzík vepříka Prince, jak to sluší Terezce…
Na nové ilustrace od Heleny Zmatlíkové v nových vydáních jsem si zvykla také, ale hlavně proto, že mám tuhle autorku ráda díky jejím starším knížkám jako „Náš Adámek“ nebo „Za pohádkou kolem světa“. Jsou hezké, ale proti původním obrázkům nebyly pro mě zdaleka tak dokonalé. Je podle mě škoda, že se Honzík vydává teď už jen v té jedné podobě, místo aby se to vystřídalo a každý by si mohl vybrat.
Na co si zvykat nechci, to jsou nové úpravy v textu. Jednak to není v tiráži zmíněno, což by myslím být mělo, jednak jsou provedeny bez rozmyslu a místy dokonce vyznívají jako úplný nesmysl. My jsme u nás doma četli původní vydání, při čtení jsme probírali podobu tehdejšího života a myšlení a aspoň si to děti mohly s něčím konkrétním spojit. Poznávat i jiné doby než současnou, to patří k základnímu vzdělání. A dnešní rodiče možná řeší s dětmi otázky úplně jiného druhu. Třeba: jak to, že domácí slepice nebo i ty z doby začínajících JZD běhaly převážně venku a bylo jich přiměřeně, zatímco po pár letech pak se zavedly chovy, kde slepice nebo prasata trpí, mimo jiné, stresem ze společnosti stovek dalších jedinců. Atd. atd.
Omlouvám se za nepřiměřeně dlouhý komentář, ale nějak jsem se zapomněla při psaní hlídat. Honzík je Honzík… Naprosto souhlasím s Gwendelínou, že úcta k lidem a dobré vychování by nám měly být vlastní napříč ideologiemi. A se Sarah01, že družstva existují i na západě, dokonce i v Norsku, které je nám pořád dáváno za příklad. A doslova jsem se rozbrečela radostí, když jsem četla vyprávění Jolii: „… A je úžasné, když mi druhý den řekne, že by chtěl taky takovou zlobivou kozu, jako má děda v Koníkovicích, a takovou kuličku, jako má Honzík, aby mi ji mohl dát...“
Kdysi jsem ji četla jako povinnou četbu v první třídě, teď jsem ji předčítala synovi před spaním, protože na ni zrovna narazil v knihovničce a moc se mu líbily ilustrace. Je to taková milá nadčasová klasika. Hodnocení dávám podle syna, protože se každý večer na knížku těšil a moc se mu "dobrodružství" Honzíka u babičky a dědy moc líbilo.
Ač narozena po revoluci, knížku jsem si někdy na I. stupni ZŠ přečetla. Našla jsem ji v místnosti, kam mě babička uložila na spaní, a Honzíkova cesta mě pobavila a udělala mi radost. Ani nemám pocit, že by mě ideologicky indoktrinovala kapitolou o družstevním vajíčku. :) Pro mě je to zkrátka vzpomínka na samostatně vybranou četbu mého dětství. A přijde mi hrozně roztomilé, jak chce Honzík v dopisu ukázat Punťu a kocoura.
Knihu jsem četla před 55 lety , takže detaily si nepamatuji. Vím, že kromě postavy předškoláka Honzíka, který tráví léto u svých prarodičů a poznává venkovský život, je tam milá postava jeho kamarádky Terezky, která se mi rovněž velmi líbila.:) Svět viděný kouzelnýma dětskýma očima nyní zapadl takřka v zapomnění. Tehdy ho ovšem znal každý. Myslím, že ještě koncem 70.let a počátkem 80.let byl povinnou školní četbou pro moje vlastní děti.
A k obrázkům... Nic proti Heleně Zmatlíkové, nemá špatné ilustrace, ale nemohu si pomoci, já na tom svém vydání ze šedesátých let mohla oči nechat a kresby od Antonína Pospíšila se mi líbily mnohem více. Knihu mám spjatou s jinými obrázky a voní mým dětstvím. Když jsem původní obrázky viděla na stránkách jednoho antikvariátu, úplně jsem se rozněžnila.:) Hezké, mlhavé zamávání z dávné minulosti.:) Ahoj, Honzíku.
Kniha je sice lehce ideologická (údajně byla napsaná na objednávku režimu, aby vylíčila idylický kolektivizovaný venkov), ale já jsem ji milovala jako dítě a mým dětem se taky moc líbila. Knihu doprovází krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové.
Začínám si doplňovat svou knihovnu knihami z mého dětství. Honzíkova cesta patří mezi mé oblíbené, ještě teď vzpomínám jak jsme ji četli ve škole. No a za chvilku jí bude číst můj vnouček.
Sice je tam všechno družstevní, ale dítě to vnímá jinak a tak jsme ji s mým tříletým synem zhltli za dva večery.
Honzíkovu cestu jsme měli ve škole jako povinnou četbu a museli jsme její obsah napsat do čtenářského deníku. Byla to moc pěkná knížka četla jsem ji snad stokrát.
Štítky knihy
zfilmováno venkov prázdniny kamarádi dětská dobrodružství cesta, roadtrip prarodiče a vnoučata české příběhy toulky, výlety vlakem
Autorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Honzíkova cesta je kniha mého mládí. A teď, o pár desítek let později, ji četl můj syn. Přestože jsou v knize výrazy jako JZD, družstevní, aj., moc se mu líbila. První, co mi oznámil bylo, že by taky chtěl jet vlakem někam sám a pak Honzíkovi záviděl tu volnost pohybu na vesnici. Tato knížka má, i přes svůj věk, dětem pořád co nabídnout.