Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475952/bmid_honzlova-k8o-475952.jpeg
5
571
571
V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou „budování socialismu“. Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým.... celý text
Přidat komentář
Před čtením jsem tuto knížku brala pouze jako "další povinnou četbu", ale jakmile jsem se začetla, byla jsem až překvapená. Opravdu upřímné, lidské vyjadřování a zachycení opravdového života s radostnými i smutnými chvílemi.
To bylo neskutečný. Ještě teď to ve mně doznívá. Až čapkovský jazyk, krásné myšlenky, občas humor a pak ten neskutečně smutný závěr. Kniha plná citu. Obraz paní Pelikánové, jak rozmlouvá s Jůlinkou. Dobrácký Hugo, ve kterém bylo tolik lásky.
měla sem teď problém se do jakýkoliv knížky začíst, ale honzlovou jsem měla za dva dny přečtenou. je to tak lidký, opravdický, fakt prímový a přitom ještě teď cítím tu hořkost na jazyku.
sice mě hlavní hrdinka občas srala, ale ještě víc mě serou dokonali hrdinové jiných knížek, takže to nasrání nebylo naškodu.
hodně mi to připomnělo Francouzskou jízdu, Hrdého budžese, Oněgin byl rusák atakdál, s to jsou všecko fakt dobrý knížky.
nojo, nebylo to lehký, a proto je ta lehkost, s jakou je honzlová napsaná, fakt geniální.
tak teda míru zdar, soudruzi!
Honzlová mě úplně dostala. Je to tak poutavě napsané, tak přesné, tak tísnivé a přitom ten humor, nádherný jazyk a pozvolný nezadržitelný hnus... uf!
Kniha psaná jakoby formou myšlenek Musím si od této autorky určitě ještě něco přečíst Vždycky jsem četla jenom jejího manžela a seriál Prima sezóna je geniální
Jedna z nejúžasnějších knih, které mě v pubertě ovlivnily. Kniha je výborně napsána, čte se jedním dechem a je to jedna z těch, které navždy uvíznou v paměti. Poutavě, civilně a bez příkras autorka popisuje v mnoha ohledech šílené reálie každodenního života v socialismu. Nenásilně a bez hysterie přitom předkládá čtenáři neskutečně silnou a drásavou společenskou kritiku minulého režimu. Rozhodně knihu doporučuji všem, zejména mladým lidem, ideálně jako povinnou četbu :-). Snad si díky ní začnou vážit toho, že žijí tady a teď, stejně jako já, když se mi tehdy v patnácti letech dostala poprvé do ruky.
Tak toto knížku by si měl přečíst povinně ten kdo toto období nezažil. Ano holokaust byl strašný, ale toto taky nebyl žádný med pro spoustu lidí.
Trochu mám dojem, že paní Salivarová žije tak trochu ve stínu svého slavnějšího manžela pana Škvoreckého, což je ale škoda, protože i ona má podle mého v literatuře co říct. Minimálně její kniha Honzlová to dokazuje. Kniha skvěle popisuje dobu minulého režimu – syrově, lehce ironicky a s cynismem. Jde přímo k jádru věcí, nechodí kolem horké kaše a pojmenovává věci tak, jak jsou. Byl to silný čtenářský zážitek, plný smutku a tíživých momentů, kdy mne bylo úplně úzko. Ale jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Hodně silně to na mne zapůsobilo. Škoda, že se o této knize nemluví o trochu víc. Rozhodně by si to tento titul zasloužil, protože přináší silný lidský příběh a velmi skvostně zpracovaný odraz doby velmi nedávné.
Dočteno, sečteno, podtrženo...cítím smutek z toho, jaká doba to byla, jak moc ovlivnila životy obyčejných lidí, ach jo za Hugouše, za Jůlinku a za další...a teď jsem propadla patosu...tak jinak. Super styl psaní s lehkým nádechem ironie, vtipné myšlenkové pochody hlavní hrdinky, konec otevřený vlastním závěrům
Atmosféra minulého režimu popsaná dokonale, bezprostředně očima někoho, kdo pocítil všechny důsledky 1948. Bez obalu, autenticky, román je věrným obrazem společnosti té doby, zachycuje její úpadek po všech stránkách a až neuvěřitelně bizarní situace, se kterými se lidé museli každodenně potýkat.
Mluvím o atmosféře, protože Salivarová skrze přehledný děj otevřeně říká „a takhle to bylo, posuďte sami“. V tu chvíli příběh ustupuje do pozadí. Není to příjemné čtení, nicméně obzvlášť dnes je důležité si věci připomínat, neboť míváme pocit, že k ničemu podobnému už nemůže dojít.
Je nezbytné, aby současná společnost měla povědomí o tom, že mnohé hodnoty, které dnes považujeme za samozřejmé, se mohou stát minulostí. Právě proto přisuzuji románu, jako prostředku takového uvědomění, zejména mezi mládeží, mezi kterou se řadím, velkou hodnotu.
Přesto jsem vcelku rozpačitá, protože ačkoli jsem se snažila, ke hlavní hrdince- mé jmenovkyni jsem si cestu nenašla. Salivarová píše velmi osobitě a já její styl oceňuju, na druhou stranu se mi nečte nejlépe a já se ke knížce minimálně pár následujících let nevrátím. A to ne proto, že bych se cítila zkroušeně kvůli té bezútěšné době, kterou zachycuje, ale proto, že na táhnoucí se děj už podruhé nemám trpělivost.
Výborná kniha. Neuvěřitelně mě vtáhla do děje, bylo mi Jany (a nejen jí) líto. Díky knihám jako je tato se ze socialismu nestává pro mladé lidi jenom pojem, ale dokáží si lépe představit, jaké to bylo žít v tomto režimu. Například i mně to otevřelo oči a snad poprvé v životě jsem si pořádně uvědomila, jak hrozné to muselo být. To je velmi cenné, protože národ, který si nepamatuje svou historii je kolikrát nucen prožít jí znovu...
Naprosto skvělá a úžasná kniha která se čte skoro sama.To lidství z ní úplně čiší.
Ze začátku mě to úplně nechytlo, unavovalo mě, co jsem vnímala něco jako sebelítost, pocit křivdy vyjadřovaný formou výpovědi samotné Honzlové - i když byla oprávněná, o pravdivosti nepochybuji. Jsem z mladší generace 'Husákových dětí'.
Kniha mě vtáhla, když se na scéně začly objevovat další postavy a skrze jejich interakce a vztahy se výmluvně ukazují jejich sklony, uvažování, rysy té doby. Člověk si zamiluje nejdřív paní uklízečku Pelikánovou, pak postavu Huga (možná i při dnešním čtení vyvolají sebereflexi čtenáře). O to smutněji - a reálněji - kniha nakonec vyznívá.
Plyne velmi samovolně, přirozeně, přitom všechno do sebe zapadá, působí, že je velmi dobře promyšleno. Postavy nepůsobí jako karikatury, mají jakýsi archetypální přesah.
Je to víc než jen historie jednoho konkrétního člověka. Pro pochopení, co se dělo v té době, a hlavně, jak lidé uvažovali nebo jednali v daných situacích, možná jaké sklony přežívají do dnes, výborná kniha, kterou stojí za to si přečíst. Oproti knihám Škvoreckého v ní cítím větší poměr tíhy, té, která padala na lidi, které režim drtil, žili v těžkých podmínkách a přesto se nepoddali, měli i své radosti, procházeli vcelku se ctí, nesobecky a s otevřeným srdcem. Asi i kvůli té tíze může být těžší se k té knize vracet. Roli hraje je i silný, zapamatovatelný příběh.
Knížku jsem četla poprvé snad před 20 lety a moc se mi líbila. Proto jsem se k ní vrátila v rámci čtenářské výzvy. Připomínka jak to tenkrát fungovalo, mě opět vzala vč. smutného konce. Všem vřele doporučuji.
Výborně napsaná kniha, která by měla být v povinné četbě a překvapivě (často) není. Kdyby ji neměli naši v knihovně, tak ji úplně minu a to by byla velká škoda. Neprávem mi přijde Salivarová opomíjena a uváděna hlavně jako manželka Škvoreckého, protože touto knihou ho v mých očích překonala.
Plastický obraz 50. let. I s upřimnými stoupenci společenské změny (o to hůře dopadají), s kariéristy, s dogmatiky, se zajatci společenského řádu. Škvorecký kdysi napsal, že jeho žena je lepší spisovatel než on sám. Souhlasím. Honzlová je strašně smutné, ale upřímné a pravdivé svědectví o době a lidech. Kéž se dočkáme takových spisovatelů i pro dnešní dobu.
Četla jsem v době, kdy jsem byla stejně stará jako Jana. O to více mne kniha zasáhla. Spolu s Kohoutovým, - Kde je zakopaný pes - jsou to pro mne nejbolestnější a nejsmutnější výpovědí o zlovůli totality u nás. Myslím na "obyčejných" lidech. Kriminály, doly... to je samozřejmě hrůza. Ale takové to ubíjející každodenní plíživé šlapání po svobodě člověka, po jeho touhách, blízkých lidech...je velmi bolestné. Je to potřeba připomínat. Bohužel - stále víc.
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
„Bože, proč aspoň jednou v životě nepoznáme, kdy druhý mluví pravdu?“
Jméno Zdeny Salivarové mi nebylo neznámé. Ale zabývat se její tvorbou mě nikdy nelákalo, podléhal jsem předsudkům a bral jsem ji jen jako manželku slavného spisovatele, která teda zřejmě svému slavnějšímu muži tak dlouho nakukovala přes rameno, až toho odkoukala dost pro vlastní knihu. No a když měli doma to nakladatelství, tak si to teda vydala, říkal jsem si ...
Nemohl jsem se mýlit víc. Při setkání s Honzlovou (poděkovat za tip ke čtení tentokrát musím své mamince) bylo od začátku vidět, jak skvělý tenhle román je. Nebývale živý, doslova pulsující. A autentický, to zejména, věrohodnost prožívaných emocí je nakonec asi tím, co mě oslovilo nejvíc, včetně použitého jazyka, který je velmi nestrojený, někdy až protivný (nejvíc hrůzostrašně na mě působil mnohokrát použitý termín plovka, brr, to je ještě šílenější slovo než celostátko :-), ale odpovídající obrazu hrdinky.
‚Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,‘ řekl před svou smrtí Jan Palach. Jana Honzlová jako by se snažila tuto maximu naplnit a tvrdohlavě se pustí do boje za čest a památku jedné obyčejné uklízečky. Ví, že by nemusela a také ví, že je to boj marný a že si akorát tak vykoleduje další potíže. Ale jako by tušila, že ho musí podstoupit, že se zde hraje o její budoucnost, o formování jejího charakteru. Jako by něco v ní vědělo, že když jednou uhne nebo ustoupí, že už to pak bude dělat pořád.
Jana přitom není žádný Mirek Dušín v sukni (dokázala mi i dost lézt na nervy), ve své nevyzrálosti je občas nespravedlivá a neochotná ke smířlivosti – je to vidět nejvíc na její tvrdohlavé cestě ke křtu a v jejím vztahu k chudáku Krunovi vůbec.
Ale právě Janina mladická neukotvenost (lidově řečeno: že je to občas prostě ještě takový tele :-) je na ni sympatická, vyvolává dojem opravdovosti a skutečný zájem o její příběh a jeho spoluprožívání. Na mě teda určitě – v průběhu čtení jsem se často mračil, usmíval, tajil dech, a i na ten obligátní tající sníh na víčkách došlo, takhle přesně uprostřed léta.
„Někdy mě napadá, jestli svět není vlastně už z větší části peklo. Ale ne. Snad ne.“