Honzlová – Protestsong
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/437248/bmid_honzlova-protestsong-g6l-437248.jpeg
5
567
567
V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou „budování socialismu“. Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým. Druhé, exilové vydání. Obálku navrhl Mikuláš Kravjanský.... celý text
Přidat komentář
Román se mi velice líbil a hluboce mne zasáhl. Umožnil mi pochopit dobu, kterou jsem nezažila. Dobu, ve které o osudu člověka mohlo rozhodnout lživé anonymní udání. Dobu, ve které byl každý, kdo vybočoval, považován za podezřelého až nebezpečného. Bylo mi smutno z hlavní hrdinky, protože nebylo v její moci zvrátit chod událostí. Hlavou zeď neprorazíš.
Kniha hezky pracuje i s jazykem, který je také používán jako charakteristika postav.
Přestože kniha vyznívá smutně, tísnivě a beznadějně, tak obsahuje i pasáže, u kterých se čtenář zasměje.
Knihu určitě doporučuji k přečtení.
Zoufalé kličkování malé umělecké myšky, poznamenané nesprávným rodokmenem, v bludišti totalitního režimu, pod stálým dohledem všemocného velkého bratra té doby. Aroganci SNB střídá psychologický tlak STB, na pracovišti natahují uši udavači. Mantinely byly jasně dány, bez maximální autocenzury jsi neměl šanci. Schopnosti, výkon, charakter, to vše se svým významem nikdy nemohlo vyrovnat tomu nejdůležitějšímu – absolutní loajalitě těm, co si o sobě mysleli, že jsou „vědeckým učením“ fanatických vizionářů předurčeni vést lid k té nejúžasnější budoucnosti. Ať už se to tomu „nechápavému“ lidu líbilo nebo ne.
Mám dojem, že poslední dobou ti „nejchytřejší“ zase odněkud vylézají, nabírají síly a jsou čím dál tím hlasitější a viditelnější. Nezažili totalitu, kterou i tato kniha, založená na vlastních zkušenostech autorky, věrohodně připomíná, ženou se tedy do ní bezhlavě.
Občas mě zaskočil nezvyklý ženský pohled na svět, občas nevyrovnané chování vypravěčky, kdy se strach a hrůza, a z toho vyplývající připravenost podřídit se režimu, střídá s nečekanou drzostí při jednání s lidmi potencionálně nebezpečnými. Převládající temnou atmosféru naštěstí občas tu a tam prozáří malé světýlko naděje.
85 % (aktuálně 242 hodnocení s průměrem 91 %).
P.S.
Audiokniha, rozhlasová četba na pokračování. Jana Paulová se do četby vžívá naplno, její dramatizace je procítěná, v některých nejemotivnějších momentech se mi hysterický tón zdál až mírně přehnaný. Asi proto, že nejsem žena.
Jadran a Trudoš zde napsali to nejdůležitější a ono je k tomu jen málo co dodat. Přitom stačilo velice málo a Honzlová by nespatřila "světlo světa". Josef Škvorecký se o tom zmiňuje jako o obrovské náhodě, kdy našel v odpadkovém koši svazek průklepových papírů připravených k likvidaci.
Píše, že byl v daný okamžik nejspíše osvícen. Byla noc, ale on nespal a četl "Honzlovou". Ráno oznámil šéfce Vydavatelství 68, že nechápe, proč chtěla vyhodit poklad !
Takže skvělá autorka ! A samozřejmě zachránce. Kniha se čte sama !
Pekna kniha, ktera by mela byt povinnou cetbou. Manipulace, zastrasovani, perfektne vystizena doba "budovani socialismu". Nelibil se mi styl psani, hovorove vyrazy a vynechana pismenka ve slovech. Chapu, ze to byl zamer a jazyk te doby. Konec jsem necekala tak smutny, chudak maly Hugousek. Spravedlnosti by se clovek nedovolal. Jsem stastna, ze jsem se narodila v jine dobe.
Bezva knížka se smutným koncem, popisující obyčejný život v době budování socialismu v Československu z pohledu hlavní hrdinky, nepocházející zrovna z prorežimní rodiny. Poslouchala jsem ji jako audioknihu ve skvělém podání Jany Paulové. Vzpomínám si, že jsem to slyšela již před řadou let jako četbu na pokračování v rádiu a už tehdy se mi to líbilo. Myslím, že se podívám ještě po jiných knihách této autorky.
Kniha má své klady, to nepopírám, ale neseděl mi úplně styl psaní a co mě rozčiluje jsou prostě chyby, překlepy nebo vynechaná písmena.
Od knihy jsem neměla velká očekávání a o to víc jsem byla překvapená, jak moc se mi kniha líbila. Autorka píše velmi čtivě a i "obyčejný" život dokáže podat neobyčejně. Příběh z dob hlubokého socialismu na čtenáře přímo dýchá tehdejší těžkou dusivou atmosférou, kterou jsem já osobně nezažila, ale i tak naplno prožívala s hlavní hrdinkou Janou. Jedná se o na první pohled jednoduchý, příjemný příběh mladé dívky, ale pod povrchem se skrrývá něco silného, hlubokého, co nutí k zamyšlení. Rozhodně stojí za přečtení.
(umím si představit zařazení knihy do maturtní četby, jako pohled na tehdejší život a společenskou situaci)
„Při pomyšlení na zítřek mě definitivně přestal bavit svět.“
V okamžiku, kdy si myslíte, že už vás nic nemůže literárně zaskočit, přijde úder z té nejméně očekávané strany. V mém případě se o něj postarala Zdena Salivarová, která prostřednictvím románu Honzlová dokonale zachytila děsivou zvrácenost úspěšného socialismu.
Strhující monolog obyčejné holky z pavlače zaujme především emocemi ukrytými mezi řádky. Jana Honzlová se snaží nebrat si k srdci neustálé ústrky okolí, takže její příběh plyne s civilní všedností, čtenář však rozhodně nedokáže ignorovat všechnu tu cynickou nespravedlnost, jež se kolem ní děje. Ačkoli dospívá v panoptiku „všichni jsme si rovni“, je nucena sledovat, jak systém cíleně ohýbá a láme její nejbližší, čistě jen proto, že si na ně zasedli „ti rovnější“. Přesto se vyprávění nese v optimistickém duchu, který hrdince vydrží přesně do momentu, než kvůli upřímným svědectvím kolegů nezačne litovat, že se vůbec narodila. Tohle přitom napsal život sám, ne žádná fantazie.
Nevím, jak jsem tuhle knížku mohla doteď míjet. Je úžasná. Janu obdivuji, nevím, zda bych dokázala unést to, co ona. A Hugo...Brečela bych.
Jsem ráda, že ta doba je už pryč.
setkal jsem se v životě s jedním takovým Sedláčkem, autorka velmi věrohodně a napínavě popsala váhání a pochybování manipulovaného jedince
Víte, jak mají knihomolové většinou problém s tím, vybrat pár nejoblíbenějších knih? Před časem jsem si sama pro sebe titulovala Hrdého Budžese. Konečně mu nebude smutno, Honzlová patří totiž na čestné místo hned vedle něj. Jakmile se vrátím do Česka, budu obíhat antikvariáty jak divá a shánět další díla paní Salivarové / Škvorecké.
Kniha Honzlová od paní Salivarové mě jako povinná četba naprosto minula, tak jsem si ji chtěla přečíst v dospělosti. Ale nějak nevím, do knihy jsem se nemohla pořádně začíst a styl psaní mi někdy vadil, ačkoliv mám vyprávění v ich formě ráda. Čekala jsem trochu něco jiného...
Lehká a přece tak těžká kniha. Lehce psaná, občas jsem se až musela smát díky té chytré a tolik prostořeké Janě. Která se ne zcela jednoduchým životem proplétá, jak může. A vůbec se jí tedy nedivím, že byla roztrpčená tou věčnou nespravedlivostí, že skoro nikomu nedokázala věřit. Mladá holka s dost velkým nákladem na hřbetu, proč by se občas nechtěla zachovat i dětinsky. Chápala jsem ji a je mi za ni smutno. Knížka nakonec dost těžká, leží mi na hrudi a tíží. I kvůli tomu, v jaké době se odehrává, v letech padesátých, prodchnutých neustálými obavami a strachem. V době, kdy na statečnost nezbývalo moc místa. Tahle knížka mi z hlavy jen tak nevymizí.
Na tuhle knížku jsem narazila poprvé, když mi bylo 16, dva roky po revoluci. Byla to moje první konfrontace s tím, jak to za komunistů chodilo u těch kádrově nevyhovujících. Dost mi otevřela oči.... Další kniha, kterou bych dala do povinné četby! A četla se velmi dobře.
Jednim slovem vyborna. Hnus minuleho rezimu je vylicen naprosto dokonale, navic tim, jak autorka zasadila pribeh do ramce zivotu obycejnych lidi, je cela ta hruza skutecne verohodna. Cenim si i skvele prace s jazykem.
Nemohu říct, že mě nemrzí, že jsem tu nenašel své vydání (Art-servis 1990). Když tu manželé Škvorečtí tuším v březnu 1990 na Ruzyni přistáli, dva tři nakladatelé nesli Josefu Škvoreckému zálohy na honoráře. Já Zdeně Škvorecké ještě teplých pět výtisků její první knihy opět vydané ve vlasti, které se mi podařilo v rekordním čase vytisknout v obskurní tiskárně Mezinárodního svazu studentstva tuším v Sadské. Speciálně mi je odtamtud sólo přivezli.
„Bože, proč aspoň jednou v životě nepoznáme, kdy druhý mluví pravdu?“
Jméno Zdeny Salivarové mi nebylo neznámé. Ale zabývat se její tvorbou mě nikdy nelákalo, podléhal jsem předsudkům a bral jsem ji jen jako manželku slavného spisovatele, která teda zřejmě svému slavnějšímu muži tak dlouho nakukovala přes rameno, až toho odkoukala dost pro vlastní knihu. No a když měli doma to nakladatelství, tak si to teda vydala, říkal jsem si ...
Nemohl jsem se mýlit víc. Při setkání s Honzlovou (poděkovat za tip ke čtení tentokrát musím své mamince) bylo od začátku vidět, jak skvělý tenhle román je. Nebývale živý, doslova pulsující. A autentický, to zejména, věrohodnost prožívaných emocí je nakonec asi tím, co mě oslovilo nejvíc, včetně použitého jazyka, který je velmi nestrojený, někdy až protivný (nejvíc hrůzostrašně na mě působil mnohokrát použitý termín plovka, brr, to je ještě šílenější slovo než celostátko :-), ale odpovídající obrazu hrdinky.
‚Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,‘ řekl před svou smrtí Jan Palach. Jana Honzlová jako by se snažila tuto maximu naplnit a tvrdohlavě se pustí do boje za čest a památku jedné obyčejné uklízečky. Ví, že by nemusela a také ví, že je to boj marný a že si akorát tak vykoleduje další potíže. Ale jako by tušila, že ho musí podstoupit, že se zde hraje o její budoucnost, o formování jejího charakteru. Jako by něco v ní vědělo, že když jednou uhne nebo ustoupí, že už to pak bude dělat pořád.
Jana přitom není žádný Mirek Dušín v sukni (dokázala mi i dost lézt na nervy), ve své nevyzrálosti je občas nespravedlivá a neochotná ke smířlivosti – je to vidět nejvíc na její tvrdohlavé cestě ke křtu a v jejím vztahu k chudáku Krunovi vůbec.
Ale právě Janina mladická neukotvenost (lidově řečeno: že je to občas prostě ještě takový tele :-) je na ni sympatická, vyvolává dojem opravdovosti a skutečný zájem o její příběh a jeho spoluprožívání. Na mě teda určitě – v průběhu čtení jsem se často mračil, usmíval, tajil dech, a i na ten obligátní tající sníh na víčkách došlo, takhle přesně uprostřed léta.
„Někdy mě napadá, jestli svět není vlastně už z větší části peklo. Ale ne. Snad ne.“
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Tak to byl život Jany Honzlové! Dovedeme si vůbec představit, kolik takových Honzlových a jí podobných bylo! Kolika lidem režim budování socialismu určoval, co mohou nebo spíše nemohou dělat! A proč tomu tak vůbec bylo! Když jsem knihu začala číst, okamžitě jsem se vrátila do doby před více než 30 lety. Je dobře, že se o tom, jak to tehdy bylo, mohou dočíst i ti, kteří tuto dobu nezažili. Je to svědectví, na které bychom neměli zapomínat.