Hóra Láv

03.02.2022

Jak začít? Předně asi poděkováním nakladatelství Kalich, jehož péčí už řadu let vychází graficky nádherně řešená ediční řada Poezie undergroundu, která záslužně zpřístupnila spoustu uhrančivých veršů pozapomenutých autorů a i z dokumentárního hlediska tvoří a oživuje důležitý doplněk k dějinám českého básnictví.

*

A teď k Milanu Kochovi samotnému: Tvorba tohoto pozoruhodného, předčasně tragicky zesnulého (a vinou toho z obecného povědomí poněkud zmizelého) básníka je patrně natolik silně prodchnutá duchem šedesátých let, že se s ní jaksi míjím - a je mi to líto. Nesvědčí to nic určitějšího o její kvalitě či nekvalitě, jen jsem zkrátka starší a doby fascinace beatnictvím, surrealismem, tvůrčí spontaneitou a literaturou slabě odrážející bezpochyby silné životní gesto - protože právě taková Kochova poezie je - mám už hezkou řádku let za sebou. Věřím, že kdybych byl knížku četl na konci střední školy či na začátku vysoké, působilo by to na mě jinak a dost možná bych ji zde vítal nadšeněji.

*

Takto je to pro mě spíš nadmíru zajímavý dokument prostoupený tu a tam textem, pasáží či veršem trvalejší síly než kniha veršů, k níž bych se hodlal ještě nějak vracet. Úžasná je - ale to už je dopověď z reálného života - intelektuální determinace a v posledku i fundovanost tehdejších mladých lidí spojených s undergroundem: Koch se vyučil v chemičce a pracoval v dělnických a pomocných profesích, překvapí tedy jeho (sice nesoustavná, ale nemalá) sečtělost, slovní zásoba, schopnost tvořit aluze a parafráze, pohybovat se mezi rejstříky a styly, to vše v textech patrně vychrlených, tvořených na jeden zátah, snad i dost silně improvizovaných. Vím, byla jiná doba, ale představit si dnešního skladníka ze sámošky či dělníka, jak píše takové verše, je pro mě naprostá abstrakce. A když už jsme u té interpretačně nepatřičné empatičnosti, docela rád bych s Kochem tím "vychutnávačem beznaděje", co zahynul v šestadvacíti sražen tramvají, zašel na pivo. "Kdo jednou je sám / je vždycky sám, / visí to na něm".

*

Pár slov k edičním záležitostem: Zdálo by se, že je-li editorem dlouholetý znalec, interpret a popularizátor undergroundové literatury Martin Machovec, bude vše v dokonalém pořádku, ale - v knize je několik evidentních překlepů, což je v případě poezie (která se editorsky zpracovává a korektorsky podchycuje mnohem snáz než próza, zvlášť v tak útlém svazečku) víc než zarážející. Zvlášť uvědomíme-li si, že Kochovy texty přepsala na stroji manželka Mirka (jež spáchala sebevraždu rok po smrti svého manžela) a následně je edičně zpracoval Milan Kozelka. Jelikož jde v případě obou o neprofesionály, přehlédnutí bychom jim jistě prominuli, ale je smutné, že to uniklo i třetímu - tentokrát profesionálnímu - zpracovateli textu. Jmenovitě se mi jedná zejména o verše "mám stach [!] že ses uvolnil" (s. 49; evidentně mělo být "strach") a "a bez prostředků s prořídlou hřívou vlasů / a neupravených [!] plnovousem s dravou chutí k pokrmům života" (s. 76; velmi pravděpodobně mělo být "neupraveným"). U několika dalších míst mám silné podezření, že jde o překlep, ale už méně zjevný. Jestliže Machovec v ediční poznámce píše, že se k arbitrární opravě textu na hypotetickou uchýlil jen v 3-4 případech (nechápu, proč je tam výslovně neuvedl), měl by - nejsou-li dva výše uvedené jevy jeho omyly - explicitně vysvětlit, proč tam tyto pasáže v takto defektní podobě ponechal. Koch totiž obecně se slovy příliš neexperimentuje a s jazykem vesměs nakládá vcelku tradičně (tj. drží se spisovných, leckdy až rozličně exkluzivních forem a výrazů).

*

Nejpůsobivější básně: Automat na lidské tváře; dále pozoruhodné queerové "dvojtextí" Dvě milující se ženy, Dvěma milujícím se mužům (tam by mě zajímalo, zda verš "Vy dvě milující se muži" není náhodou taky překlep; ale líbí se mi to), Podsvětí krevní skupiny (hlavně ten závěr), Podloudník Rybí Kost (skvělá, neb asi jako jediná je komplexněji narativní), Kóta 402 m (jen škoda překlepu v názvu - má tam *m., přičemž ta tečka jistě bude autorova, ale editor ji měl eliminovat) a Seance I. Dobovou podmíněností a s ohledem na básníkovy osudy jsou pozoruhodné i tři výrazné texty Pampelišková gátha, Laborantka a pak finální a titulní Hóra Láv, v níž se potýká láska takřka hippiesovská s komunistickou policií na pozadí silných autobiografických momentů ("Nechal jsem práce před třemi lety, je tomu pět let / co jsem naposledy držel učebnici, je to dva a půl / roku nazpět, co jsem měl víc než dvě kila / v hotovosti").