Horečka
Deon Meyer
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490815/bmid_horecka-zRB-490815.jpg
4
141
141
Syn a otec, Nico a Willem Stormovi, přežili epidemii smrtelného viru, který zasáhl celý svět. Ač je Nico ještě kluk, díky svému vynikajícímu střeleckému umu a rozvážné povaze se stává ochráncem svého otce. Willem totiž není bojovník, ale má vizi: z trosek starého světa chce vybudovat novou společnost. A tak postupně vzniká Amanzi, putovní komunita, do které Willem přibírá lidi, jež přišli o domov a rodinu. Jak se společenství rozrůstá, začíná čelit čím dál tím větším hrozbám. A nejen těm zvenčí, ale i zevnitř. Nico prožívá těžké životní strasti, má dokonce zlomené srdce, ovšem tou největší zkouškou v okamžiku, kdy je jeho otec zavražděn. Zvítězí lidskost nad zvířecími instinkty?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2018
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
Fever, 2016
více info...
Přidat komentář
Na to ze je kniha tlustá jako špalek tak se četla rychle. Krásně popsaný postapocalyptický svět . Silný příběh a pouto mezi otcem a synem byli chvíle kdy to bylo dost smutné a začínal jsem z toho měknout. Konec knihy a finální rozuzleni z epidemii mi přišlo až moc zdlouhavé a ukecané. A kvůli úplnému konci jak to vše vzniklo tak dávám 80% čekal jsem úplně jiný závěr. Ale zase vše “ dopadlo dobře “
Od Deona Meyera jsem přečetl všechny jeho detektivky s Bennym Griselem a moc se mi lìbili. Takže jsem byl zvědavý na úplně jiné, postapo téma. Tohle téma mám rád a v této knize jsem si ho moc užil. Skvělé čtení.
Úžasné, z žánru postapo jsem toho moc nepřečetla, troufám si tvrdit, že jsem v téhle literární disciplíně nováčkem. Tahle kniha mě zkrátka dostala - atmosférou, vtažením do děje i uvěřitelnými postavami (mimochodem Willem Storm byl sakra imponující osobnost :-)). S většinou postav jsem se radovala, stresovala, smutnila - byly uvěřitelné, uchopitelné. Závěr mě překvapil a myslím, že bez něj by mé nadšení bylo větší. Já vlastně vysvětlení nepotřebovala, více jsem si užila ten příběh jako takový. Ale i přes to, pro mě je to zkrátka na 5*.
Že všech knih tohoto žánru je takhle ta nejvíc optimistická a naděje plná. Kniha o budování nového společenství po vymření 95% lidstva.... Úžasný příběh, kdyby měl ještě o pár set stránek navíc, asi by mi to vůbec nevadilo....
(SPOILER)
I takhle se dá psát o koronaviru. Prchám, abych našel. Přitom se probíjím životem a těžím z mála. Nacházím prázdné a zpustošené domy, nebezpečné a nepřátelské lidi a zvířata. Je nutné se mít na pozoru před vším. Hlavně se nenakazit Horečkou. To by znamenalo jistou smrt. Těžko ji lze rozlišit od ostatních nemocí. Co chci? Jsem filozof. Chci založit osadu těch, co přežili a uspořádat otevřenou, demokratickou a svobodnou novou společnost. Můj syn Nico něco tuší, ale nemluvíme o tom. Necháváme rozhazovat letáky a první přívrženci naší osady se objevují. Každý si s sebou přináší své zkušenosti a teze. Domingo má také jednu: "Všichni lidé jsou zvířata. Ten druhý chlap mě chce zabít. Když zaváhám, zemřu." Vše je zaobalenou Horečkou.
To zvláštní na tom je, že se tady s "Horečkou" nesetkáváte v podobě, v jaké byste ji čekali. Každý mluví o Horečce, o jejích příznacích, ale nikde se nepíše o tom, co to vlastně je a jak to vzniklo, co bylo spouštěčem, v jakém rozsahu a jak to vůbec vypadalo. O to je to cennější. Je zde ponechán prostor čtenáři dostatečný pro jeho fantazii, ale v rozsahu potřebném, aby se nezačal ztrácet.
Do osady přicházejí stále noví a noví lidé z různých oborů a s různými zkušenostmi. Objevuje se stále naléhavější potřeba potravin, obydlí, benzínu, zbraní a střeliva, a schopných lidí ke zbrani. Osada se začíná rozšiřovat. Probíhá směna, dává se dohromady výroba, rozjíždějí se zase továrny. Shání se všechno, co může být k užitku. Zvláště cenné obilí. Velkou roli hraje zkušený, neústupný a všeho vojenského schopný Domingo, který má své tajemství. Ten by si dokázal získat i moje srdce. Nico, syn Willema Storma, zakladatele osady, je vychováván jako bojovník. Nico zachránil otce před smečkou divokých (napadených Horečkou?) psů, motorkářským gangem a zachránil pilota a malé dítě před jistou smrtí. Výborný střelec. Je na sebe pyšný a chce bojovat. Výborným učitelem je mu Domingo, překážkou vlastní otec Willem.
Motorkářský gang se neustále rozšiřuje, má své taktiky a osadu stále napadá. Nastává vývoj názorů na způsob vedení komunity buď v míru, nebo v boji ve smyslu nechám zemřít nebo zemřu. Vzniká nová politická strana Svobodné Amanzi a další Strana udatných bojovníků. Čím více vojenských výpadů ze strany motorkářského gangu, tím více táborů zaujímajících nestejnou pozici. V komunitě vznikají nové útvary. Domingo se stal kapitánem útvaru rychlého nasazení. Z některých mladistvých, mezi nimiž je šestnáctiletý Nico, se vychovávají vojáci. Také vzniká Nicova dětská láska k Lizette a pak již o něco vyspělejší k Sofii. Osada se naplňuje stále novými lidmi, většinou zachráněnými od nájezdných motorkářů. Zajatou byla i Sofia, dalších sedm žen a dívek.
Změnil se směr uvažování Nicova otce. Komunita vyvažuje zlo a mění se v sociální konstrukt. Mění se v region se všemi vojenskými orgány... a zločinci. Byly spáchány vraždy na Nicově otci, Domingovi a dalších. Vrahem byl/byli...
V této knize není síť tajemství k rozplétání, snad až na Dominga se svými zákoutími. Ale je to slepé, protože Domingo byl hrdina, který bránil za každou cenu, Nicův otec Willem také, ale každý jinak. Připadá mi, že vše je přímočaré. Zvláště válka s motorkářským gangem, který se rozrůstá a štěpí. Líbí se mi ta připravenost k boji a ochrana lidí.
Knihu som čítal na základe čtenárske výzvy - kniha od afrického autora - dobrá voľba.
Vynikajúci dystopický román, autor si dal na ňom záležať a je premakaný do detailov. Evokuje román Cesta od McCarthyho, avšak nie je tak drsný. Autor rozpráva príbeh otca a syna po katastrofickej horúčke, ich púť pustou južnou Afrikou. Hlavný hrdina Wilem Storm vytvára komunitu ľudí, ktorí sa snažia prežiť, najprv z toho čo zostalo, neskôr už si sami pestujú, chovajú a vyrábajú potrebné komodity. Dej rozpráva jeho syn, kniha hovorí o tom, ako dokážu ľudia spolu fungovať v komunite a tvoriť "civilizáciu". Svet tvoria aj bandy nájazdníkov, ktorí zabíjajú a plienia. Kniha ma bavila a veľa z tejto fikcie sa môže v budúcnosti takto nejako odohrať. Pripomínam, že kniha bola napísaná v r. 2017.
Pre každého fanúšika dystopie nutnosť (myslím, že po Covide je tento žáner dosť obľúbený).
Mám rada knihy o postapokalypse, no keď sa veľmi približujú skutočnosti, je to desivé. Odkladala som čítanie, pretože počas trvania epidémie koronavírusu som na podobnú tému vlastne ani nemala náladu.
Pripomínalo mi to nielen knihy typu Cesta (putovanie otca a syna postapo krajinou), Deň trifidov, Malevil, Vteřinu poté alebo Svědectví (kde sa nakoniec začne budovať bezpečná komunita, ktorú ohrozuje nejaká iná) a podobne - no najzaujímavejšie je juhoafrické prostredie (myslím, že tam putoval aj hrdina v knihe Cesta krve). Autorov štýl mi naozaj sadol a jeho knihy nepoznám, no rad asi prečítam aj viac. Síce má v závere až príliš na rovinu vysvetľovanie, nevadilo by mi, keby sa to tajomstvo neodhalilo.
Stretávame sa s chlapcom a otcom, ktorí putujú prázdnou krajinou, kde sa spoliehajú len jeden na druhého. Budovanie napätia je aj v tom, ako chlapec hovorí, že otec zomrie (a tak každou kapitolou a každou chvíľou čakáme, kedy to bude). Otec je úžasný, odovzdáva dieťatu vzdelanie a vedomosti v komplexnej šírke, je idealista a pacifista, ale aj on má svoje obmedzenia. Niekedy nie je na škodu poznať aj iných ľudí a iné názory, no v takomto drsnom svete je to zložité.
V niektorých reakciách na knihu padli otázky, či naozaj by sa ľudia dokázali správať až tak neľudsky? Cynik vo mne hovorí, že ešte horšie. A či tiež by sa chceli spoliehať iba na pomoc "zvonku"? Určite, veď sme veľmi spohodlneli. Autor to vystihol veľmi realisticky.
Postupné objavovanie samostatnosti, dospievanie, preberanie zodpovednosti (a uvedomovanie si pozície vo vzťahu rodič-dieťa) a neskôr aj vybudovanie celej komunity, ukazuje správanie ľudí so všetkými dobrými aj zlými vlastnosťami. Spomienky chlapca sú kombinované s nahratými záznamami, výpoveďami ľudí zo spoločenstva. Jeho subjektívne podanie je tak doplnené o iné uhly pohľadov. Rozmýšľam, na čo by som najviac spomínala po zániku civilizácie... čo by mi chýbalo a čo nie. Elektrina a voda, dostatok potravy. A áno, možno aj lietanie.
Čítanie som si naozaj užila a rada si prečítam zase niečo podobné.
I přes 592 stran, bylo pro mě těžké (opravdu, téměř nemožné) Horečku v průběhu čtení odložit. Příběh mě naprosto pohltil a když jsem se blížila k závěru, cítila jsem ten známý pocit smutku, že brzy bude konec. Bohužel na posledních stranách došlo k zásadnímu zvratu, který je podle mě v rozporu se zbytkem knihy. Mám hypotézu, že autor si vzpomněl, že obvykle píše krimithrillery a tak se domníval, že musí celý příběh náležitě zamotat. Škoda. I přesto si za mě zaslouží plný počet. Je to totiž velmi dobře napsaná kniha, která by nás měla přimět k zamyšlení. Myslím, že Meyer to napsal zčásti jako varování. Na pozadí zaznívá, jak zneužíváme Zemi a chceme si nárokovat stále více zdrojů, že se prohlubuje izolace mezi lidmi a dochází ke krizi společnosti. Líbil se mi mimo jiné realistický popis, jak lidé v zoufalé situaci reagují a jak to odhaluje jejich základní hodnoty.
Také se mi líbilo i originálně pojaté střídání pohledu vypravěče: Hlavní hrdina Nico přiznává, že jeho vyprávění je občas nespolehlivé kvůli jeho pubertálním emocím, což nazývá "dilema perspektivy". "Jsme věčnými vězni svého jedinečného pohledu. ... Vidíme jen svýma vlastníma očima. I v dospělosti zůstává objektivita nepolapitelná." Nico se však o roli vypravěče dělí s citacemi mnoha dalších postav, které pocházejí z rozhovorů zahrnutých do "projektu historie Amanzi", což pomáhá doplnit naši perspektivu a poskytuje vyváženější pohled na události než jen pohled jednoho dospívajícího chlapce. Z těchto rozhovorů mě například bavilo i zamyšlení obyvatel, co jim nechybí a chybí z dřívější doby. Občas přemýšlím, co by to bylo u mě…
Celkově to byla jízda. Doporučuji.
Jistému srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se vyhnout nelze. Putování otce a syna postapokalyptickým světem tvoří základ, na kterém stojí oba romány. McCarthy je jako obvykle temný, prostoupený symbolikou a nikdy nic přímo nevysvětluje. Jen z náznaků a zlomků obrazů lze vytušit, že došlo k atomové válce. Meyerův román Horečka je oproti tomu mnohem jasnější, přímočařejší. I zde je množství mrazivých scén, třeba ta v úvodu, kdy smečka psů obklíčí otce u benzínové pumpy anebo když se později vydá v noci se synem, prozkoumat dům na kopci. Obě knihy hodnotím vysoko, každou ve své kategorii. Horečka je mainstream, ale i pop má své kategorie a román Deona Meyera bez váhání řadím do té nejvyšší. Autor se nachází na úrovni Roberta Harrise, Simona Mawera nebo Adama Brookese a to je určitě vybraná společnost. Román má chytře vystavěnou strukturu děje, kde se prolíná vyprávění hlavního hrdiny Nica s deníkovými záznamy dalších osob a příběh je tak mnohem plastičtější.
Tak jako tady již napsali mnozí, si nelze než vzpomenout na “Malevil”, který jsem hltal jako osmnáctiletý před 40 lety. Bylo to v úplně jiné době. Před notebooky, mobily, internetem, covidem ……. Tehdy jsem si ten post apokalyptický svět dokázal představit mnohem lépe než dnes. Současný “třítisícový” vzorek populace by měl zřejmě mnohem menší šanci nastartovat “Amanzi”, než obdobný vzorek před 40 lety. Poměr těch, kteří mají nějaké praktické dovednosti k těm, jejichž dovednosti by byly k ničemu, se totiž zoufale změnil.
Moje první postapo kniha a já jsem nadšená. Zprvu mě trochu odrazoval počet stran, ale to v konečném důsledku ani nebylo podstatné. Vůbec mi nevadilo dynamické střídání vypravěčů (vzpomínky ostatních lidí) a naopak jsem si to užívala. Jak už ale bylo zmíněno, konec příběhu jako by tam nepatřil. Zklamal mě, ačkoli sama nevím, jaký konec by mě vlastně potěšil :-) Jinak dávám dobré hodnocení a všem fandům postapo ( a nejen jim) knihu s klidným srdcem doporučím.
„… lidstvo se prostě nedokáže změnit. Evoluce nás naprogramovala jenom konzumovat. Dokud nezbude vůbec nic.“
Tenhle rozsáhlý román obsahuje vše, proč mám ráda postapo tématiku – literární, herní a filmovou, rozhodně netoužím po vlastní zkušenosti. Svět po katastrofě, zbytky lidstva vrženy celé desítky i stovky let zpátky, boj o přežití, přizpůsobení se novým, drsným podmínkám, dynamika vztahů ve společnosti, rozvoj… nebo zánik. Při četbě „Horečky“ jsem si zavzpomínala na kultovní předchůdce: „Cesta“, „Malevil“, „Svědectví“, „Mad Max“ a další, originalitu v díle Deona Meyera nehledejte. Vzal osvědčené ingredience a zpracoval je skvěle v jihoafrických reáliích. Tíživá atmosféra, kořeněná štědrou porcí naděje, různorodé charaktery a jejich problémy, napětí, akční scény, čtenář však narazí i na závažné, byť nijak převratné myšlenky. Nemohu si stěžovat na nedostatek emocí - dokonce na slzy došlo, ačkoliv jsem na danou situaci byla od začátku připravována.
Autorova detektivní série je skvělá, poněkud mě na ní štve akorát rozkouskovanost, linie se střídají příliš rychle. Tady je vypravěč jediný a jeho verzi doplňují záznamy (vzpomínky) ostatních, roztříštěnost jsem tolik nevnímala. Závěr byl ovšem jako šestý prst na lidské ruce, vůbec mi k příběhu nepasoval. Bohužel nemůžu podobný scénář odmávnout jako přemrštěnou fantasmagorii, ale román by bez tohoto obratu a souvisejících vsuvek dle mého názoru fungoval lépe. A poslední stránky s young adult příchutí, vážně to nešlo napsat méně kýčovitě? Za finále strhávám 10%, jinak doporučuji všem fandům katastrofického subžánru, kteří nejsou hákliví na zelenou agitku a kritiku náboženského fanatismu.
90%
Ani člověk nemůže uvěřit, že to bylo psáno v roce 2018…
Je to tak moc podobné dnešní době covidu…
Sice mě odrazoval ten počet stran, ale jsem ráda, že jsem se hecla a knihu začala číst…
Povedené a určitě ne poslední kniha aurora.
Ideální kniha na začátek pandemie (jaro 2020). Lehké postapo, kde záhadný virus nechal naživu jen zlomek lidstva a v těch se probouzí lepší i horší lidské stránky.
Kniha je ma dnešní dobu, až moc reálná, donutí vás přemýšlet, a hlavně doufat, že takto nedopadneme.
Jinak napínavé, čtivé, kniha ma spád a ten konec....
Výborná variace na Malevil (který tu zmiňují mnozí) a nezapomenutelný čtenářský zážitek – ovšem jen do okamžiku, kdy se nám autor v samém závěru (a jaksi neústrojně ve vztahu k předešlému textu) pokusí všechno pěkně polopaticky "vysvětlit"; tohle finální stržení opony bylo z mého pohledu nadbytečné. Dokonce si troufám tvrdit, že málokoho při čtení zajímalo PROČ (k dané situaci došlo) a že většina z nás daleko více prahla po JAK (se z danou situací hrdinové popasují – boj o přežití a snaha o vyrovnání se s fatální změnou životních podmínek).
Přesto hodnotím jako velmi zajímavý literární počin.
SPOILER
Dívám se, že komentář jsem hodně natáhla - není nutné ho číst, raději si přečtěte knihu! :-))
Protože je tu hodně pětihvězdičkových komentářů, které knihu vystihují, asi už se nebudu pokoušet nosit dříví do lesa. Tak to zkusím z jiného úhlu. Už jsem pár postapo knih přečetla, nejklasičtější je asi Den trifidů. Horečka je psaná velmi sugestivně a přitom poměrně jednoduše, dobře se čte a všechno je tu jasné - až na to, že nám hlavní postava, Nico, od začátku stále připomíná, že jeho otec byl zavražděn. Takže podvědomě čekáme, kdy, kým, jak a proč. Usoudila jsem, že autor tím chtěl posílit zvědavost čtenářů, jak to tedy nakonec bude.
Kniha má pro mě tři roviny, tu třetí nemohu zmínit, neb pak by nemělo smysl ji vůbec číst.
První rovina: fiktivní příběh o lidech, kteří na základě rozpadající se civilizace stavějí civilizaci novou. Protože se děj odehrává v Jihoafrické republice, je tím pádem zajímavější..
To, že autor popisuje jednu z nekonečného počtu možných realit nic neznamená - v dané situaci to může být tak, může to být úplně jinak. Ale podle mého čtenářského vkusu jsou přibližný vývoj nového uspořádání a také vývoj a změny charakterů lidí popsané dobře.
Pokud by došlo na lámání chleba, pokud by nastal popisovaný stav lidské společnosti, probíhalo by asi něco velmi podobného. Každý by se s novou situací "pral" po svém. Připomněla jsem si film Pošťák (kniha čeká na přečtení..). Je tu hlavní postava Pošťáka, která se také nějakým směrem vyvíjí, a pak je tu postava despotického vůdce "armády". Ten chce ovládat daný prostor a lidi nátlakem a hrubou silou. Podstatné je tu podle mého, že se dozvíme, že onen jedinečný vůdce byl v době zaniklé civilizace prodavačem v elektru či tak něco!! Absurdní, ale možné - z prodavače se stal velitel armády a neomezený despota - využil příležitost, protože pro to nastala vhodná situace.
Autor vytvořil fikci - pokud by se z jakýchkoliv důvodů stalo, že civilizace jak ji známe zanikne, myslím, že pozůstali lidé by se chovali a jednali přibližně podobně, jako postavy v této knize.
Druhá rovina knihy. Bohužel, nelze zavírat oči před možností, že přítomnost, jak ji známe nyní a považujeme ji za neměnnou, s tím, že budoucnost, která se den za dnem bude stávat naší přítomností, nepřinese nic zlého a spíše něco dobrého, že vývoj bude pokračovat kamsi do zářných zítřků... ta že může zmizet do propadliště dějin.
Že ti, kteří zůstanou naživu, aby se mohli rozhlédnout kolem sebe, s úděsem zjistí, že nic co znali už neplatí, že svět se změnil a oni že se s tím musí naučit žít - nebo zmizet z jeviště. A spolu s autorem Horečky usuzuji, že pravděpodobnost zániku mají ve svých mikro ručičkách ty zatrachtilé viry... Podle mě nic jiného než právě ony - a potvrzuje mi to současná situace, nedokáže lidstvo vyničit tak dokonale - žádný atom, ani oteplení, obří přírodní katastrofa, ba ani třetí světová...
Kniha mě opět donutila k přemýšlení, protože v mnoha věcech souzním s autorem. Proto mě zaujaly některé komentáře - kniha nudila, budování komunity a střety názorů neuchvátily, nepříliš přesvědčivé vykreslení...
Jediné "přesvědčivé vykreslení", drazí nudící se čtenáři - ky, bude možné tehdy, až ta situace doopravdy nastane! Pán Bůh chraň a opatruj!
Musím vypíchnout jeden komentář: čtenářka se nepřenesla přes situaci, kdy hned v začátku došlo k "násilí na psech" - otce a syna napadla zdivočelá smečka... Chce to ještě získávat životní zkušenosti, doporučuji vycestovat do spíše jižnějších krajů, kde není neobvyklé, že se městy potulují početné smečky toulavých psů, živí se odpadky a občas, spíš v zimě, když je nouze a hlad, sem tam napadnou a dokonce sežerou člověka - což se vskutku stává!
To, že pro někoho byl příběh nudný, připisuji tomu, že zde nebyl žádný sex, prostě nula, že tu nebyl žádný úžasný svalovec bez bázně a hany, ani žádná kráska, která by mu nakonec - s detailním popisem - podlehla ve vášnivé noci lásky...
"Hodně pomalý román, místy nezáživný... Idealistická, utopická, celkem nudná pohádka..."
Haha!!
Fascinuje mě, vím to bezpečně a na 100%, že pokud by opravdu něco podobného nastalo, zklamaní a nudící se komentátoři a komentátorky by rázem zapomněli na napínavý boj o přežití, který jim v knize tolik scházel a přáli by si vrátit se do bezpečných starých časů, kdy o pádu civilizace a globální katastrofě četli jen v knihách, vleže na pohodlném gauči.
Závěrem. Tuším, a fascinuje mě to, co je dobře zmíněno ve Dnu trifidů: jak mnoho, opravdu mnoho lidí by očekávalo, že "přijedou Američané" a všechno to (za ně) vyřeší a že jim prostě stačí jenom počkat, a věci se dají znovu do pořádku... A nehnuli by ani prstem, aby se sami vlastní silou snažili přežít, aby budovali komunitu a spolupracovali na tom s dalšími přeživšími. Prostě by čekali - a maximálně jenom fňukali.
Fakt, srandy kopec! Ale takoví jsou lidé... Takoví jsme prostě my, lidé...
Tak se nechejme překvapit. Určitě to nějak dopadne :-).
Štítky knihy
africká literatura dobrodružné romány postapokalyptická sci-fi
Což o to, příběh je to hezkej. Má to svoje velmi silný stránky a je vidět, že Meyer psát umí. Nicméně moje hodnocení musí odrážet i to jak moc jsem autorovi daný příběh věřil a tady už to pokulhává. Meyer se nám pokouší vykreslit svět po rozpadu společnosti, ale (a teď se omlouvám slabším povahám) je příliš mírnej - skoro až sluníčkovej. V reálu by to takhle jednoduchý fakt nebylo. Úplně pomíjí jakékoli nemoci - komunita zřejmě nepotřebuje ani ibalgin natož antibiotika. Příběh je plný zjednodušených informací - tady sem přijdeme a rozchodíme elektrárnu, tady si z řepky vyrobíme naftu do auta, tady to a tady tohle....Kde jsou potřebné nástroje, rafinerie, know how??? To, že někoho bavila fyzika prostě neznamená, že rozchodí vodní turbínu. To mi tam strašně vadilo. Všechny hlavní postavy jsou navíc až příliš dokonalé. Zločin v Amanzi v podstatě neexistoval :-) tak to snad ne? Lidi jsou pořád jen lidi.
Pokud chcete hezký příběh do postele před spaním, pak si to klidně přečtěte. Ale pokud si chcete přečíst opravdové post-apo se vší tou depresí co k tomu patří pak sáhněte radši po Vteřině poté od Forstchena.