Hoří už Paříž?
Larry Collins , Dominique Lapierre
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26486/bmid_hori-uz-pariz-TqR-26486.jpg
4
42
42
Děj této dodatečné reportáže o osvobození hlavního města Francie se odehrává v necelých dvou týdnech před 25.srpnem 1944. Síly domácího odboje připravovaly v Paříži povstání. Spojenci byli v Normandii a Paříž chtěli obejít, a Hitler dal příkaz k tomu, aby v případě vyklizení města německá armáda za sebou nechala spálenou zemi. Co všechno bylo podniknuto, aby Paříž nebyla srovnána se zemí, dokládají autoři živě na osudech jednotlivců, účastníků, kteří boje přežili. Jejich svědectví je nutně neúplné a taky výběrem svědků prokázali autoři jsitou subjektivnost, shromáždili však takové bohatství anekdotických příběhů, zážitků a vzpomínek lidí, kteří byli při tom, že se čte jako přímá reportáž. a nad zážitky lidí, kteří pro dějepisce zůstanou neznámí, stojí několik postav velmi známých, mezi nimi hrdina pařížského podzemí plukovník Rol-Tanguy, generál Leclerc a generál de Gaulle.... celý text
Literatura faktu Válečné Historie
Vydáno: 1985 , OdeonOriginální název:
Paris brûle-t-il?, 1965
více info...
Přidat komentář
Kniha nebyla zrovna z oblasti, o kterou bych se nějak víc zajímala, ale zároveň, když už na něco takového narazím a není to román, ale literatura faktu (byť s jistou dávkou fabulace, těžko se můžeme dozvědět, jak se doopravdy cítil někdo, koho později ten den zastřelili), mám pocit, že bych se měla přivzdělat. Tak jsem se přivzdělala o konci války v Paříži. Slovy klasika:
"Poznal jsem v životě mnoho vojáků. Znal jsem hejtmany a vojvody, generály i maršály, vítěze nesčetných tažení. Naslouchal jsem jejich vyprávění i pamětem. Vídával jsem je sklánět se nad mapami. Zakreslovat do nich barevné linky a šipky, plánovat, vymýšlet strategie. V té papírové válce vždy všechno klapalo, všechno fungovalo, vše bylo jasné a ve vzorném pořádku. Tak to musí být, vysvětlovali mi, armáda je především pořádek a řád. Vojsko se bez pořádku neobejde. Tím podivnější je, že co se týče pořádku, opravdová válka – a několik opravdových válek jsem viděl – neodbytně připomíná hořící bordel."
Zkusím porovnat s nedávno čteným "šestihvězdičkovým" románem Den pro Šakala, protože u obou knih jde vlastně o dokument z Francie doby relativně nedávné, přičemž všichni čtenáři předem vědí, že Šakal kontroverzního francouzského prezidenta nezastřelí, stejně jako že Paříž přes výslovný Hitlerův rozkaz neskončí v ruinách jako například Varšava. Obrovský rozdíl je však v tom, že prakticky každá postava představená ve Dnu pro Šakala hraje v příběhu větší nebo alespoň menší roli. Naopak v prapodivném literárním útvaru (dizertačka či snad komentovaný telefonní seznam Paříže 1944 ??) nazvaném "Hoří už Paříž?" Larry s Dominiquem zahltí čtenáře na prvních devadesáti stránkách cca třemi stovkami podrobně popsaných figur, z nichž většina poté z děje zmizí, aniž by měla pro příběh sebemenší význam. Druhá polovina knihy (byť vypráví o chaosu) je méně chaotická, ale to už nezachrání román dvou snaživých autorů, kteří úplně zapomněli, že méně je někdy více.
Přestože je děj knihy tvořen bohatou mozaikou zážitků nepřeberného množství postav, dokáže vtáhnout do děje. Zvláště díky stále se stálému se navracení ke vzpomínkám klíčových aktérů osvobození Paříže, jako von Choltiz, de Gaulle nebo Leclerc. Zvláště první část je velmi zajímavá, jelikož hezky ilustruje napjatý klid před bouří pařížského povstání.
Zajímavé, hodně jsem se toho dozvěděla z jiného úhlu pohledu. Mám ráda historii a zajímám se o ni. Někdy to bylo zdlouhavé, občas jsem něco přeskočila, to se přiznám. V hlavě mi však zůstal mějaký ucelený vjem. Dala bych tak 3,5 hvězdičky.
Pro mě neznámé téma, postavy se mi trochu pletly, musela jsem číst pomalu a pozorně. V tomto případě se schválně podívám i na film.
Podotýkám, že válečné romány jsem nikdy moc nevyhledával, nevyhledávám a vyhledávat nebudu, ale tahle kniha rozhodně stojí za přečtení. Popis událostí, jak to s Paříží mohlo dopadnout, ale naštěstí nedopadlo. Psáno z pohledu několika hlavních postav, přesto se v ději ani v osobách neztratíte. Za pozornost stojí i černobílé filmové zpracování (jak je uvedeno v příspěvku níže). Vlastním vydání z edice GaMA, kterou jsem měl velmi rád, pro její grafickou "čistotu" a vytříbenost. Velmi doporučuji.
Vcelku podrobně popsané ozbrojené povstání a následné osvobození Paříže v srpnu 1944 od fašistické okupace. Paradox byl, že ozbrojené Pařížské povstání začali levicově smýšlející odbojáři, kteří si takto od americké armády vynutili osvobození Paříže o 14 dní dříve. Také mně od autorů trochu zarazilo popisování generála de Gaulle jako podivínského, až sebestředného člověka.
Vynikající zpracování atraktivní látky. Mimochodem, ve stejnojmenném tříhodinovém černobílém (poměrně zdařilém) filmovém přepisu si zahrál Jean-Paul Belmondo jednu ze svých prvních filmových rolí.
Sugestivně napsaná kniha o pěti dnech, které vedly od pařížského povstání po osvobození Paříže americkými a francouzskými jednotkami. Autoři vyslechli mnoho aktérů z obou válčících stran a vytvořili pestrou mozaiku osudů a příběhů od rebelie francouzského generála, který se natruc spojeneckému velení rozhodl osvobodit Paříž, přes německého velitele Paříže, který se rozhodne neposlechnout Hitlera a neudělat z ní druhou Varšavu až po politické boje de Gaulla s francouzskými komunisty.
Rozhodně doporučuji přečíst!
Po knize O půlnoci přijde svoboda jsem znovu vložil víru do díla Collinse a Lapierra a opět jsem nebyl zklamán. Naopak - byl jsem nadšen. Poslední dny před osvobozením Paříže jsou zpracované opravdu perfektně, ani bych neřekl, že jsem četl literaturu faktu. O mnoha postavách a událostech jsem si v průběhu čtení zjišťoval další a další věci a to je tím, co od dokumentárních knih očekávám - probuzení zájmu a jakési "nakopnutí" a motivování čtenáře k tomu, aby se o zpracované téma zabýval více.
Tichou vzpomínku na ty, kteří padli těsně před svým cílem a těsně před tím, než se setkali se svými rodinami. Být zabit na předměstí Paříže nebo v jejích ulicích... smutné (a tím nechci nijak znevažovat jakékoli jiné oběti války, ale přesto, když už máte cíl na dosah ruky, je to o to bolestivější).