Hory a staletí

Hory a staletí
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/141299/mid_hory-a-staleti-wjn-141299.jpg 4 24 24

Deset poetických záběrů, psaných v l. 1932-34, o životě lidu v bývalé Podkarpatské Rusi, kde se udržovaly staré patriarchální společenské formy.

Přidat komentář

Richard Skolek
11.09.2023 5 z 5

Na to, že jde v podstatě o etnografickou studii, je kniha nevídaně čtivá. Olbrachtovy texty z Podkarpatské Rusi vždy vzbuzují dojem, že to tam autor skvěle zná, že rozumí místním, že chápe, jaké problémy tento kraj sužují, a ví i to, jaké mají příčiny. A jakkoliv je to čtení dost neveselé špatně je tu snad všechno a každý nový "pán", Čechy nevyjímaje, s sebou kromě polovičatých řešení přináší i nové problémy je zároveň nesmírně poutavé a zajímavé, protože tohle je opravdu úplně jiný svět, než jaký známe my.

"Ovšemže jsou na tom maličkém kousku země školy! A jak se v nich učí? Podkarpatským dialektem, ukrajinsky, rusky, slovensky, česky, maďarsky, hebrejsky, jidiš, německy, rumunsky a v Užhorodě je také škola cikánská. Ale ta snad nepadá na váhu, protože je to vlastně slovenská škola odcikánšťovací a cikánštiny se v ní užívá jen k dorozumění s nejmenšími. Ale nesmíte si ty školy představovat jako v nějaké civilizované zemi. Na Medzilaborecku jsem viděl osmileté, desetileté a třináctileté děti usedlých rodičů, které nikdy nechodily do školy, protože musí statkáři pást vepře. () A ty, které zapsány jsou, tam v zimě nechodí, protože nemají šaty a boty, nebo alespoň ne všechny, takže si je v chýších jedno druhému půjčují, aby mohlo jít jednou to, po druhé ono, neboť sedět ve škole je přece jen příjemnější než v zakouřené jizbě za komínem chlebové peci. () A úředním výkazům o návštěvě škol také nevěřte. Učitelé mají totiž nařízeno, chybí-li 20 procent žáků, aby to okamžitě hlásili inspektorátu, ale protože v třídě 80 procent dětí mají málokdy a protože by z toho bylo vyšetřování a snad i tresty, nehlásí nic a inspektoři jsou také spokojeni, že jim ubylo zbytečné psaní. A v době polních prací, očekává-li vesnický učitel inspekci, obíhá, aby ve třídě alespoň někoho měl, chýše, prosí a slyší: A co za to dáte? Dejte alespoň bileňku! Což je dvacetihaléř."

kaja77
19.08.2021 4 z 5

Drsný život, jiný svět.. ovšem Olbracht to podává tak, že to vyznívá skoro poeticky. Obávám se, že se dnes tamní končiny zas tak moc nezměnily


jozik_v_tumane
17.03.2021 5 z 5

Naprosto fenomenální vypravěčský talent, nádherná čeština. Před mnoha lety jsem četl Šuhaje a věděl jsem, že Olbracht píše krásně, ale znovu mi to vyrazilo dech. Též jeho erudice je obdivuhodná. Po dočtení okamžitě objednávám další díl jeho spisů.

Lodja
10.01.2019 4 z 5

Budu se opakovat, ale pro mě mnohem čtivější, poučnější a zajímavější než třeba ten notoricky známý, kanonizovaný a češtinářkami adorovaný Nikola Šuhaj. Je to skvěle popsané, jako kdyby se vám před očima přímo honily krásné, leč syrové výjevy z prvorepublikové Podkarpatské Rusi. Sice mě tu trošku mrzela docela neoprávněná kritika českých úředníků - respektive řečení polopravd, ale zase chápu Olbrachtovo levicové vidění světa a docela se s ním ztotožňuji - ne však úplně na úkor objektivy...

Ráda bych se ale vyhnula sentimentálním komentářům, že v Zakarpatí se zastavil čas a život je tam téměř jako za první republiky. Není, globalizace udělala své všude na světě - ať už se jedná o přírodu, migraci, technologie... Ráda bych tedy, aby k Horám a staletím bylo přistupováno jako k turistickému průvodci a k místním lidem jako k exemplářům ze zoo.

"Náboženství karpatských pastevů a dřevorubců je směsice pohanství a křesťanství, táž, proti které bojoval na sklonku prvního tisíciletí v Čechách svatý Vojtěch. Žijí-li karpatští horalé celým svým vnějším životem v jedenáctém století, proč by mělo být jejich náboženství jiné? Nevkročili ještě ani oběma nohama do historického stadia zemědělského. Jsou namnoze posud ve stadiu pasteveckém. K čemu jim je tedy křesťanský bůh? Bůh feudální společnosti, bůh dokonale organizované nebeské i světské hierarchie, bůh cechů a městských středisek? Toho k nim přinesli různí pánové, bohatší, a tedy i kulturně vyspělejší než oni. Nepotřebují ho. Jim stačí prastarý bůh pastevců, stád a země.“

Vidlička
29.08.2018 3 z 5

Smutný, strašný, smutný...chudáci lidi.

anibeni
02.08.2018 4 z 5

Tato kniha bylo to první, po čem jsem sáhla po svém návratu ze Zakarpatské Ukrajiny. A udělala jsem dobře, protože mě řádky této knihy opět přenesly tam, kde jsem před nedávnem byla a kam se chci opět vrátit. I když je kniha psaná v letech 1932-1934, je to skoro jako dnes.. protože čas v Koločavě a na poloninách plyne jinak než u nás...

KejmlP
22.06.2017 5 z 5

Literární exkurze do jednoho zapomenutého kouta Evropy (toho času i Československa), ležícího přitom přímo v jejím středu. Olbracht čtenáře svým čtivým poetickým stylem seznamuje s nesmírnou bídou, prostotou, zaostalostí, a zároveň úžasnou krásou Podkarpatské Rusi. Kniha reportáží je plná osobních příběhů místních lidí, často tragikomických, a nebojí se zacházet ani do sociálně-politických témat, kdy autor, leckdy velmi přesně, vystihuje budoucí vývoj.
Pro zájemce o Podkarpatskou Rus by toto dílo mělo být klasikou, a jedním z prvních po kterém sáhnou. Rovněž jde o reportáže, které jsou velice příhodným doplňkem pro zbytek autorovy karpatoruské trilogie (Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí), a ledacos, co je v románech jen naznačené, rozvádějí a zasazují do souvislostí.

Kmotr99
10.04.2017 4 z 5

Škoda, že není tato kniha reportáží z prvorepublikové Podkarpatské Rusy vůbec známá. Olbracht totiž čtivě (četlo se mi lépe než jeho prózy Nikola Šuhaj a Golet v údolí) popisuje dost šílené poměry, neskutečnou bídu a složitou národnostní situaci v československé východní "kolonii".