Hory jsou daleko ale my jsme tady
Dominik Zezula
Knižní debut textaře, zpěváka, kytaristy a performer Dominika Zezuly, bohatě ilustrovaný kresbami Barbory Ivánové dává tušit, že jeho autor umí s textem pracovat. Kniha obsahuje na třice básní, které se stejně jako jeho písňové texty vyznačují autenticitou a skvělým smyslem pro zachycení detailu, oproti nim je zde však velký důraz na minimalismus. Každé slovo zde má své místo. Autor v několika verších dokáže zachytit všednost a osamělost jako málokdo jiný. Básně byly psány v Polsku, což je patrné nejen z názvů některých básní, ale i z atmosféry celé sbírky. Střepy příběhů z potulování se po Katovicích jsou velice blízké obrazům z ulic v jakémkoliv jiném městě, důvěrně známým každému z nás, zároveň ale slouží jako bolestivá, výsostně intimní výpověď o konkrétním životním období.... celý text
Přidat komentář
Kdo čeká post-hudbu nebo Děti mezi reprákama, asi bude trochu zklamán - přece jen má Dominik široký záběr a řada písní dokáže v textové rovině překvapovat a zásadně vybočovat z mainstreamu (Sfinga a Málek), jít do hloubky (Pavouci v poštovní schránce, Kosovo) nebo držet ironizující nadhled (Hranolky, kečup, seriál), což bohužel v této sbírce do značné míry chybí. Jednotlivé básně nejsou špatné, líbí se mi ten nádech polské topografie, ale bohužel nezanechávají trvalejší dojem.
Upřímně, čekala jsem víc. Knihu jsem si koupila na základě (pro mne) velice upřímných a krásných textů Zezulkovy kapely Děti mezi reprákama. Nicméně pevně věřím tomu, že se autor potřebuje v básnické sféře pouze otrkat. Tak snad za pár let s novou sbírkou!
Je třeba říct, že Zezulovým básním/textům náramně svědčí hudební doprovod, ať už v podání jakékoli z formací, v nichž autor působí. Samy o sobě, jako ryzí poezie (tj. v tomto případě aniž bychom si představovali, že budou někde figurovat jako písňový text) neobstojí vždy. Koneckonců i sám Zezula se ve své sbírce k současným textařům a zároveň interpretům výslovně hlásí tím, že mottem z tvorby jednoho z nich (Švejdík, König, Fiala) uvádí každý ze tří oddílů knihy. Jistou písňovost jeho básní jako by naznačovalo i důsledné prostupování odsazených pasáží v kurzívě, za nimiž si představuji druhý hlas, promlouvající do základního textu (a neřeším tu, že může jít klidně vnitřní), vzniká tedy určitý duet.
Jako celek je to sbírka dobrá a čtivá, nedovedu se však ubránit dojmu, že je v jistém ohledu svým básnickým nazíráním buďto konvenční, anebo vykalkulovaná, ba epigonská. Omlouvám se autorovi, jestli tato snad až příliš příkrá slova (jinak to teď ovšem asi formulovat nedokážu) volím neprávem a křivdím mu tímto, ale řada pasáží zkrátka působí, jako bych to už stokrát někde slyšel či četl (např. „za řekou / někteří lidé spí dnes sami“; „bolí to víc / než si umíš představit“, „zachraň mě / nechci bejt v týhle kůži“, „je to teď takovej čas / kdy nejde říct nic jinýho“ – podotknu, že všechno jsou to závěry, tj. pointy básní). Jistě, jsou efektní, je v tom dramatičnost, absolutnost, fatálnost, a kdo od útlého věku čte a tvoří poezii, má odjakživa představu, že takhle nějak by báseň měla vyznít, ale kdo poezii nepřestal číst ani po pěti, desíti či patnácti letech a čte ji opravdu hodně, dospěje k tomu, že nic takového zdaleka není podmínkou a že to v tomto případě působí dosti hraně a povrchně. Tedy že za tím není patřičná propast, prožitost. Samozřejmě netuším, kdy Zezula sbírku psal, ale pokud v době krátce před vydáním (2017), bylo mu téměř třicet, zatímco tohle jsou verše dvacátníka. Anebo prostě písňové texty, což není žánr horší, ale jiný, kde v jiném kontextu a jiné konkurenci obstojí a třeba i skvěle rezonuje leccos, co v básnictví působí jako nevyzrálá efektnost. A je vlastně jedno, zda procítěná upřímně, nebo vědomě či podvědomě vykalkulovaná.
Mimoto mi vadilo i to, že ač Zezula řadu básní napsal v polských Katovicích (anebo je k tamnímu prostředí vztáhl), což je samo o sobě jistě zajímavé a osvěžující, nedovede ani přesně přepsat polské názvy (má být: słowackiego, a ne *slowackiego), ani je v češtině skloňovat (má být: na mariacké ulici, resp. ještě lépe: v mariacké ulici, a nikoli *na mariacke ulici). Tato výtka pochopitelně míří i k redaktoru Janu Těsnohlídkovi, který maje rovněž zkušenost s pobytem v Polsku měl tyto nedostatky eliminovat.
Závěrem ukázky dvou básní (kurzívu a odsazení sem bohužel přenést nedokážu). První z nich ilustruje úskalí té efektnosti, která může působit chtěně, ale v daném případě podle mě ještě nepřekračuje hranici a je to báseň dobrá:
francuska
ať se na to dívám jakkoliv
pořád se vidím
na křižovatce
kde na všech směrech svítí červená
proszę czekać
ale jak dlouho
Druhá ukázka je pak příkladem zdařilé básně, kde se autorovi podařilo z oné efektní konvence relativně vymknout a jitřivým, leč zároveň trochu záhadným obrazem posunout báseň trochu jinam, kde opět poněkud fatalistické zakončení už nemá takový formální (vyprázdněný a z hlediska básnické práce surový) ráz jako jinde:
kalendáře
až bude léto
sedneme si
někam
a zatímco nás ostatní budou bavit obvyklou
zásobou historek z
let 2011
až 2016
vyřežeme si do zad
kalendáře
tak aby
těsně nad bedry
v pohraničí
stálo dnešní datum
a další už ne