Hovory k sobě
Marcus Aurelius
Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem cetl kvuli poznatkum, ktere by me mohly posunout v mem procesu. Pri hodnoceni tedy pomijim dobovost, autora samotneho a dalsi ohledy. Chtel jsem jen vysat a odlozit. V tomto zameru mi kniha nevyhovela a nesplnila ma ocekavani. Od zacatku do konce je kniha plna jinak formulovanych 3 pravd - kosmopolitismus, smrtelnost a dobova etika s poukazy ke kosmopolitismu. Ne, ze by slo o moudra mala, ale do morku kosti me to nudilo, kdyz jsem se doufal v nalezeni myslenek pro me novych a narazel jsem dokola na to same.
Čtivé, úderné aforismy mladší stoy. Je znát, že pravděpodobně nebyly určeny ke zveřejnění, protože jednotlivé myšlenky jsou pouze nastíněny a dále nerozvíjeny. Právě v tom kniha pokulhává například oproti dílům Senekovým, ve kterých je každému mravně-etickému problému věnován dostatečný prostor k jeho rozebrání a k vyslovení nějakého závěru či rozřešení. Obecně vzato se tato kniha hodí spíše pro čtenáře, kteří s filosofickými díly začínají a nemají možnost porovnávat.
Stejně jako u dalších stoiků nebo epikúrovců je podstatná část věnována úvahám o smrti a o nesmyslnosti strachu z ní. Přidám zajímavou myšlenku z IX. knihy:
Ukončení činnosti, zastavení pudů a představ a tedy jakési jejich odumření není zlo. A nyní sleduj různá období svého věku, jako dětství, jinošství, léta mužná a stařecká: také každé jejich vystřídání byla svým způsobem smrt. A bylo to něco hrozného? A dále sleduj svůj život probíhající pod vedením dědovým, později matčiným a konečně otcovým; a objevíš-li tu mnohé jiné zániky a přeměny i konce, ptej se v duchu: "Bylo to něco hrozného?" Právě tak tedy nebude nic hrozného ani ukončení, zastavení a přeměna celého tvého života.
Formulování mnohdy obecně známé pravdy, která ale nebyla vyslovena, je pro vzdělání důležité. Marcus Aurelius to dokáže.
Marcus Aurelius byl dozajista člověk, ve kterém sídlily dvě duše. Marcus-voják získal vládu v době, kdy se Impérium rozpadalo na kusy. Svému synovi jí zanechal stabilizovanou a v původních hranicích. Marcus-filosof napsal literární skvost, který mám ve své knihovně. Co se týče knihy samotné, lépe nez Michael Grant to napsat neumím, tak jsem to dal aspoň do Zajímavostí.
A co by císař řekl na komentář Noity? Věřím, že by jí nedal popravit a jen by si do svého deníku zapsal:
"Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení."
Nemám rád filozofiu, dlho som ju považoval za čosi abstraktné, nevyužiteľné v praxi. Túto knihu som však našiel na viacerých zoznamoch kníh, ktoré "by si človek mal prečítať" a hoci viem, že takéto zoznamy sú poriadne subjektívne, dal som tomu šancu.
Kniha je nadčasová, to je pravda. Bola napísaná za čias antického Ríma, no mnohé myšlienky sú aktuálne a trefné ešte aj dnes. S niektorými vecami som nesúhlasil (predovšetkým vplyv bohov na život a striktné rozdeľovanie mnohých vecí na zlé a dobré), inak odporúčam.
Potešila aj úvodná štúdia a poznámky pod čiarou.
Je z toho tak nějak smutno, přestože se to četlo svižně. Slovy Barbey D'Aurevillyho se skutečně příliš soustřeďoval na pozorování vlastního pupku a selhal jako manžel, otec a hlavně císař. Kdo považuje za nejvyšší ctnost lhostejnost vůči všemu není z vladařského materiálu. Čím dál více pak kniha připomínala "Můj milý deníčku..." otce Školastika v duchovní onanii "jsem tak ctnostný". Třebaže to myslel i dobře, tak se příliš opájel vlastní výjimečností a skutečný život mu unikal mezi prsty. A ruku na srdce, postupně jsem nabyla dojmu, že mu scházela pokora aneb "ďábelská pýcha se ho zmocnila". Bodejť by toho nevyužili všichni ambicióznější sousedé Říma...začátek konce velké říše. Jak živé, jak současné, jak tragické.
Nadcasovy masterpiece. Je uplne jedno, ze je to stare 2000 let, ty myslenky jsou nesmrtelne a 100% funkcni do dnes. Nektere myslenky jsou tak silne, ze jsem se misty zasekl na jedne strance a tu si cetl porad dokola. Tahle knizka je fantasticky boost k tomu byt obecne lepsim clovekem. Jsme soucasti vesmirne prirody a pokud nekdo zemre, je to jen naprosto prirozena zmena a neni nutne se nad tim nejak rmoutit, shodou okolnosti, clovek ktery mi tuhle knizku doporucil behem toho co jsem ji cetl zemrel - morbidni prenos uceni Marca Aurelia do realneho zivota. Emoce jsou nemoc duse. V deseti dnech budes bohem tech, kterym si ted selmou nebo opici, jen kdyz se vratis k uctivani rozumu. 10/10
Náročnější čtení s nesmrtelným obsahem. Psáno formou jednotlivých myšlenek, delších i kratších což umožňuje knihu kdykoliv odložit a odpočinout si. Hůře stravitelná čeština a slovosled by mohli některé odradit. Marcus byl opravdu úkazem své doby a ze všeho nejvíce mě zaráží fakt, že i před 2000 lety lidé řešili úplně ty samé problémy mezilidských vztahů. Problém tedy není dostat tu "správnou" informaci ale žít podle již známých správných principů života.
Ani zub času se nedokázal za tu dobu podepsat na Antoniovém dílu. Podobně jako aforismy od François de La Rochefoucauld-a.
"Nesuď o věcech tak, jak je posuzuje ten, kdo ti ubližuje, nebo jak on by rád, abys je posuzoval, nýbrž hleď na ně tak, jak podle pravdy jsou!"
"Věci samy se ani trochu nedotýkají tvé duše, ani nemají k duši přístup, ani nemohou duši změnit nebo jí pohnout. Jen ona sama se přeměňuje a pohybuje a věci kolem sebe odhaduje měřítkem soudu o své vlastní ceně."
Nejvíce mě zaráží, že myšlenky, které jsou v knize obsaženy, vyznával ve své době nejmocnější muž světa. Marcus Aurelius mohl mít cokoliv, od žen po zlato a otroky. A přesto si vybral žít skromně a ctnostně, vyznávat umírněnost a pokoru. Pro mě neskutečně inspirativní osobnost.
"Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě."
Tak přemýšlím, jaká jiná kniha by si zasloužila plné hodnocení, pokud ne tato. Snad žádná. Dostal jsem se k ní v době, kdy moji rodinu zasáhla vážná nemoc a poskytla mi neskutečnou morální oporu. Od té doby se k ní pravidelně vracím.
Tato poměrně tenká kniha strčí do kapsy stovky publikací o osobním rozvoji a o podobných kravinách, které z Vás chtějí hlavně vytřískat peníze.
Je to o mně, je to o Vás. Stále aktuální, i po tisíci letech. Pravda totiž nemůže zestárnout.
Stručná kniha, ke které se lze neustále vracet. Všechny moderní self-help příručky se nedokonale pokouší opakovat to, co bylo řečeno před téměř dvěma tisíci let.
Je skvělé mít přátele. Dostanete se na dosah jiných myšlenkových světů a nejde jen o nezávaznou obhlídku exotických krajin. Jste motivovaní promýšlet a přijímat to odlišné, co vidíte, jako korektiv pro sebe.
Stoikové ke mně v mládí doputovali přesně tímto způsobem. Jak soli jsem toho měla zapotřebí. Hovory jsou pro mne dodnes jakousi bedničkou s profi nářadím, jehož užitečnost vnímám na první pohled a v jehož používání se s kolísající ochotou cvičím - s úmyslem dosáhnout štěstí? Ne, na to nářadí nestačí. Ale stát se o trochu snesitelnější, ano, kéž by.
Slabší a jednodušší než Seneka nebo Epiktétos, ale rozhodně vynikající a velmi dobře stravitelné dílo mladší stoy - o to zajímavější, že je psáno samotným vládcem Říma.
Kniha plná velmi zajímavých myšlenek. škoda že je napsána, teda aspoň pro mě docela složitou formou. některé části jsem musel číst i 3x. Ale rozhodně stála za to.
Neuvěřitelně moudrá kniha. Stačí ji mít a nepotřebujete už žádnou jinou (pro zájemce o stoickou filozofii doporučuji však ještě Listy od Senecy a Rozpravy od Epiktéta).
Štítky knihy
antika starověk morálka Marcus Aurelius, císař, 121-180 starověká filozofie stoicismus
Autorovy další knížky
1999 | Hovory k sobě |
1973 | O vlastním osudu |
1908 | Myšlenky císaře Marka Aurelia |
2020 | Po Athénách: Výbor z Attických nocí a z listů Marku Frontonovi |
Líp než Alteriol bych hodnocení nenapsala, úplný souhlas.