Hovory s umírajícími

15.10.2015

Ještě stále mnoho lidí neumí hovořit o smrti. A i ti, kteří se tomuto tématu nevyhýbají, tak ve svých slovech zůstávají mnohdy v rovině, kdy jich se smrt netýká. Snad za to může podvědomý strach, že je to tak "konečné". Umíme být zaskočeni, když se s ní potkáme. Když nás opustí někdo, koho známe. Bolí nás, když odejde někdo, koho milujeme. Smrt je do jisté míry stále tabu. Možná bychom o ní měli více hovořit už s našimi dětmi. Snažíme se je chránit před "špatnými sny". Odmítáme je brát na pohřby. Protože ony jsou tak malé. Ve skutečnosti je oddělujeme od něčeho zcela přirozeného. Smrt není morbidní. Smrt je každodenní součástí našich životů a je dobré o ni umět nejen hovořit, ale také se s ní smířit. Elizabeth se narodila do protestanské rodiny a již v dospívání, během 2.sv.války, se rozhodla, že je potřeba udělat něco pro svět - "je potřeba zastavit tu strašlivou nelidskost". Vystudovala lékařskou fakultu a začala pracovat na výzkumném projektu v oblasti umírání a smrti pacientů v terminálním stádiu. Během rozhovorů se svými pacienty se stále více setkávala s jejich mimotělními zážitky, se Světlem na konci tunelu. V jednom rozhovoru nakonec prohlásila: "Smrt je přechodem na jinou životní formu v jiné frekvenci. Okamžik smrti je zcela jedinečný zážitek, který člověk prožívá bez útrap a strachu.“ Její kolegové ji prohlásili za blázna. Během své praxe určila pět fází,kterými člověk prochází v okamžiku, kdy se musí vyrovnat se závažnou situací. Obvykle se jedná o nevyléčitelnou nemoc. Jsou to - Zavírání očí před skutečností a osamění, Zloba, Vyjednávání, Deprese a Souhlas. Ano, tato kniha stojí určitě za přečtení. Já jsem ji dostala darem v roce 1993. Dnes je na trhu spousta podobných publikací. Ale spousta z nich je jen teoretickou skládankou načtených informací. Elizabeth píše o tom, co žila. Vlastně psala..