Přidat komentář
Úsměvná kniha, jemný humor, krásná čeština... , ale to jen opakuji co je níže popsáno. Poláček zkrátka nezklame. A kdo trochu zná a nebo někdy hrál/hraje mariáš je tato kniha povinnou četbou.
Karty nejsou nic pro mě. Knihu jsem podědila, přečetla a pošlu ji dál do světa. Usmála jsem se jednou, ale zase musím říct, že se Hráči čtou lépe než třeba Hostinec u Kamenného stolu. Svou cílovou skupinu a určitě měly.
Klasická 'poláčkovina', tzn. mnoho postav, vtipné životní osudy podbarvené vtipným stylem vypravování. Poláček mi zvedne náladu kdykoliv, jeho humor je jedinečný. Díky
Řekla bych jedna z těch lepších knih, která patří i do povinné četby ... jsem ráda, že jsem na ní narazila ... četla se docela dobře a je poměrně útlá ...
Rok 2020 bude zanedlouho v Trapezuntě! Jako poslední letošní knihu jsem zvolil Hráče a byl to skvělý počin. Nádherná čeština, humor a v neposlední řadě mariáš. Co víc si přát. V roce 1970 stála tato kniha pouhých 5 Kčs, a to přesto, že je v ní i toto moudro: Manželství je stav, ve kterém je žena poddána muži aby vládla.
Pro každého, kdo někdy držel na ruce červenou stovku se sedmou, ale i pro kohokoliv jiného, kdo ocení jednoduchý a přesto tak „účinný" Poláčkův styl psaní. Člověk prostě čte a po chvíli si uvědomí, že má na tváři blažený úsměv, tak prosté to je.
Je to lehounké, rozverné a radostné, neboť pan Kobosil dobře ví, že získat flek na vyloženého durcha je těžká věc, ale jako výzva to rozhodně stojí za to.
Hrajete v karty? Hrajete Mariáš? Pak je to kniha pro Vás. Milý, nevtíravý, ale přesto zábavný Poláčkův humor, který je zabalen do karbanického prostředí. Většina příběhů nebo aspoň hlášek se musela minimálně jednou přihodit každému, kdo si někdy Mariáš zahrál. Tam jdou vidět léta praxe, dřiny a odříkání nad volbou barvy.
Příjemné čtení, ale celkově je to takové mdlé. Nejvíce mě zaujal svatební proslov oddávajícího kněze. Ten by se dal tesat do kamene :-)
Je to Bible karbaníků a většina hráčů mariáše tam najde hlášky, které budou mít odezvu u spoluhráčů a budou se k nim vracet.
jako letitý hráč licitovaného mariáše jsem se bavil velmi. A osvojil si patřičné hlášky:
Pan lékárník byl z onoho druhu hráčů, kteří nedbají zisku ni ztrát, ale kteří milují hru pro hru samu, vidouce v ní epický příběh, skloubený z řady rozmarných epizod. Vítezství vítal s růžovým úsměvem; ale i prohra vzbuzovalal v něm veselí. Do paměti jsem si vryl jeho výroky, kterými glosoval různé situace během hry. Žaludskou sedmu hlásil slovy: "Žaludská sedma se obořila na knížete!" Hlášení zelené sedmy provázel popěvkem "Sedma zelená, neposečená, slunce na ni svítí." Objevil-li v talóně červenou sedmu, která znamenitě posílila jeho pozici, tu volával nadšeně: "Kéž bych tě líbat směl . . . !"
U pana notáře vzbuzovala hra reminiscenci na školní četbu. Získav příznivý talón, neopomenul skandovati verše:
Tak jako lev potěší se,
na velký kus těla padna,
buď rohatého koloucha,
aneb kozorožce nalezna,
tak pan notář Vetchý
raduje se z karty milostné.
Při točení vzpomínal Hérodota citátem: Když se blížili Peršané, tu zdvihl se ohromný kotouč prachu!
A přirovnával se ke Korachovi, kterého pohltila země, když mu bylo platiti prohranou stovku.
Byla to hra, při které bylo možno člověku, po vzdělání dychtícímu, získati četné vědomosti. A mohu říci, že tato partie patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám.
Není to tak bezbřehá sranda jako Muži v offsidu, ale legrace to je. Chlapi celou noc flekují durcha a pak se ho bojí zahrát, protože jim přítomný pan profesor spočítal, že poražený by musel zaplatit víc, než kolik činí vládní dluh Spojených států. Nebo ten živnostník z Příbrami, který tak dlouho hrál karty, až všechno prohrál, zkrachoval, odjel do Prahy a stal se tam poslancem...
Je to útlá knížka a zejména mariášníci si na ní náramně pošmáknou.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Bylo nás pět |
| 1965 |  Muži v ofsajdu |
| 1966 | Edudant a Francimor |
| 1967 | Hostinec U kamenného stolu |
| 1958 | Dům na předměstí |
Útlá knížka, která mi dodnes vyvolává lehký úsměv na tváři. Díky ní jsem se totiž nebál u maturity! Mariáš hraju od doby, kdy udržim karty v ruce, tuto knihu přede mě položil už dávno můj otec se slovy, že patří do výbavy každého správného mariášníka. A zatímco na základce jsme vášnivě hráli šachy, na gymplu jsem s jinou partičkou hráli mariáš, o přestávkách k velké nelibosti naší třídní profesorky. A protože ona měla kabinet, do kterého se procházelo skrze naší třídu, nejednou na nás vybafla, že se máme o přestávce radši učit (a párkrát nám ta dobrá žena i sebrala karty). Jaké bylo překvapení když jsem si u maturity vytáhl otázku, jejíž součástí byl i Karel Poláček a zatímco moje sebevědomí narostlo, tahle naše třídní profesorka češtiny se nechytala, ona přečetla snad celou národní knihovnu ale tuhle perlu vůbec neznala. Přirozeně jsem se na tomhle otáčel seč mi síly stačily a dosáhl tak morálního vítězství protože přeci jenom se mi ten mariáš v životě hodil. Samotný příběh knihy je jednoduchý až naivní, jako mariášníka mě samozřejmě zaujal popis sehrávek v knize popsaných. Poláček tyhle hry musel zažít a zapamatovat si jejich průběh, že by si vymyslel celou sehrávku, tomu nevěřím, tohle musel znát z praxe. Na mariáši mě mrzí jen jedna věc – když se mi narodila dcera, táta se strašně těšil, že po dědově smrti konečně máme zase čtvrtého do party a hned jak to půjde, tak ji začneme učit. Jenže za půl roku náhle odešel i on, tohohle takového malého snu se tedy nedočkal. Za další rok se mi narodil syn, takže jsme zase 4, momentálně ve stavu čekání až pišišvoři vyrostou. A jestli se nepletu, podobný koloběh života popisuje i pan Karel Poláček ve svých Hráčích. Karty jsou věčné, přátelé, stejně jako myšlenky v knihách