Hrad v Pyrenejích
Jostein Gaarder
Steinn a Solrun se kdysi milovali, rozešli se a po letech se náhodou znovu setkávají na terase osamělého starého hotelu v západním Norsku. Právě na tomto místě kdysi zažili cosi podivného, událost, která jimi hluboce otřásla a vedla k jejich rozchodu. Na to, co se tenkrát přihodilo, mají dodnes oba naprosto odlišný názor. Mohou si dnes porozumět? Rozhovor, který znovu otevírají, je dialogem dvou rozdílných světonázorů. Hrad v Pyrenejích je román o lásce a zároveň ideový román. Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Co je to vědomí? Může lidský život osvětlit výhradně rozum a věda, anebo existují duchovní síly, které jsou lidskému chápání skryté?... celý text
Literatura světová Romány Záhady
Vydáno: 2011 , Albatros (ČR)Originální název:
Slottet i Pyreneene, 2008
více info...
Přidat komentář
Tato kniha se mi trefila do životního období, do myšlenek, do povahy a já jsem jí ještě stále zcela konsternovaná.Dává mi spoustu obav z možné Steinnovy pravdy, spoustu útěchy, že některé smutky nejsou jen moje a ohromně moc myšlenek.
Nejlepší knížka jakou jsem kdy četla. Doporučuju! Taková trošku záhadná, pi přečtení jsem měla pocit, že vlastně nevím jak to nakonec ve skutečnosti bylo.
Pane... jo.
Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech...
Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky...
"Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"
Krásně vystavěný román v dopisech - tedy v mailech. Solrun a Steinn nejsou jen dva póly tělesné - muž a žena, ale i póly ideové. Jeden je ryzí materialista, přírodovědec, uznává základní principy, jež předurčují všechno, evoluce mu vysvětluje všechny "záhady". Ze Solrun se stala duchovní bytost, která věří v život po životě, věří, že velký třesk byl nastartován duchovním principem. Ve svých mailech předkládají pádné argumenty, a jak je pro Gaardera typické, lehce detektivní příběh nakonec nemá vysvětlení, ale ani řešení. Má pravdu Steinn i Solrun. Záhada trvá. Všechno je navzájem propletené jako jejich zamilovaná těla v mládí a duše toužící po poznání po třiceti letech.
První půlku knihy jsem četla dva týdny, tu druhou dva dny...i přestože konec byl výborný, celkově to na plný počet není, spíše tak 3 a 1/2*
Chvíli mi trvalo, než jsem se do příběhu začetl, ale pak už to šlo. Filozofující román o smyslu bytí, vesmíru a nás samotných. To vše v konfrontaci mezi materialistickou a idealistickou filozofií. K tomu je přidán jako dramatický prvek děsivé tajemství hlavní dvojice, které nám autor dávkuje po malých částech. Více mi ale seděla jeho kniha jako Dívka s pomeranči či Principálova dcera.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2002 | Sofiin svět |
2004 | Dívka s pomeranči |
2002 | Kouzelný kalendář |
1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
2017 | Loutkář |
Dej je vystavaný síce dômyselne, no zároveň je vlastne veľmi jednoduchý. Všetko je vykreslené prostredníctvom dialógu (elektronickej korešpondencie) dvoch protagonistov, začatého po tridsiatich rokoch ich odlúčenia. Nadviažu vlastne tam, kde skončili a pokračujú tým, čo si ešte povedať mali, ale nikdy nepovedali (celou touto výmenou sa nesie taký zvláštny smútok). On stále ateista, alebo možno na ceste k agnosticizmu, ona veriaca. Pomaly, ako si postupne vysvetľujú svoje postoje, sa v ich korešpondencii dokresľuje, sprvoti iba načrtnutý, obraz dávnej tragédie, ktorá napokon viedla k ich rozdeleniu. Miestami je dej snáď až trochu mystický.
Záver by sa dal označiť ako dosť nečakaný, i keď sa, paradoxne, už nejakú dobu dal tušiť, vlastne by sa dokonca dalo povedať, že to vyústenie bolo naprosto logické.
Či ma to navnadilo na ďalšie Gaarderovo dielo? To ešte neviem. Zas tak originálna kniha to nebola. Ani ničím objavná. Ani (napriek tomu, ako by to snáď mohlo niekomu pripadať) neobyčajne hlbokomyseľná. Ale to predsa od väčšiny kníh, ktoré čítame, ani neočakávame. Pravda však je, že ma prinútila zamýšľať sa nad niektorými vecami v našom živote. Ale premýšľal som hlavne o nás – ľuďoch.
Tá zvláštna clivota, presakujúca celou knihou, sa mi páčila. Veľmi pôsobivé. Práve to ma pohlo k tým štyrom bodom.
Ešte taký dodatok:
V závere (či vlastne dosť nenápadne po celý čas) je podsúvaný dnes taký populárny duchovný odvar – Ježiš áno, Kristus nie.
Takže aj keď sa tu autor prostredníctvom jednej z postáv odvoláva aj na Bibliu a kresťanstvo (práve preto táto moja poznámka), myšlienkovo táto kniha patrí skôr do sveta New Age.