Hrad v Pyrenejích
Jostein Gaarder
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63444/bmid_hrad-v-pyrenejich-mvB-63444.jpg
4
160
160
Steinn a Solrun se kdysi milovali, rozešli se a po letech se náhodou znovu setkávají na terase osamělého starého hotelu v západním Norsku. Právě na tomto místě kdysi zažili cosi podivného, událost, která jimi hluboce otřásla a vedla k jejich rozchodu. Na to, co se tenkrát přihodilo, mají dodnes oba naprosto odlišný názor. Mohou si dnes porozumět? Rozhovor, který znovu otevírají, je dialogem dvou rozdílných světonázorů. Hrad v Pyrenejích je román o lásce a zároveň ideový román. Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Co je to vědomí? Může lidský život osvětlit výhradně rozum a věda, anebo existují duchovní síly, které jsou lidskému chápání skryté?... celý text
Literatura světová Romány Záhady
Vydáno: 2011 , Albatros (ČR)Originální název:
Slottet i Pyreneene, 2008
více info...
Přidat komentář
Zajímavé téma, ale provedení tak strašlivě nepovedené, že kazí celkový dojem z knihy.
"Co myslela tím, žes měl pravdu? Je to tak moc důležité? Tedy mít pravdu? Nemluvě o schopnosti nebo vůli zasít hlodavou pochybu do víry jiného člověka? Ne, říkám si, nechci odpověď..." (s. 166) Žádnou odpověď ani pravdu nedostanete. Ale knížka vyvolá spoustu otázek. Co se v příběhu vlastně stalo? Kdo byla Brusinková královna, co vlastně viděli a slyšeli Solrun a Steinn, co tajemného se přihodilo před třiceti lety a jaký to mělo smysl... A jak to mám já? Čeho se bojím, po čem toužím, čemu věřím, co je duše, co je láska a na co umírá? Solrun se raduje z toho, že je ještě něco víc než tělesná přirozenost, že je něco trvalejšího. A přesto se zdá, že tato její naděje byla tak křehká...
Knížka sice útlá, ale přesto se mi zdála delší, než by asi optimálně mohla být. Pod kůži se mi nezadřela. A tak pro mě pořád zůstává autorovou nejlepší knihou Sofiin svět.
Četla jsem v dubnu 2016. Podle mých poznámek:
Sestaveno z e-mailů hlavních postav o tom, jak vzpomínají.
Ale konec mne zaskočil. Jako bych čekala nějaký jiný závěr.
Dobře se čte. Dobré.
Jostein Gaarder má velmi oblíbenou formu stavby románů, aspoň tak se mi to zdá po přečtení Sofiina světa, Dívky s pomeranči a Hradu v Pyrenejích. Ve všech zmíněných jde o příběh, který se rozmotává prostřednictvím dialogu, u dvou prvně zmíněných prostřednictvím dopisů, u Hradu v Pyrenejích je komunikace povýšena na e-maily.
Upřímně: Jestli Jostein Gaarder právě na něčem pracuje, pak doufám, že se nebude jednat o dialog odehrávající se na sociálních sítích, protože už ty e-maily mi přišly dost "na sílu". Poměrně často to působilo vyloženě křečovitě, i když, do jisté míry je to možná i tím, že dnes by zřejmě nikdo den a noc u e-mailové schránky už neseděl.
Oceňuji však, že si Jostein Gaarder vybral tak vyhraněné ústřední téma, spor rozumu a víry, navíc v tak esenciálním prostředí jako je partnerský vztah. Jak už zde někdo výstižně napsal - Jostein Gaarder totiž umí dobře argumentovat, ať balancuje na kterémkoli z těchto protipólů. Bohužel forma a její nedostatky popsané výše, celkový dojem poměrně sráží, proto jen 3*.
PS: Pokud někoho zajímá otázka vztahu vědy a víry, pak doporučuji knihy Marka Orko Váchy :)
Milostný román v dopisech jak z Věřte nevěřte. Jen ten Johnathan Frakes to v úvodu moc dlouho okecává. Čtenář pak neví, jestli je to román, nebo soukromá válka materialisty a spiritualisty, ale když se filozof Jostein Gaarder vyřádí a předá žezlo Josteinu Gaarderovi spisovateli, dojde k překvapivé změně. Filozofická rovina díla již nebude tak násilná a uvolní prostor rovině milostné i lehce detektivní a tato trojkombinace již vážně stojí za přečtení.
A v samém konci se třeba i dozvíme, jestli jsme uhodli, a byla to pravda, nebo fikce...
Ba ne, to není Věřte nevěřte, ale ten konec je senzační.
Dva mladí lidé a veliká láska. Tak veliká, že nevěřili, že by mohla skončit. A ona vlastně neskončila, jen od ní na třicet let utekli… Utekli od sebe, a to kvůli události, o které spolu nedokázali mluvit. Protože se na ni dívali každý jiným pohledem. Protože jimi otřásla do té míry, že najednou stáli proti sobě ve věčném souboji rozumu s duší, v souboji hmoty s nevysvětlitelným tajemnem. Byl svět stvořen nebo vznikl? Existuje náhoda nebo jsou věci řízeny vyšším smyslem? Jak je to s duší? A jak to vlastně tenkrát bylo s Brusinkovou královnou?
Příběh lásky nechá autor vyprávět oba hlavní hrdiny prostřednictvím emailové korespondence – zvláštní je vypravěčské MY, které ve vzpomínkách obou dvou zřejmě charakterizuje jejich pevný vztah (jedno tělo – jedna duše). To, že si navzájem dopodrobna připomínají, co se tenkrát stalo, však v rámci korespondence dvou lidí vyznívá poněkud nepravděpodobně. Některé pasáže jsou hodně úvahové, v nich je nejvíc patrný autorův záměr pomocí příběhu předložit čtenářům filozofické téma. Nebo spíš střípky filozofických témat. A aby to čtenáři náhodou nechtěli vzdát, hned na první stránce románu jim nabídne udičku – tajemnou událost, která se stala příčinou rozchodu milenců:
„Vydali jsme se spolu údolím. Za půl hodiny jsme stáli před tím březovým hájkem… Nikdo z nás neřekl celou dobu ani slovo. O tom, myslím. O všem ostatním jsme mluvili, ale o tom ne. K tomu, co se tenkrát stalo, se nám nakonec nikdy nepovedlo nějak postavit. Proto jsme odumírali od kořene, ne ty jako ty a já jako já, ale my jako dvojice.“
Co se vlastně stalo, autor samozřejmě prozradí až na konci knihy, a zároveň díky této události vykonstruuje i nečekané finále.
Gaarder svůj ideový román nazval symbolicky – Hrad v Pyrenejích. Stejnojmenný obraz surrealisty Reného Magritta totiž dobře vystihuje ústřední myšlenku díla: pokud budeme stát nahoře na cimbuří hradu a budeme cítit pevnou půdu pod nohama, můžeme si být opravdu jistí, že přitom neplujeme vzduchem i s celou skálou?
A mé hodnocení? Po pravdě, přišlo mi to celé trochu – odtažité. Vykonstruované. Nechytlo mě to. Ale svého přemýšlivého čtenáře si kniha jistě najde. Dávám tři hvězdy – za snahu popularizovat filozofii.
Dialogická konverzace mezi materialismem a spiritualismem. Průvodce základů myšlení těchto dvou různých pohledů, jejich kořenů i důsledků. Řeší se tento základní rozpor, ale spíše na filosofické úrovni uvažování postav než na vyhrocené úrovní náboženského přesvědčení, která je dosazena na platformu dopisování muže a ženy, kteří se po třiceti letech opět náhodou sejdou a vzpomínají na jejich idylické splynutí duší a následný názorový rozchod. Příběh je dojemný, ačkoliv trochu kýčovitý, ale slouží bezvadně k vysvětlení protikladých filosofických přesvědčení.
Asociace: Mučedník, Ženy, které běhaly s vlky, Čtyři světové strany, Divoká kachna
Tak to v životě chodí ... Když dva vidí stejnou věc, tak každý to bude interpretovat jinak. Ale jak ten Jostein to umí uchopit. Ta neskutečně tajemná atmosféra, jak Vás to vtáhne a jednou se přikláníte sem a podruhé tam ... Škoda, že knihu mi zapůčitel nevrátil a já teď mohu jen vzpomínat. Myslím, že stojí za ještě jedno přečtení, abych viděla, co to po těch letech udělá :-)
Líbí se mi, jak Gaarder dokáže hezky argumentovat jak na straně věřících tak na straně racionalistů. Jinak se přiznám, že jsem se do knížky celkem nutila, dialogy byly občas plné slov na úkor plynulosti.
Toto věčné dilema mi je celkem blízké. Navzdory tomu jsem měla trochu problém s dialogy, které mi chvílemi, hlavně zpočátku, přišly hodně násilné, nepřirozené pro danou konverzaci. Konec se mě bohužel nedotkl tak, jak by měl. Popisy cest, míst a přírody byly výborné.
Zvláštní jak snadno zabili to jehně při pobytu v jeskyni a hraní si na dobu kamennou, když hlavní hrdinka v době, kdy tam byli, hystericky reaguje na vlastní smrtelnost...
Zajímavá kniha, u které jednoznačně víte, co se autor snaží říct, přičemž tady poskytuje dva různé náhledy na věc, argumenty pro a proti a ať si čtenář sám vybere. Navíc je to zároveň milostný příběh dvou lidí, který není nijak extra složitý, jen vede k otázce, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby to nedopadlo takhle (ikdyž osobně si myslím, že tenhle konec byl správný).
Kdo nechce přemýšlet nad různými pohledy na svět a život nebo to po něm, tak by knihu neměl číst, pro všechny ostatní to však je kniha hodna přečtení :)
Bohůžel ale nemá na Dívku s pomeranči, ale buďme upřímní ... tu je těžké překonat :)
Tato kniha je stejně dobrá jako všechny od Gaardera. Nejdříve je to takové zvláštní popisování vědce, přírodovědou , klimatologií a materialismem "postiženého", vše je pro něho otázkou synchronicity a ovlivněno velkým třeskem, bez náznaku , připustit si i něco jiného. Kniha je vystavěná na mailové komunikaci dvou lidí, před lety velmi si blízkých a nyní po více jak 30 letech se náhodně setkávajících se na stejném místě co před lety.V druhé polovině, kdy více píše Solrun Steinovi, to dostává spád, kniha dostává nádech tajemna, který je ochoten připustit po sdělení určitých informací i ryzí pragmatik Stein. Konec je naprosto zdrcující a zanechá ve Vás otázku, jak to tenkrát před lety vlastně doopravdy bylo....Doporučuji přečíst. Dva dny a je to za Vámi. Dívka s pomeranči je trošku hezčí, ale nic to nemění na faktu, že dávám 5 hvězdiček.Krásná kniha.
Od Gaardera mám raději Dívku s pomeranči, která se mi zdá literárně propracovanější, méně "kostrbatá" a také patří mezi mé vůbec nejoblíbenější knihy. Přesto si ale myslím, že Hrad v Pyrenejích je více než zajímavý nadprůměr, zvlášť pro někoho, kdo při čtení nevyhledává jen příběh a napětí (ale i to v tomhle románu najde), ale i nějaké to myšlenkové obohacení. Tím ale neříkám, že se jedná o nějakou učebnici filozofie, to zdaleka ne - o to ale také vůbec neusiluje, pořád je to v první řadě "jen" román.
http://brabikate.blogspot.cz/2013/07/hrad-v-pyrenejich.html
Jsem po přečtení dost rozpačitá - na jedné straně příběh a rozuzlení, na druhé způsob zpracování. Právě ten mi místy hodně vadil. Rádoby filozofické sentence s vágními fyzikálními "pravdami" jsou možná typické pro klimatology, ale v mailové korespondenci dvou spřízněných duší působí víc než krkolomně. Připadala jsem si jako na smíšené přednášce okultistů a stoupenců globálního oteplování. Neodsuzuji, jen patrně nejsem členem cílové skupiny. O tom, co je život, co je vědomí a jakou roli hraje přítomnost člověka, byly podle mého názoru napsány lepší texty... tady jsem se nemohla zbavit pocitu manipulace se čtenářem.
Štítky knihy
norská literaturaAutorovy další knížky
| 2002 |  Sofiin svět |
| 2004 | Dívka s pomeranči |
| 2002 | Kouzelný kalendář |
| 1999 | Jako v zrcadle, jen v hádance |
| 2017 |  Loutkář |
Náročné, náročné čtení. Steinn a Solrun, rozličné vnímání reality, rozdílné trávení života. Nejlépe fungují první dvě třetiny, tajemství jim sluší, odhalení záhady starorůžového šálu, která kdysi vedla k jejich rozchodu, z příběhu sice neudělá tuctovou detektivku, ale přece jen vzbudí lehké zklamání. To nejsilnější je pro mne schopnost Gaarderových slov čtenáře přivést k zamyšlení, ať už nad podstatou našeho světa, existence Osudu/ předurčení či původu a smyslu Magrittova Hradu v Pyrenejích, a to prostřednictvím popisu velmi konkrétních situací. Nebo prostě nad tím, co s člověkem udělá setkání s něčím, na co nemá vliv, permanentní nejistota či (spolu)vina. A mimochodem, tu krajinu bych ráda viděla...