Hrál kdosi na hoboj

29.10.2023

Název tohoto výboru Hlaváčkova díla jakoby přímo evokoval rys, který je pro jeho tvorbu typický: hudebnost a melodičnost. Kniha se skládá ze čtyř oddílů, jejichž jména též záměrně odkazují ke světu hudby: Preludium, Věta první, Věta druhá a Torzo věty třetí.
Preludium obsahuje výběr veršů, předcházejících knize Pozdě k ránu - jde o čtyři básně z jeho básnického debutu Sokolské sonety a několik dalších ukázek jeho rané tvorby, které uzavírá básnicky reflexivní text Byl o tom hluboce přesvědčen. Druhá část obsahuje celou jeho druhou sbírku Pozdě k ránu, jejímž textovým východiskem je první vydání. Ve třetím oddíle najdeme celou druhou Hlaváčkovu sbírku Mstivá kantiléna, vycházející též z prvního vydání. Závěrečná část pak přináší verše, které byly uveřejněny až po autorově smrti, a vycházejí ze závěrečného období jeho života. Mezi první a druhou částí je vložen výběr z Hlaváčkovy milostné korespondence s Marií Balounovou a mezi druhým a třetím oddílem najdeme pásmo ukázek Hlaváčkových výtvarných referátů, uveřejňovaných v časopise Moderní revue v letech 1896 - 1898. Doplňkem tohoto pásma je básníkova předmluva k cyklu vlastních kreseb Prostibolo duše.

Karel Hlaváček je trochu zvláštní osobnost, často přirovnávaná k Máchovi - nejen svým tragickým osudem, ale i tím, jak rozporuplně byl přijímán dobovou kritikou: odsuzovali ho za provokaci, F. X. Šalda dokonce o jeho verši prohlásil, že je "zvětralý". Je spjatý s časopisem Moderní revue, s nímž v roce 1894 navázal spolupráci.
Na jeho tvorbu mělo vliv hned několik faktorů: studia francouzštiny a překlady poezie Prokletých básníků, z nichž také čerpal inspiraci... ztotožnění se s ideály sokolského hnutí... velmi intenzivně prožívaná láska k učitelce M. Balounové... brutální realita vojenské služby v Tridentu... zájem o výtvarné umění a snaha o seberealizaci i tímto způsobem... a nakonec vážná nemoc v podobě tuberkulózy, jíž bohužel podlehl příliš mladý, v pouhých 24 letech.
Pro celé jeho dílo je typický určitý rozkol a rozpolcenost ve spojení s roztříštěností - na jedné straně člověk plný sil a života - a proti němu člověk sice mladý, ale ztracený, neustále hledající sebe sama, tápající a nejistý. Do své tvorby vnáší revoltu, spojenou s literárním experimentem, jakým v té době volný verš byl, ovšem na pozadí tradičních forem /alexandrin/, a pozorný čtenář v jeho básních objeví četné odkazy i na P. Verlaina, Rimbauda a další francouzské básníky té doby.
Asi nejvíc mě zaujala sbírka "Pozdě k ránu". Sám ji považuje za nehotovou, nevyrovnanou, jako "víno teprve kvasící". Obsahuje 23 básní s volným i pravidelným veršem, objevují se dokonce naratologické postupy, typické spíše pro prózu, např. předmluva... V básních lyrický subjekt zachycuje nálady a pocity, které zažívá během dne, převažuje u něj pesimismus, melancholie, osamění a bolest ztráty, bázeň, stísněnost, marnost, ale i ironie, která mu pomáhá vyrovnat se s prožívanými emocemi... Pohybuje se v tajuplné krajině, postupně ztrácející jasné obrysy, rozmělněné do nejasných kontur... ocitá se v jakémsi snu a bloudí...
Jeho poetika je založena na libozvučnosti, zpěvnosti, melodickém opakování hlásek, často užívá refrénů... slova skládá do různých celků, které různě přeskupuje, navíc hojně užívá i francouzských výrazů, bez jakýkoli vysvětlivek, což je asi jeho záměr, ať si čtenář s textem pracuje, jak chce, ať luští symboliku, s níž ve verši volně nakládá... K častým motivům pak patří jakási pohádková zahrada, rostliny, ušlechtilí psi, konkrétně chrti, aristokracie - básník v převleku za aristokrata...
Podstatné je, že se ve své tvorbě hodně vymanil z převažujícího vlivu poezie 19. století, pro níž byly nejdůležitější hodnoty národa a lidstva s pevně vymezeným místem pro člověka. Svými postupy pak dále ovlivnil básníky Vítězslava Nezvala a Jana Zahradníčka.

Ironie
Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý,
a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlénky, jež zvečera již usínaly,
svým vytím probudí - dva chrti mdlí a zrosení...

Je jisto: půjde opět s kytkou u fleretu
a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.

Ač na dnešek ho sami zase vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.

07.09.2018

Další z básníků, který odešel příliš brzy...

Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní
hrál vždycky navečer svou píseň tesklivou
a ani nerozžal si oheň pobřežní
neb všechny ohně prý tu zhasnou uplovou.

Hrál dlouze na hoboj v tmách na pobřeží v tmách
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál
hrál pro svou lhostejnost či hrál spíš pro svůj strach
byl tichý pastevec či vyděděný král ?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou mollovou
a teskně od vod zpět mu hoboj vlhkem zněl
jsou ohně marny jsou vždy zhasnou, uplovou.