Hrdé srdce

31.12.2020

Drobný, jemný, ženský styl rozpouští na stránkách knihy nevšedně, všední příběh. Komorní a svym způsobem tichý příběh, ktery vsak jako by křičel ( nebo zpíval) do vsech stran. Krásná kniha..... Opět kniha s duší....

29.08.2018

Mnohokrát čtená. Hodně mi pomáhala. Být "jiná" je prokletí i dar.

21.04.2018

Další nádherná kniha přečtená jedním dechem. Jsem moc ráda, že jsem po létech, kdy jsem četla "Dobrou zemi", našla i díky "Databaziknih" další díla úžasné spisovatelky.

23.11.2017

...krásná kniha, opět další z řady knih od P.Buckové, za kterou palec nehoře:-)

Zajímavá autorka nobelistka (Nobelovu cenu získala v roce 1938, Hrdé srdce vydala ve stejném roce). Román je částečně jemnou psychologickou studií výjimečně nadaného a schopného člověka, který se v první půlce života nelehko smiřuje s tím, že jeho výjimečné schopnosti druhé lidi zraňují a působí na ně jako ohrožení, což poškozuje i nejláskyplnější vztahy. Kvůli své inteligenci, talentu, pracovitosti a přirozeně silné vůli se hlavní hrdinka cítí odlišná, odmítaná i provinilá. Zároveň jde neskrývaně o feministický román plný idealismu. Zuzana objevuje, že sochařská práce a z ní plynoucí finanční i citová nezávislost jí dává možnost nepřistoupit na nízkosti vztahů, uchovat si čistotu. Vnitřně se emancipuje a navzdory nelibosti ostatních získává více sebevědomí. Běžný rodinný model (pracující muž, lenošící žena, děti, služebná) odmítá jako nevýhodný pro obě strany – ženy z mužů sobecky vysávají energii a životní sílu, na druhou stranu ztrácejí hrdost a musí se ve všem podřídit.

„To nemyslíte vážně!“ Vyjelo ze Soni a oči se jí rozšířily.
„Ale ano,“ přitakal Blake, „myslí. To musím Zuzaně přiznat. Na lhaní je příliš prostoduchá. Nejsi ani trochu bystrá, víš, miláčku Zuzano?“
Už se nezlobil a ona byla ráda. Kromě toho chytrá skutečně nebyla. Její mozek nemyslel tak chytře, rychle a lehce jako Blakův nebo jeho přátel. Její myšlení vycházelo tajuplně z hloubi nitra, srdce a útrob. Cítila, že se jí myšlenky rodí v lůně bytosti. Teprve potom krev odnáší do mozku to, co už zná, a konečně, když je třeba, vyjádří ještě slovy, co už dříve vycítila.

„Mohla bych se zeptat Soni, ale nechci.“ Mluvila dál, aniž odtrhla oči od jeho tváře. „Musíš mi všechno říct sám.“
„Nemůžu ti říkat nic – nevím to.“
„Počkám,“ odpověděla.
„Jsi dětinská a hloupě žárlivá!“ mumlal. „Zuzano, jsi pro život příliš prostoduchá!“
„Ano, jsem prostoduchá,“ souhlasila. „Musím mít věci srozumitelné a jasné. Můj vlastní život mi musí být srozumitelný. Musím rozumět základním věcem, které se mě týkají. Vdala jsem se za tebe, což pro mě znamená, že tu pro nikoho jiného není místo. Musíš počítat s tím, že tak prostoduchá jsem.“
„Jsi žena,“ vskočil jí do řeči.
„Jsem víc než to. Jsem pracující žena.“
A jak mluvila, vyvstala jí před očima její práce, která znamená svobodu, bezpečí, útočiště i rozlet, a v tu chvíli se přestala bát.

Pak pochopila, že jí nikdy neodhalí své nitro. Tak dlouho se skrýval sám před sebou, tak dlouho se vyhýbal pravdě, že když se s ní ocitl tváří v tvář, nedovedl jí čelit. Ale Zuzana byla stvořena pro pravdu a nedovedla bez ní žít. Kdyby teď spolu žili dál, když se tělesná pouta zpřetrhala, nemohla by si pomoci a vyžadovala by na něm znovu a znovu konečné řešení, jemuž by se ona stále vyhýbal, až by ji začal nenávidět.

„Jistě už o tom nebudeš mluvit, má milá.“ Pravil starý pán Kinnaird věcně Blakově matce. A ona pokorně odvětila „Ovšem že ne, Arture, nezlob se.“ „Tak je to v pořádku,“ odpověděl. A po čase řekl svému synovi: „Byl jsem vždycky velmi šťastný s tvou matkou, synu.“