Hrůzy lásky
Jean Dutourd
https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/58761/hruzy-lasky.jpg
5
13
13
Originální milostný příběh stárnoucího muže a mladé sekretářky. Kromě vynikající psychologické kresby postav vyniká kniha bohatstvím postřehů a úvah a poetickým pohledem do života Paříže.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1981 , Mladá frontaOriginální název:
Les horreurs de l, 1963
více info...
Přidat komentář
Knížku jsem dostal jako tip k přečtení. Popravdě - divný titulek a přebal z roku 1966 moc nelákal. Ale změnil jsem názor. Příběh proutníka a poslance Robertima a jeho milenky Solange mě dostal především opravdu precizními postřehy z psychologie. Nikdy bych neřekl, že téma milenecké lásky dokáže být popsáno tak poutavě a zajímavě. V určitím věku by měla být povinná četba. Nebo spíš terapie :)
Precizně a detailně zpracovaný příběh francouzského poslance, který v padesáti prožívá milostný vztah s pětadvacetiletou dívkou. Kniha je psána jako rozhovor spisovatele a vypravěče, kdy celý rozhovor je vlastně tento román. Autor nezapře, že má doktorát z filozofie. Často totiž odbočuje od hlavního tématu a filozofuje na různá témata. Z tohoto důvodu je četba náročnější, po pravdě jsem se asi 400 stranami celkem těžko prokousával (četba vyžaduje soustředění a pozornost). Ve zbývající části už má hlavní slovo vypravěč, spisovatel zasahuje svými otázkami jen občas, děj se stává poutavějším a mnohem čtivějším. Myslím, že autor velmi dobře vystihuje lidskou psychologii. Přestože úvod bych hodnotil tak na 65%, závěr jde až k 90% a celkově to vidím asi tak na 80%. 20.8.2017.
Velmi zajímavá kniha, nečekejte žádnou červenou knihovnu - tady se probírají hrůzné aspekty lásky, a to hezky zeširoka. Styl autora je velmi osobitý, prvních cca 150 stran jsem s ním měla trochu problém, ale poté to zčistajasna přešlo a já nedočkavě četla, jak to bude s Robertim a Solange dál. Kromě samotného příběhu obsahuje kniha řadu pozoruhodných úvah, vážně stojí za to se nad nimi zamyslet. Není to lehké čtení.
"Člověk si opravdu uvědomí marnost a nicotnost věcí, až když je má. Ve staré teologii existuje jedna úplně odstrašující představa pekla. Peklo jsou na věky věkův uskutečněné touhy, které člověka v životě zaměstnávaly."
Přiznám se – byl jsem účastníkem podobného případu po česku. Ale ne tak tragického. Ale i tak…
Dutourd ve své obsáhlé sondě do lidských vztahů a svědomí vychází jako zastánce tzv. starých časů. Moderní pokrok podle něj zasáhl do našich životů negativně. Snad naši dávní předkové žili líp, jednodušeji a tudíž lépe. Píše - Průmyslový svět, v jakém žijeme, je nezdravý, smrtonosný… Lidé do sebe cpou pitomosti, stará melodramata přešitá na moderní fazónu, obrázkové idylky a utahané romance, aby se nezalkli ze samých továren, elektroniky, organizace práce, cest do vesmíru a politiky bloků… Z toho plyne, že čím pokročilejší bude věda, tím víc se bude vyrábět špatných filmů, idiotských románů a zpěvánek. To ostatně není nic nového. Je to starý přírodní zákon, že čím krutější doba, tím větší rozvoj senzibility…
A dodává: - Čím víc stárnu, tím víc mě nudí možné a líbí se mi nemožné.
Já dodávám: Je to tak, protože možné se s věkem stává nemožným… To zjistíte sami na sobě.
A podobný trend znovu zažíváme.
Vedle podrobného vyprávění, které si vyžádá naprostou soustředěnost, se připravte, že autor je zběhlý v klasických francouzských reáliích: máte ponětí kdo byl Atala, Trisson, Zurbarán, major Bagstock, Camusot, rytíř d´Eon, paša de Bonneval, Guizot, mme de Mortsauf, Dubois a to jmenuji jen některé…
Nechci moralizovat. Psát o pitomostech naší doby. Ostatně, kniha byla napsána v roce 1960 a odehrává se během padesátých let. Dylan zpíval, že Časy, ty se mění – ale jen na chvilku.
Záletníci, záletnice, tohle je kniha pro vás, rozebere vás do mrtě.