Vdovcovy domy

04.01.2020

Když jsem na střední škole mívala praxe v antikvariátu, často jsem narazila na klenot v krabici s knížkami po koruně. Tohle je jeden z nich. Velkou část hry jsem přečetla ještě ten den za kasou.
Je to břitká, přímá a plynulá komedie o třech dějstvích. Repliky i děj mi připadaly úžasně přirozené, bez vyumělkovanosti a hledanosti. Jen nad marxistickým doslovem Franka Tetauera (jinak shawovského odborníka a nadšeného příznivce GBS už od dob první republiky) jsem se nestačila divit, co si ke klasikům režim dovolil.

Děj (spoiler je označen): Doktor Trench, mladý, ale chudý aristokrat, se plaví po Rýně s přítelem Cokanem. Tam potká dceru milionáře Blanche Sartoriovou a zamiluje se do krásy živočišné, chtivé dívky. Ve druhém dějství dorazí do Sartoriovu domu náhodou právě ve chvíli, kdy Sartorius vypovídá Lickcheese, výběrčího činže v Sartoriových předražených nehygienických domech pro chudinu, jelikož Lickcheese nechal opravit nebezpečné schodiště. Trench se pohorší nad nemorálností byznysu svého potenciálního tchána. Ten mu však triumfálně odhalí, že i jeho vlastní šlechtický důchod pochází z těchto domů a že „jinak nelze“. [pozor, SPOILER] Ve třetím dějství (kdy se z Lickcheese stává úspěšný podnikatel v témže odvětví) se Trench, původně morální a sympatický, ale slabošský, nechává přesvědčit, že společenská bída je krutá nutnost, a vrhá se do podnikání spolu se svým tchánem:
„Musí tak být – nelze-li jinak!“