Caesar a Kleopatra

17.08.2021

Shawovi „Caesar a Kleopatra“ jsou komponovaní jako polemika se Shakespearovými „Antoniem a Kleopatrou“. GBS chce oproti anglickému dramatikovi příběh dvou starověkých vladařů deromantizovat. Vysmívá se tu lásce, nejnudnějšímu a nejklišovitějšímu z literárních námětů. A já lituji, že si Nietzsche — který nechápal, proč veškerá literatura do omrzení žvaní o lásce — nemohl přečíst Shawa. GBS je asi jediný spisovatel, který své vnitřní světy modeluje v souladu s vlastní asexuální orientací, a jako takový by Nietzschemu jistě vyhovoval. Stejně jako mně.

A tak vzniklo historické drama o tom, jak se do sebe stárnoucí Caesar a šestnáctiletá Kleopatra nezamilovali. Obávám se, že „negativní“ námět celou tu obří — rozsahem i uměleckými nároky — hru sám neutáhne. Jenže námět není jedinou složkou díla. Tím, co naopak „Ceasara a Kleopatru“ táhne zcela spolehlivě a co drží pohromadě celou impozantní, historicky precizní stavbu dramatu, jsou titulní charaktery. Především Caesar!, asi nejroztomilejší Shawova postava vůbec. Dětsky hravý a rozverný, a přitom mudrcký státník; myslitel sršící paradoxy, a přitom humanista překypující nadhledem, shovívavostí a dobrotou; diktátor-republikán. Nadto shawovský relativista, který by si asi výborně rozuměl s Pilátem Pontským z Čapkových „Apokryfů“. No tak, kdo by ho nemiloval?

A pak jeho protihráčka, pubertální Kleopatra, „dravé dívčí kotě“ (Z. Vančura), dokonale uvěřitelná ve svojí ženskosti i dětskosti. Jako by Shaw chtěl ukázat, že jejich vztah je mnohem hlubší, složitější a nejspíš i krásnější, než by mohla být milenecká láska. Úžasný nápad, který má (možná) jedinou chybu: neumím si představit, že by tento Caesar s touto Kleopatrou skutečně mohli přivést na svět syna..., což je historická realita, jíž byl GBS vázán. Ale třeba by mi to autor nějak psychologicky vysvětlil; třeba to někdy někde komentoval?

Kromě obou protagonistů má hra další mistrně napsané postavy. Kupříkladu Apollodóra Sicilského, který je naprosto geniální (protože funkční!) syntézou vojáka s dekadentním estétem typu Oscara Wilda — koho by to napadlo? Nebo Kleopatřinu chůvu Ftatatytu, starou mocichtivou političku; jak výtečný pozorovatel a znalec lidských typů GBS byl! A nebo, konec konců, malého Ptolemaia. Žádná odborná kniha nebo článek mi nikdy nedokázaly navodit tak realistickou představu ptolemaiovského Egypta jako Shawovo dílo, v němž na sebe sourozenci Kleopatra s Ptolemaiem vyplazují jazyk. Protože já autorovi absolutně věřím, že takhle to všechno bylo. :)