Hry s příběhem: Volání divočiny

06.02.2017

Od té chvíle kdy se opice postavila na zadní a stala se člověkem, si lidé vyprávějí příběhy. Od té chvíle, kdy se na světě objevila první hra na hrdiny, se začaly sepisovat a vydávat příběhy z herních světů. Některé si získaly světový ohlas, (kdo by si nepamatoval na skvělé příběhy temného elfa Drizzt Do’Urdena z herního světa Forgotten Realms?) a některé prostě časem zapadly.

O to aby nezapadly ty z našich luhů a hájů, se už nějaký ten pátek stará nakladatelství Mytago. To má již na svém kontě pěknou řádku knih, které se odehrávají v herních světech českých autorů. Například celou řadu knih které se odehrávají v nejznámějším z nich v Asterionu. K dalším patří i dvě antologie tematických povídek, Hry s příběhem: Zločin a trest a Hry s příběhem: Ocel a krev. Nyní nám tedy editor Jan Č. Galeta přináší antologii třetí, věnovanou lesům, pralesům, divočině, elfům a mnoha dalším bytostem, které ve fantastických světech v lesích žijí, bojují, milují a umírají.

Podívejme se tedy na jedenáct povídek, které nám Volání divočiny nabízí.

Váha přísahy – Takřka detektivní povídka ze světa jménem Taria , která ve mně vyvolala vzpomínku na film Rituál. Les tady hraje opravdu první housle, vlastně jediné co mi opravdu kazilo zážitek z povídky, byl „moravský“ slang vesničanů a Česko polský slovník jednoho z řádových bratrů. Obojí bylo zbytečné.

Dcery lesa nás už přivádějí do Asterionu a ukazují nám, co všechno dokáže udělat matka pro záchranu svého potomka. A pokud je to navíc dryáda…

Mé jméno bude znít. Mé první setkání s telepatkou Magnolií. Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o tom, jak hrdinka knih Drak bere vše a Magnolie a démon zabloudí v psychopatově mysli, se do povídkové sbírky o lesích, pralesích a lesních bytostech moc nehodí. Ale jak říká sama autorka „ Co je lidská mysl jiného než džungle?“

Život lovce. Každá antologie má své „slabší kusy“ to se bohužel stává. Pro mě je nejslabší povídkou této antologie Život lovce. Obraz životní pouti domorodého lovce Nuaka, který se snaží zachránit zbytky svého kmene, mi připadal mdlý a vyprávěný bez valného nadšení. Je to škoda, protože život vůdce (a je jedno, jestli je to Mojžíš, král Artuš nebo náčelník domorodého klanu) není špatné téma.

Šarlatová křídla smrti, jsou povídkou, která ukazuje že Asterion má i svou astrální dimenzi. Povídka o zkoumání astrálních bytostí mě zaujala spíše atmosférou, než samotným dějem, který jsem jako hrou nepolíbený jen těžko chápal. I tady se autorka zabývá historií Asterionu. Ale na rozdíl od Haniny Veselé, která nám ve své povídce Mé jméno bude znít, z historie světa vše potřebné vysvětlila, nás autorka Šarlatových křídel prostě hodí do děje a řekne „Plav“.

Řezno 1872. Příběhy impéria jsou herním světem na pomezí steampunku a fantasy, kde se můžeme setkat se vším, co oba žánry nabízí. Povídka Řezno 1872 nám na příkladu záchrany vílího dítěte ukazuje, že tento mix žánrů stojí za podrobnější prozkoumání. A ačkoli je povídka veskrze průměrná, autoři pěkně využili prvků, které herní svět Impéria činí tolik atraktivním.

Volání jaguára je první ze dvou povídek vycházejících z herního světa, ve kterém žijí a bojují potomci bohů. Jako iniciační příběh povídka splnila svůj účel a jako neotřelá young adult funguje také.

Druhým příběhem ze světa Potomků bohů je povídka Ozvěna dávného příběhu. Příběh dívky Silvie, která ačkoli žije v moderním světě, byla vybrána za matku poloboha.

Do herního světa Immortal fighters nás zavádí povídka Krkavec a vlk, která má nejen zajímavou zápletku, ale především hrdinku, která by si zasloužila vlastní román.

Tropický kraj divů, který se odehrává ve světě Unknown Armies . Sestry Lukačovičovy, nám na souboji dvou mágů ukazují nejen jak má vypadat kvalitní urban fantasy, ale také jaké jsou principy hry Unknown Armies. Ostatně Petra Lukačovičová ve své knize sbírka ctností tento herní svět již jednou navštívila. A přestože si autorky mohly dát větší práci s objasněním motivů obou mágů, je pro mě Tropický kraj divů jedním z vrcholů knihy.

Poslední povídkou je Kelpie. A i když moc nechápu pravidla hry Imaginárium, které je povídka zasvěcena, ten nově zpracovaný příběh o vodníkovi se mi moc líbil. Právě originální zpracování starého známého příběhu dělá z povídky Kelpie druhý pomyslný vrchol knihy.

Hry s příběhem: Volání divočiny (tak jako předchozí dvě antologie) nám mají přiblížit formou povídek herní RPG světy a to nejen ty, které byly vytvořeny jako moduly pro Dračí doupě.

Naštěstí si jsou všichni, kteří se na zrodu knihy podíleli vědomi, že bez popisu herních světů by se toto poslání kniha nikdy nemohla splnit. A tak je každému hernímu světu věnováno několik vět, které čtenáři vysvětlí, oč v kterém světě kráčí, jaké jsou jeho principy a kdo je jeho autorem. U mnohých je pak uveden i odkaz na domovské stránky.

Samozřejmostí u povídkové sbírky by pak měly být i medailonky všech autorů povídek a ani ty zde nechybí.

Myslím si, že kniha Hry s příběhem: Volání divočiny svůj účel splnila. Seznámila mě s herními světy, které jsem neznal a s autory kterým bych měl věnovat svou pozornost. Nebo kterým bych se měl vyhnout.

Pokud jsou čtyři z jedenácti povídek nadprůměrné, šest čtyři hodně dobré, dvě dobré a jedna průměrná, není to špatné skóre. Zvláště, když si uvědomíme, kolik z těch jedenácti autorů jsou profesionální spisovatelé.

Vlastně když tak o tom teď přemýšlím, i ten název Volání divočiny naplnila bezezbytku…

70%