Paní z Monsoreau

31.12.2022

Oblíbené čtení.

03.07.2020

Mám ráda historické a romantické romány. A tato kniha se mi moc líbila.

08.09.2019

Velmi čtivá kniha, dobře napsáno. Příběh zdánlivě předvídatelný, nečekaný konec. Dobře vykreslené postavy a prostředí. Mohu doporučit, nenáročné čtení :-)

21.07.2018

prišlo mi to slabšie ako Kráľovná Margot, už sa tu v podstate ani nejednalo o hugenotov ako takých, skor išlo o lásku k dáme z Monsoreau a o zákulisný bol medzi henrichom iii. a jeho bratom vojvodom z anjou... celkovo však nie zlý príbeh, mnoho intríg lásky a všetkého, čím je Dumas známy

29.11.2017

Príjemný príbeh, až priveľmi jednoduchý, zaujímavé postavy. Len koniec bol trochu nejednoznačný a neuspokojivý.

11.07.2017

Červenou knihovnu nemusím, ale tahle ze 16. stolení se četla moc dobře. Příběh letěl a stále se něco dělo. Čtení na dovolenou, mohu doporučit.

10.05.2017

Jelikož jsem minulý týden se zájmem dosledovala jednu velmi zdařilou (byť málo známou) televizní adaptaci této knihy a během ní jsem se musela mnohokrát začíst (seriál byl v ruštině a úroveň té mé stojí za psí štěk a já jsem se nechtěla v ději ztratit), rozhodla jsem se přidat komentář i sem. Hlavně proto, že příběh o paní z Monsoreau se mi vždy líbil, ačkoli ho považuji za méně akční a dramatický než Královna Margot a za méně romantický a zamilovaný než Krásná Gabriella, a dnes už se zamýšlím spíše nad tím, kolik zbytečně zmarněných životů nám nakonec nabídl (a to bych naivně předpokládala, že po Bartolomějské noci lidi dostanou rozum).

Alexandre Dumas při jeho psaní vycházel z několika událostí, které se opravdu staly (a které mu vyhledal jeho spolupracovník, historik Auguste Maquet), ty si pak dle vlastní potřeby upravil, vzájemně je propojil (ač ve skutečnosti spolu vůbec nesouvisely) a přidal k nim do vyprávění další zápletky a osoby. Nastiňme si nejprve tyto události:
V únoru roku 1578 se nejmladší z oblíbenců francouzského krále Jindřicha III., František d'Espinay, pan de Saint-Luc, oženil se slečnou Jeanne de Cossé-Brissac.
27. dubna 1578 (v pět hodin ráno) se měli na koňském trhu v blízkosti Bastilly (nyní je tam Place des Vosges) střetnout pan Karel Balzac, baron d'Entragues, řečený Entraguet, s panem Jakubem de Levis, hrabětem de Caylus (v románu Quélus). Každého z nich pak doprovázeli dva svědkové, Entragueta pánové František Aydie Ribérac a Jiří Schomberg; hraběte de Caylus, pak Ludvík de Maugiron a Guy Arces Livarot. Místo toho, aby se svědkové pokusili oba duelanty usmířit, utkali se mezi sebou - Ribérac s Maugironem a Livarot se Schombergem. Ribérac Maugirona zabil, ale posléze unesen svým vítězstvím se nabodl na jeho meč a druhého dne zranění podlehl. Také Schomberg byl těžce zraněn na hlavě, ale okamžitě odpověděl smrtící ranou do srdce svého soupeře Livairota. Caylus ještě před bojem ztratil svou dýku, a proto byl v nevýhodě proti Entraguetovi, jenž byl vyzbrojen mečem i dýkou. Když se de Caylus rukou pokoušel odvrátit Entraguetovy údery, utrpěl mnohá zranění, přesto se statečně bil. Byl devatenáctkrát zraněn na různých místech těla, z nichž nejvážnější byla ta poslední - přímo do prsou. To znamená, že Maugiron a Schomberg, zemřeli na místě, Ribérac svému zranění podlehl druhý den, a Caylus se trápil třicet tři dny v paláci Boisy, aby naposledy vydechl 29.května 1578 v náručí francouzského krále Jindřicha III. Livarot nakonec přežil poté, co se šest týdnů ze svých zranění zotavoval, ale zůstal zmrzačený. Ze strachu z trestu se Entraguet uchýlil pod ochranu vévody z Anjou, dokud od krále nedostal milost. Soudobí kronikáři (Montaigne a Brantôme) byli touto událostí zaskočeni, zejména proto, že svědci se také bili mezi sebou, zatímco jejich úlohou mělo být pouze zajistit hladký průběh klání.
A konečně 19. srpna 1579 byl oblíbenec vévody z Anjou, Ludvík de Clérmont d'Amboise, hrabě de Bussy, zabit jistým Karlem de Chambes, panem z Montsoreau, nejvyšším lovčím, jenž byl manželem jeho milenky Françoise, rozené de Maridor.

Dumasovo propojení je jistě čtivé a velmi zajímavé, má spád, oblíbíte si de Bussyho, Dianu, Jeanne i Saint-Luca, Chicota. Veškeré v románu vystupující osoby jsou skutečné (snad až na Rémyho nebo Gertrudu, ale i ti určitě existovali, možná měli jen jiná jména – ty ale měli i manželé de Monsoreau). Autor zachoval statečnost, jako základní (a určující) vlastnost nejen de Bussymu a Saint Lucovi, ale také hraběti de Caylus (zde Quélus) a Schombergovi, i když poněkud nám promíchal strany. Věrně vykreslil také „arcioblíbence“ krále Jindřicha, pana d’Epernon, jenž jako jediný dokázal proplouvat životem tak dobře, že přežil nejen svého pána a ochránce, Jindřicha III. z Valois, ale i jeho nástupce Jindřicha IV. (původně Navarrského) a jeho syna a zemřel až za jeho vnuka Ludvíka XIV., krále slunce. Sice lze rozpoznat, že Dumas upřednostňoval čtivost před historickou věrností a ani literární úroveň nedosahuje románové fresky Roberta Merla, popisující touž dobu, např. osoby jsou většinou idealizovány (až teda na Jindřicha, opravdu netuším, proč ho Dumas neměl v oblibě, zda kvůli lidem jako d’Epernon a Joysseuse, vždyť občanskými válkami, jež doprovázely vládu jeho otce i obou bratrů, zničené Francii vůbec nebylo jednoduché vládnout a Jindřich se s tím vypořádal, jak nejlépe za dané situace mohl) rozhodně jsem se u četby (stejně teď jako mnohokrát předtím) i u filmového zpracování nenudila (úplně mě oboje pohltilo) a to bylo účelem, jelikož jsem od něj více (stejně jako můj král Jindřich III. od své země) nemohla očekávat.

19.08.2016

Přiznám se, že já se knihou "prolouskat" nedokázala. Možná jsem ji četla ve věku, kdy mi to nic neříkalo a styl psaní i příběh samotný mi nic neříkal.

15.07.2015

Diana de Meridor, násilím provdaná Julie. Vévoda de Bussy, zaláskovaný Romeo. A máme tu zápletku na Dumasovo ego pravdu povídajíc až skoro primitivní. Nicméně mistrně zpracovanou. Četlo se to jední dechem, historická červená knihovna z doby Anjouovců.
Ke čtení mne dovedl seriál a ač to říkám překvapeně, byl podle mého stejně dobrý jako kniha. A tím stejně dobrý myslím za tři a půl.