Husar na střeše
Jean Giono
Originální románový příběh z Provensálska se odehrává v r. 1838 za epidemie cholery, která v krátké době vylidnila rozsáhlé oblasti. Mladý karbonářský utečenec, piemontský šlechtic, putuje sám vyprahlou krajinou. Při setkání s hrůzou a smrtí nepodléhá strachu, sobectví nebo lhostejnosti, ale naopak se vším elánem svého mládí pomáhá všem, kteří potřebují jeho pomoc. Láska k mladé dívce povyšuje jeho pomoc umírajícím na záchranu života a její síla skutečně dokáže zvítězit nad smrtí...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , OdeonOriginální název:
Le Hussard sur le toit, 1951
více info...
Přidat komentář
vyprávění plné úchvatných obrazů a originálních metafor, hrůzné popisované tak detailně a přirozeně, až je smrt krásná ve své nehygieničnosti
příběh překypující významy nabízí tolik interpretací
vypíchl bych kromě nápaditého názvu i závěrečný monolog "lékaře v redingotu"
Málo děje, hodně popisů, ale jakých.... Úžasných. Když se řekne Provence, naskočí člověku poeticky krásná krajina. Tady je ale prostoupena smrtící epidemií. A všechny ty děsivé, kruté obrazy jsou popsány nádherně, živě, kouzelně.
"V obličeji těchto mrtvých zůstaly oči pod těžkými víčky pootevřené; mezi řasami se leskla trocha barvy, ale byla nehybná jako kámen. Nemoc, stravující těla jako plamen, nechávala nedotčenou barvu oka, kterou bylo vidět v mezeře mezi víčky. Některým mrtvým mladým ženám, z nichž nezůstalo nic než zsinalá kůže, zespodu flekatá od rozkládající se krve, zbývaly už jen dlouhé, zahnuté řasy sklánějící se nad modrou studánkou, nad čirým smaragdem nebo topasem. Tváře byly fialové a rty černé, sevřené, ale vždy z nich vyčuhovala špička jasného, červeného jazyka, neuvěřitelného a tak necudného, až se z toho zvedal žaludek; v naprosém nesouladu s okem, pootevřeným nad svou barvou; k tomu se člověk, když byl nucen dívat se na některý z těch obličejů, vracel přes pohrdavý, hrdý a pyšný výraz, který se zračil v tom nehybném pohledu, jakoby upřeném do dálek, jejž vysílalo tělo ležící v blátě a mnohdy už hnijící nebo prolezlé červy. Přes den bylo totiž opět veliké horko."
Epidemie jakoby v lidech umocnila všechny negativní vlastnosti a v kontrastu s tím Angelo, odvážný, šlechetný, nezištně pomáhající, nezdolně věřící v lepší zítřek.
Jean Giono mi bol známy svojou jedinou knihou, ktorú snáď nikomu netreba predstavovať, pretože Muž, ktorý sadil stromy, je v povedomí dobrého čitateľa notoricky povestný.
Pri náhodnom objavení Husara na střeše, som neodolala práve kvôli samotnému autorovi. A dá sa povedať, že nesklamal. Nedajú sa uprieť krásne popisy krajiny, ktorou prechádza hlavný hrdina Angelo, počas epidémie cholery, začiatkom 19. storočia.
Je to zas jedna z kníh o nezlomnosti ľudského ducha a o sile viery v seba samého. Dej plynie pomaličky, veľké akcie sa nekonajú, ale na úkor toho je z knihy cítiť tú povestnú Gionovu lásku k životu.
Autorovy další knížky
1998 | Muž, který sázel stromy |
1995 | Hlasy země |
1934 | Člověk z hor |
1936 | Kéž tonu v radosti |
1994 | Silné duše |
Skvělý román, v němž se skloubí napínavé dobrodružství cestování bývalého důstojníka jihem Francie (Provensálsko) v době, kdy probíhá rozsáhlá epidemie cholery, s romantickými prvky (pomoc mladé ženě v nouzi), filozofickými úvahami o životě a společnosti nebo i třeba cestopisnými poznatky z Florencie a její přírody. Především jde o úchvatnou výpověď života lidí v kritické době - období smrtelné nákazy, kdy umírají lidé na každém kroku a kdy nikdo neví, zda přežije dnešek. Hlavní hrdina má obdivuhodné morální vlastnosti, které ho povyšují do značné míry nad lidmi, které při svém putování potkává. Míra sobeckosti se v období ohrožení zesiluje a je zajímavé číst o srovnání různých přístupů obyvatel k smrtelné epidemii, přičemž nedávná tzv. pandemie covidu je jen slabým odvarem toho, co se na jihu Francie odehrávalo v roce 1838 při epidemii cholery.
17.4.2023 jsem román dočetl podruhé a opět to byl výborný zážitek. 90%