Hviezdna pechota
Robert A. Heinlein
Branec z ďalekej budúcnosti prechádza na prahu dospelosti najťažším vojenským výcvikom v známom vesmíre a púšťa sa do boja s najnebezpečnejšími nepriateľmi ľudstva. Johnnie Rico vlastne nikdy nechcel narukovať, a už vôbec nie do mobilnej pechoty. Teraz sa však snaží zvládnuť nepredstaviteľne tvrdý bojový výcvik s vedomím, že vo vojne medzi Terranskou federáciou a krvilačnými pavúkovcami nielen jeho, ale aj celú jednotku delí od smrti jediný chybný krok. Keď sa Robert A. Heinlein rozhodol napísať knihu o budúcej ľudskej spoločnosti, ktorá čelí útoku z vesmíru, ešte netušil, že vytvorí kontroverzný bestseller, ktorý bude aj po desaťročiach vyvolávať vášne, získavať prestížne ceny, fascinovať priaznivcov aj odporcov a položí základy nového žánru – vojenského sci-fi. Hviezdna pechota sa navyše stala inšpiráciou pre množstvo ďalších autorov a filmárov. Bez nej by dnešné sci-fi vyzeralo úplne inak.... celý text
Literatura světová Válečné Sci-fi
Vydáno: 2023 , mamašOriginální název:
Starship Troopers, 1959
více info...
Přidat komentář
Viděl jsem první film, teprve pak jsem se dostal ke knize. Respektive, kvůli filmu mi trvalo hodně dlouho, než jsem se dostal ke knize. Protože film je sice zábavný, ale jako knihu bych ho číst nechtěl. Nakonec jsem si ale knihu půjčil, s tím, že si doplním vzdělání o klasiku. A byl jsem překvapen. Místo akčního nesmyslu jsem dostal do ruky filozofickou knihu se vším všudy, navíc jsem se v mnoha směrech s autorem ztotožnil. Heinlein představuje společnost, která je vedena vojáky. Ti jediní mají volební právo, aktivní i pasivní. Autor to zdůvodňuje tím, že jen ten, kdo je ochoten nasadit svůj život ve prospěch celku prokazuje takovou morální výši, aby se mohl podílet na vládnutí. A to má něco do sebe. Ne všichni musí s autorovým pohledem na svět souhlasit, ale je pravdou, že naděje humanistů, že lidská společnost s rozvojem přestane být agresivní a války zmizí jaksi nevychází. Násilí je lidskému rodu vrozeno bez něj fungovat nemůže, naopak, války se s technologickým pokrokem stávají stále krvavějšími. Násilí tu prostě bylo a bude a správný muž se mu musí postavit. Ještě s jednou tezí jsem se naplno ztotožnil. Heinlein tvrdí, že demokracie dvacátého století dojely na to, že jejich obyvatelé si postupně uvědomovali jen své práva a nikoliv již své povinnosti. Když se rozhlížím kolem sebe, musím s ním souhlasit. V knize jde do značné o metaforu a proto přehlížím, že autor ve své vizi vojenské budoucnosti zcela opomněl letectvo a rakety, které rozhodují dnešní války. Co ale opomenout nemohu je strašlivý překlad, ten se Daně Krejčové nepovedl a dílu značně ublížil. Bohužel, kvůli němu je kniha místy nečitelná. Věty nedávají smysl, což je u filozofické knihy problém, slovosled a stylistika kulhají na obě nohy, chvílemi dokonce překladatelka používá i krajové nářečí. To srazilo v hodnocení jednu hvězdičku.
Nadmieru (a možno aj príťažlivo?) militantné, ale hlavne príšerne patetické. Skrátka – celý Heinlein. Aj s jeho sociálno-inžinierskymi vidinami. Ono, tie konštrukcie síce často znejú rozumne a lákavo, akurát že keď sa už takýto vizionári dostanú ku skutočnej moci, potom už všetko fičí podľa hesla „keď sa rúbe les, lietajú triesky“. A kdejaký „vychcanec“ sa vás hneď pýta, či ste s nimi, alebo proti nim.
No čo už, ale vtedy, za mladých čias, sa toto celkom svižné dielko čítalo dobre. Dnes by som zrejme už iba krútil hlavou.
Srovnávat knihu s filmem nemá moc cenu. Obé je od základů naprosto odlišné a proto se mi obé líbí z jiných důvodů. Kniha je vlastně filozofickým dílem. Než o boj s ošklivými brouky a krutopřísné hlášky, zde jde o přeměnu běžného člověka v občana, který zná své místo ve společnosti a ví, jakou cenu ono místo má. Je to příběh o povinnosti a obětování se vůči celku a o hrdosti z toho činu plynoucí. Ať už je čtenáři Heinleinova představa téměř ideální společnosti blízká nebo ne, rozhodně donutí k zamyšlení, jestli na jeho slovech není náhodou něco pravdy, a k porovnávání se současným stavem. Ano, byť je kniha již 60 let stará, je stále aktuální. Některé neduhy společnosti, které zde Heinlein kritizuje, v jeho době teprve začínaly, jiné byly již dlouho zakořeněné. Ať už to ale bylo jakkoliv, jsou zde stále a my si je skrze řádky připomeneme a uvědomíme. Budeme však mít dost odhodlání na jejich nápravu?
"Svrchované občanství bylo poskytováno podle všech možných pravidel - místa narození, rodiny, rasy, pohlaví, majetku, vzdělání, věku, náboženství a tak dále. Všechny tyto systémy fungovaly, a ani jeden dobře. Na všechny se mnoho lidí dívalo jako na tyranské, všechny se nakonec zhroutily nebo byly svrženy.
A nyní zde máme ještě jeden systém... a náš systém funguje docela dobře. Mnoho lidí si stěžuje, ale nikdo neprotestuje, osobní svoboda je největší v dějinách, zákonů je málo, daně nízké, životní úroveň je tak vysoká, jak dovoluje produktivita práce, zločinost je na nejnižším stupni. Proč? Ne proto, že naši voliči jsou chytřejší než ostatní lidé.... V našem systému je každý volič a úředník člověk, který prokázal dobrovolnou a těžkou službou, že klade dobro skupiny nad osobní výhody."
Str. 173-174
Kdykoli před někým řeknu, že jsem četl tuhle knihu zareaguje stylem - "To znám, viděl jsem film " . To je ovšem obrovský omyl. Film je totiž zcela jiným žánrem, je pouhou parodií předlohy. Kniha je něco diametrálně odlišného, je silně filozofickou záležitostí, utopií, která ukazuje, jak by mohla fungovat společnost a srovnává ji na přímých příkladech se společností naší, přičemž hojně vysvětluje, co nám nefunguje a proč. Přesně popisuje současné společenské problémy a nešvary, jasně pojmenovává jejich příčiny a navrhuje, na jakých principech by mohla lidská společnost fungovat. Plné úvah a dialogů a přitom tak čtivé. Akční je pouze první a poslední kapitola, mezi tím je popis fungování společnosti prostřednictvím hlavního hrdiny, který se rozhodl vstoupit do armády. Prostě skvělá utopie, kde společnost funguje jako velký stroj a jednotlivci jako kolečka, která ho tvoří. Heinlein nastiňuje, jak vytvořit společnost tím nejjednodušším způsobem, blízkým lidské zvířecí přirozenosti, jak je jeho zvykem.
Konečně opravdu dobrá akční sci-fi. Vojenská příprava, dril, naprostá oddanost věci. Oslava války jako takové. Oproti většině filozovických vědeckofantastických děl je HVĚZDNÁ PĚCHOTA velmi osvěžující a nejeden akční sci-fi film (odkud si myslíte že se vzali mecháčci?) nebo hra z něj vycházejí. Film je hodně o něčem jiném a v podstatě se nedá s knihou srovnávat.
Hvězdná pěchota je velmi kvalitní a čtivá kniha. Přiznám se že když jsem jí poprvé četl na některé myšlenky v ní obsažené jsem se díval svrchu. Dnes s odstupem několika let, jsem značně změnil názor. Autor nám ukazuje společnost, kde má každý jedinec možnost a záleží jen na něm jestli se jí chopí. Někdo tuto společnost nazývá fašistickou. Proč? Protože pokud něco od společnosti jako celku něco chci musím jí i kousek dát?
Kniha, kde pan Heinlein vytvořil v budoucnu další vládní systém. Založen na morálce a vyučované odpovědnosti. Zajímavě zde pracuje s pojmem "občan" tj. každý muže mít hlas ve volbách, ale před tím musí sloužit své vlasti ať jak voják, kuchař, lodník cokoliv.( pokud by člověk něco vytvořil pro stát, tak by se možná choval k tomu majetku jinak..rozhodně zajímavý pohled a nápad ) Většina knihy je o "výcviku" a pohledu na myšlení vojáka a "civila". Nechybí nepřítel z hvězd a čtivost zaručena.
Musím se přiznat, že Hvězdná pěchota mi pije krev. Knížka se nečte špatně, ale myšlenky v ní obsažené, glorifikování války a v podstatě fašistické společnosti, to je něco, co nepřekousnu. Vtipné je, že tuhle knížku napsal člověk, který nebyl odvedený ze zdravotních důvodů a sám tak nikdy válku nezažil. Jsem si jistý, že kdyby měl možnost ji zažít, napsal by úplně jiný román. Heinlein byl normální zelený mozek, to mi nikdo nevymluví. Jsem rád, že stejný pohled na věc měl zřejmě i režisér Paul Verhoeven, když točil filmovou adaptaci Hvězdné pěchoty - film obsahuje spoustu parodických prvků na fašistickou propagandu.
Kdo si chce přečíst opravdu kvalitní kousek válečné literatury, tomu doporučuji např. Věčnou válku od Joe Haldemana, Hlavu XXII od Josepha Hellera, Na západní frontě klid od Remarqua nebo Nahé a mrtvé od Normana Mylera.
Autorovy další knížky
2002 | Hvězdná pěchota |
1984 | Dveře do léta |
1994 | Měsíc je drsná milenka |
2011 | Vládci loutek |
2020 | Cizinec v cizí zemi |
Kdybych měla vyjmenovat sci-fi filmy, které se mi nelíbily, Hvězdná pěchota by byla na prvních příčkách. Po několika letech, co jsem film viděla, jsem se odhodlala ke knižní podobě příběhu a ten mě příjemně překvapil i zklamal. Fanouškem military s-f nejsem, ale tento subžánr mi nevadí. Z první třetiny jsem byla poměrně nadšená, protože Heinlein popisoval průběh výcviku natolik barvitě, že jsem neměla nejmenší problém vžít se do děje. Pořád se něco dělo, i když jsem si celou dobu říkala, kdy už tam konečně budou ti brouci? Nebyli. Druhá třetina, kde hlavní hrdina studuje na důstojníka, mě naprosto znudila, že jsem knihu na několik měsíců odložila. Najednou se tam prostě absolutně nic nedělo. Nakonec jsem se donutila dočíst do konce, kde se příběh opět zvedl, a taky jsem se konečně dočkala brouků. Podtrženo sečteno, začátek i konec byly dobré, kniha oproti filmové verzi naprosto skvělá.