Hypofýza v exilu
Sofija Kordić
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375797/bmid_hypofyza-v-exilu-Sxj-375797.png
4
20
20
Román Hypofýza v exilu je zajímavý jak obsahem, tak formou. Ve vyprávění hlavní hrdinky Mii se prolínají tři vzájemně provázaná témata – šokující prožitek války v Jugoslávii, uprchlická zkušenost a komplikované snahy o početí dítěte. Českému čtenáři nabízí Sofija Kordić důvěrně známé prostředí Prahy 90. let s jeho klubovou scénou, nadšením z dříve nedostupných kulturních zážitků (jako byl třeba koncert Pink Floyd na Strahově v r. 1994), ale i projevy nesnášenlivosti a xenofobie, ať už jde o silácké projevy skinheadů nebo pohled svrchu na „Jugoše“. Formálně i obsahově pak románu dodávají na zajímavosti dopisy Miiných kamarádek z Anglie, Izraele a Bělehradu, jež plní hned několik funkcí – jednak zprostředkovávají širší pohled na situaci v Jugoslávii i její vnímání ve zbytku světa, jednak si díky nim čtenář snáze dokáže představit, jaké to je, když se člověku rozpadne svět i se všemi mezilidskými vazbami. Miguel... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Hipofiza u egzilu, 2018
více info...
Přidat komentář
V podstatě autobiografie S. Kordić, doplněná formou dopisů přítelkyň o situace v (dnešním) Srbsku, Chorvatsku a Izraeli.
Pro nás jistě zajímavá i popisem Prahy 90.let, která se stala autorčiným novým domovem.
Jak už tady někdo psal, určitě se vyplatí před četbou knihy načíst něco málo o válce v Jugoslávii, pokud o ní tolik nevíte, jinak se v tom budete tak trochu plácat.
Zkušenost emigranta a různé úhly pohledu na život tam i tady a s tím spojené otázky, které si klade, pro mě byly na knize to nejcennější.
Velmi povedená a silná kniha. Návrat do 90. let 20. století, do období plného zvratů a do doby, která se vyvinula způsobem, který byl pro Evropana v té době již jen těžko představitelný.
Válka a genocida v Jugoslávii, divoké devadesátky v Praze s nově nabytou svobodou a následné rozčarování z dalšího vývoje z pohledu uprchlíka (hlavní hrdinky knihy), ale i osobní problémy a trápení spojené s nemožností otěhotnět. To jsou hlavní témata, která se v knize průběžně vzájemně prolínají.
Střídající se forma vlastního vyprávění hlavní hrdinky a jejích vzpomínek s přepisy dopisů jejích kamarádek s jejich pohledy na aktuální dění mi vyhovovala a nepůsobila mi potíže, ale spíše naopak, činila pro mě knihu velmi zajímavou.
Kniha popisuje skutečné události života Sofije Kordič narozené v Chorvatsku, provdané za Srba ve válečné době při rozpadu Jugoslávie a roky po ní. Kniha je silná právě svou autetičností. Sofija žila v Bělěhradě, pak studovala v Holandsku a Dánsku a nakonec se usadila v Praze jako novinářka. Pracovala také v rádiu Svobodná Evropa. Sofija silně prožívá všechny válečné události ve své vlasti, katastrofální dopady na životy všech lidí žijících v té oblasti ať už jsou jakéhokoliv náboženství, ať jsou to Chorvati, Srbové, katolíci, pravoslavní, muslimové. Ti všichni žili do té doby poklidně a najednou se to vše zhatilo a sousedé se vraždili a navzájem vyháněli ze svých domovů..
To všechno jsou fakta, které my starší pamatujeme z médií a nechtělo se nám věřit, že je něco takového po 2. světové válce možné. Já jsem kromě toho četla již dřívě několik autentických knih, např. od Barbary Demick "Logavina street" apod.
Přesto toto byl pohled také ze strany obyčejných Srbů, kteří nechtěli mít s touto válkou nic společného a nechtějí být spojováni s nacionalisty a jejich krvavými zločiny. Sofija je velmi temperamentní a velmi ji obdivuji za její odvahu, s jakou se dovedla postavit rasistům a říci jim, co si myslí.
Co se týká dopisů jejích přítelkyň, ty jen dotvářejí celkový obraz.
Není to právě pohodové počteníčko, ale je třeba, aby byl čtenář v obraze, to znamená, pokud mu není jasné, o co šlo, dohledat si fakta a souvislosti na internetu.
Tato kniha je v podstatě autobiografií Sofije Kordić. Především co se týče zážitků spojených s národnostními spory a válkami v Jugoslávii, které může nejlépe zprostředkovat právě ten, kdo tyto hrůzy prožil na vlastní kůži. Hlavní hrdinka Mia a její přítel sice z rozpadající se Jugoslávie uprchnou, své břímě si však nesou s sebou a nedokáží se od něj nikdy odpoutat. Bezprostřední dění v Jugoslávii pak zprostředkovávají dopisy Miiných kamarádek.
Upřímně je mi dost líto, že se o tomto tématu moc obecně nemluví/neví. Já jsem byla v době, kdy války probíhaly, dítě, takže ani ve škole jsem se k žádným informacím nedostala, proto jsem ještě před přečtením knihy shlédla nějaké dokumenty na YT s touto tematikou, abych se pak v knize orientovala. (Neznalým doporučuju!) Protože už po přečtení prvních stran mi bylo jasné, že znalost bude potřeba, jinak bych si ze čtení nic neodnesla. Jakmile se člověk přehoupne přes to, kdo s kým proti komu bojoval, vyloupne se z této prvotiny velmi čtivě a lidsky napsaná kniha.
Prvotina této chorvatské autorky mi přišla velmi zdařilá. Horší počáteční orientace ve střídajícím se ději s dopisy, byla u mně po "začtení" se nahrazená nadšením "z rozvrstvené optiky pohledů obyčejných jugoslávců" na samotný balkánský konflikt i na přístupu okolního světa k němu, na těžkosti migrace a integrace v jiných kulturách a na válečné posttrauma, které stále někde "probublává" účastníkům jejich osobní i profesní životy.
Hypofýza v exilu
Na toto téma, zatím není tolik knih jako třeba na téma holokaustu. Myslím, že je to škoda, není to tak dávno a svědectví lidí, kteří si něco takového prožili jsou cenná a nemělo by se na to zapomínat. Životní příběh, který v této knize je, je silný a člověka chytí za srdce. Zároveň je i blízký tím, že je zde popsán život v Praze v 90. letech a zároveň pro mě blízký jakožto pro ženu. Dopisy, které jsou od jejích kamarádek z různých koutů zmítaných válkou, podtrhují autentičnost životního příběhu autorky.