I chytré ženy dělají hloupé věci
Monica Pradhan
Prvotina americké autorky indického původu pohlíží do života tří mladých žen narozených v Americe indickým emigrantům, které se po řadě životních zklamání vracejí ke svým rodinám a jejich tradicím a snaží se nalézt svou skutečnou identitu. Tři mladé moderní ženy kolem třicítky považují Ameriku za svůj domov a shovívavě se posmívají snaze svých matek zachovat si hodnoty a tradice své domoviny, z níž musely proti své vůli odejít. Každá z hrdinek má za sebou určitý životní úspěch, ale také řadu zklamání a proher a právě určitá životní zkušenost je nutí zadívat se pozorněji na životy svých matek. Při společném setkání si uvědomují odvahu těchto stárnoucích žen, které opustily Indii a začínaly znova v neznámém prostředí, přizpůsobily se, ale přesto si uchovaly svou moudrost, zvyky, tradice. Návrat domů je pro všechny tři ženy výzvou, aby se také pokusily postavit vlastnímu osudu čelem a začít znovu a lépe. Jednotlivé kapitoly autorka zpestřuje uvedením originálních receptů indické kuchyně. [zdroj: katalog MKP]... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2008 , JotaOriginální název:
Hindi-Bindi Club, 2007
více info...
Přidat komentář
Ke knize jsem se dostala náhodou, kniha vypráví o silných ženách a indické kultuře. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých informací o Indii, jejich historii a zvycích. Za každou kapitolou je ukrytý tradiční recept, bonus ke knize.
Obzvláště první část děje je poměrně zajímavá. Přiznávám však, že například e-maily tam byly poněkud nadbytečné. Přesto se jedná o příjemné čtení s mnohdy zajímavými moudrostmi.
První dvě třetiny byly skvělé a určitě je doporučuji k přečtení. V poslední třetině autorka sklouzla k naprostému klišé.
Proč číst: (1) Čeká vás úžasný vhled do kultury a historie tří indických regionů. (2) Silné příběhy tří starších žen. (3) Recepty!
Proč nečíst: (1) Poslední třetina. Příliš děje, příliš plochá, příliš idealistická. (2) Všechny postavy mají úplně stejný styl, jazyk a hlas. Každá má svůj vlastní příběh, ale podání je u všech stejné. (3) Žádná z postav není tak propracovaná, abych k ní cítila bližší vztah.
Pokud vás indická kultura zajímá, doporučuji k přečtení Dámské kupé od Anity Nairové.
Knihu jsem četla před více než 10 lety, když vyšla - a okouzlila mě natolik, že jsem ji s úspěchem doporučovala mnoha čtenářkám, navíc jsem si na ni vzpomněla dneska, v souvislosti s kandidátkou na viceprezidentskou funkci v amerických volbách. Rozhodně se k ní musím vrátit, jen co zas budou otevřeny naše milované knihovny! Kdo má rád knihy o síle ženského přátelství, okořeněné špetkou exotického koření, bude potěšen stejně jako já
Tak ta mi opravdu sedla. Příběh šesti žen, příběh nemoci, krachu vztahu, uprchlictví, deprese, zavržení a vyčlenění. Zní to hrozně, ale vše plyne tak, jak má, a ještě u toho občas člověk dostane chuť něco dobrého uvařit. Co ale na mě dýchlo z celé knihy nejvíce, to je moudrost, kterou člověk získá kdykoliv překoná nějakou životní překážku, přitom ne vždycky nutně ta indická. Hezky napsaná prvotina autorky, nemohu jinak, než opět za 5 hvězd. Touto knihou se mi povedlo splnit kompletní čtenářskou výzvu roku 2018, ale čtení je pro mě závislost, takže pro mě nic nekončí:-)
Nevěřila bych, že kniha s tak pitomým názvem (tedy spíš pitomým překladem názvu) bude obsahovat tolik moudrostí o vztazích, o střetu generací a kultur, o tom, jak překousnout nedokonalosti své i nedokonalosti druhých...a ještě předat trochu té indické historie. Na první přečtení se kniha stala jednou z mých nejoblíbenějších a ráda se k ní vracím. Milovníci indické kuchyně si též přijdou na své :-)
Krásná kniha plná životních moudrostí, umožní nám nahlédnout více do tajů indické kultury. Doporučuji
Tři indické matky, které presidlily z Indie do Spojených států, tři americké dcery indických matek, jež zákonitě během života musely čelit střetu dvou rozdílných kultur. Přesto kniha není určena primárně zájemcům o Indii a indickou kulturu. Měla by si ji přečíst každá žena, která je, nebo se chce stát matkou.
" Jednou se mě ptala Coleen, má nejlepší kamarádka na Bostonské univerzitě, která je dnes i mou švagrovou, jestli jsem rodičům dávala vinu, jestli jsem se na ně zlobila. Ano i ne, odpověděla jsem.
Lhala jsem.
Nevzpomínám si, že bych někdy nebojovala s hněvem. Ten věčný boj. Už si říkám, že jsem zvítězila, ale vždycky mě čeká další kolo. Démoni v člověku nikdy nezmizí. Už jste si toho všimli? Žijí, daří se jim ve skrytu stínu. Množí se, když je necháte, když se nenaucite zredit jejich silu, ovládnou je, aby se nemnožili jako havěť, aby vás nepremohli, aby vás neovládli. Aby neproměnili vaše srdce na led nebo na oheň. Nezničili vás i ostatní.
Kéž by to s mými rodiči bylo jinak. Ale mí rodiče byli projektem své doby, své kultury, jako každý z nás. Nemůžu je vinit z toho, co se stalo. "
"Nikdo z nich si nezkusil chodit v botách, které k sobě nejdou, jako je pantofel a teniska, a já odmítala ustoupit jejich "morálnímu nátlaku." Právě nezájem společnosti, uzkoprsa morálka zabila moji mámu. Nedovolím, aby se to stalo znovu v této reinkarnaci, aby se to stalo Raní.
Klidně se tomu usmívejte, ale historie znovu a znovu dokazuje, že to, co je náboženství pro jednoho, jsou pro druhého pověry, a co jsou pro jednoho pověry, je pro jiného věda. Co je pravda a co je iluze? To ukáže čas. "