I Walked the Line: Můj život s Johnnym

16.03.2022

Trochu jednostranný pohled na život tohoto slavného zpěváka očima jeho první ženy.
Upřímně řečeno tuctová a ve všem průměrná Vivian se k Johnnymu vůbec nehodila. Oba se snažili vztah udržet, ale nešlo to. A Johnnyho druhá žena June? Asi působila jako katalyzátor, to ano, ale nelze nevidět, že Johnnyho Cashe a jeho démony daleko víc chápala.
P. S. Osobně si myslím, že za posledních 70 let byly jen tři naprosto výjimečné, nezaměnitelné a nenapodobitelné hlasy: Edith Piaf, Johnny Cash a Freddie Mercury. Nikdo další.

Na knihu jsem se hodně těšila, protože až do teď jsem měla povědomí pouze o Johnnym a June. Nemohu si pomoci, ale June mi nikdy neseděla ani jako člověk, ani jako zpěvačka a už vůbec jsem nechápala její svazek s Johnnym. Ona se ráda předváděla a snažila se být rádoby vtipná a on spíše mluvil svými písněmi a... poslouchal jí jako "hodný Baryk". Prostě mi v jejím projevu něco nehrálo. Po vzhlédnutí filmu jsem také nebyla moudřejší, to jsem (alespoň to tak cítím) až po přečtení knihy "té druhé strany". Dnes už jsou všichni na pravdě boží, tak snad si Johnny a Vivien konečně promluvili. :-D

27.12.2018

Kniha, kterou jsem dlouho sháněl, dost se na ni těšil a ... o to smíšenější pocity z ní mám, asi jsem čekal něco jiného. Úvod tvoří asi 30 stran o tom, jak vlatně kniha vznikla. Pak následuje 300 stran dopisů, které psal Johnny Vivian z vojny v Německu. Přesně jsem jich napočítal 328. Tahle část byla docela úmorná. Hlavně díky této pasáži, která bohužel zabírá většinu knihy, to bylo po hodně dlouhé době něco, u čeho jsem regulérně usínal. Z těch dopisů si sice čtenář nějaký obrázek o Johnnym udělá, ale na mě to primárně působilo strašně únavně a otravně, číst na 300 stranách to, jak Johnny Vivian miluje, pořád to samé x-krát jinak. 300 stran povětšinou prázdných řečí zaláskovaného 20tiletého kluka, který mele jak kolovrátek furt to samé, dost často si protiřečí, v jednom dopise ji ujišťuje, jaký je abstinent, v dalším jí "až za hrob" vyčítá dvě skleničky whisky a to, že si s někým někam vyšla a v dalším jí popíše, jak se zpil do němoty, a tak dále. Na podobnou korespondenci já nějak nejsem geneticky nastavenej. Navíc v kontextu toho, že dopisy psal člověk, který později stvořil stovky textů písní, z nichž jistě několik desítek se stalo legendami, mi ty dopisy (nebo aspoň jejich české překlady) připadaly dost toporné, neohrabané. Postupně jsem z toho tak nějak nabýval dojmu, že Vivian svým způsobem asi nebyla úplně normální, protože si vzala žárlivého magora, který z ní chtěl mít jeptišku - abstinentku, a na dálku jí v dopisech stále přikazoval, co má dělat, jak se má chovat. V kontextu toho, co Johnny prováděl v následujících letech, to působí docela komicky. A krom toho je to pohled docela jednostranný, nemáme jediný dopis od Vivian pro Johnnyho, pak by to možná dostalo zase jiný smysl.

Závěrečných asi 70 stran popisuje z pohledu Vivian to, co se dělo po návratu Johnnyho z armády. Tohle je o mnoho čtivější než ty dopisy. I když i tuhle pasáž beru s rezervou a tak docela se neztotožňuji s komentářem uživatelky "sandra5627". Bylo to skutečně tak, jak to Vivian popsala? Ani jeden z trojice už nám to neřekne. Je třeba si uvědomit, že kniha je napsaná z pohledu "té, která neuspěla", takže nelze očekávat, že Vivian tu svoji sokyni v lásce bude vyzdvihovat do nebes, dělat z ní světici a bezvýhradně schvalovat její jednání. Tohle jsem čekal víceméně ještě předtím, než jsem to začal číst. Pravda bude asi někde uprostřed. Je třeba si uvědomit, že se tehdy setkaly dvě zcela rozličné ženy: tichá, samotářská Vivian, která nestála o popularitu a temperamnetní, živá June, která byla svým způsobem "komediant" od útlého dětství. Jak to asi mohlo dopadnout, když ta charismatická a průbojná June trávila s Johnnym spoustu času? A jak to bylo s Johnnyho závislostí? Něco pravdy asi bude na obecně známém tvrzení, že nebýt June, Johnny by se asi ufetoval už někdy v těch 60. letech. Protože... ano, June měla problémy s prášky taky, ale Vivianina věta "Když jsem se znovu provdala, J. pocítil úlevu, že mi snad tolik neublížil a s drogami přestal. Už nepotřeboval drogy, aby utišil svou vinu" mi připadá jako největší blábol celé knihy. To jen tak na okraj.

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že by snad stačilo knihu poskládat z prvních cca 30 a posledních cca 70 stran, tam Vivian popisuje něco zajímavého, a k tomu přidat pár dopisů na ukázku. Anebo měla Vivian sepsat nějaké svoje "paměti" o celém soužití s Johnnym. Já tohle beru trochu jako podvod na čtenáře i proto, že kniha moc nevystihuje její podtitul "Můj život s Johnnym". Johnnyho dopisy (podstatná část knihy) neřeknou vůbec nic o životě Vivian s ním, stejně tak neřeknou nic o June Carter, v době, kdy je psal, nejspíš neměl o její existenci vůbec tušení.

S hodnocením jsem trochu na rozpacích, ale na víc jak průměrné tři * to nedosáhne.