Ibka

01.05.2023

Autorka popisuje příběh své rodiny, který postupně rozkrývá, a po revoluci v roce 1989 se věnuje svému pobytu ve Francii, milostnému životu, dětem a spisovatelské činnosti.
Měla jsem pocit, že tam chybí kapitola o minulosti jejího otce. Zajímalo by mě, jak se seznámil se svou polskou ženou, proč se rozešli a ona zůstala s dcerami v Polsku, a jak se vlastně seznámil s Petřinou matkou - zakřiknutou švadlenou z venkova. Také by mě zajímalo, proč matka posluhovala svým mladším sourozencům.

20.04.2023

Tak jako jsem se nemohla odtrhnout od čtení autobiografie Tove Ditlevsen, nemohla jsem přestat číst ani tyto vzpomínky Petry Braunové. Její návrat do dětství, který zabírá velkou část knížky, je plný příběhů a pocitů malé holčičky, tak trochu "divošky" - svojí povahou a pod vlivem okolností. Navazuje dalšími osudy, se stejnou otevřeností, až do současnosti. Ani chvíli jsem se nenudila, naopak často soucítila, smála se, obdivovala její sílu a především umění poutavě vyprávět. Po dočtení jsem navštívila její webové stránky, a jsem ráda, že se tak stalo až poté, mnohé z knihy se na nich dozvíte. Přeji autorce hodně štěstí.

10.04.2023

Kniha je jedním slovem krásná ....

04.04.2023

Dočetla jsem nejnovější knihu Petry B. a jsem lapena. Příběh, zprvu docela tuctový a obyčejný, jaký by se mohl stát kdekomu z nás postarších, se začne velmi výrazně vydělovat a individualizovat: válečné zážitky a následné socialistické "intelektuální vyhoštění" otce hlavní hrdinky, vztahy a následná mateřství, pád železné opony, sexuální uvědomění . . .
Moc mě pobavilo a hlavně potěšilo, jak autorka vylíčila svá dětská léta, socialistické sedmdesátky, včetně pionýrské povinnosti. Přesně vystihla, čím pro nás tehdy pionýrské aktivity byly, když se vedoucím stal ten správný člověk, jak skvěle mohly dětem pomoci k samostatnosti, v mém případě navíc i ke studijnímu úsilí. Vidíme to kolem sebe i dnes: vždy a všude záleží především na konkrétním člověku, často ideologii navzdory.
Napadá mě spousta otázek, nejraději bych autorku pozvala k nám na besedu. Ale potom jsem našla na internetu informace o jejím "životě a díle" ve městečku jménem Měčín a přiznávám, že už nejsem objektivní, ale zaujatá a nadšená. Dokonce jsem lépe pochopila i její Evičku, se kterou (jako s jedinou její knihou) mám problém
Takže určitě doporučuju - všechny lidské osudy jsou vlastně jedinečné příběhy, ovšem některé jsou zajímavější a plnější, zvlášť když je vypráví Paní Spisovatelka.

"Noc by mohla být delší, v Paříži by nás jistě z lokálu nevyháněli, ale tady jsme v jiné galaxii, tady budujeme socialismus, a ten budujeme tím, že chodíme brzy spát, protože v šest ráno kalíme ocel."

28.02.2023

Po dlouhé době, na české literární scéně, mezi českými současnými populárními autrokami, moc pěkný upřímný příběh, ze života, o životě, se vším, co k němu patří. Cítím "člověka" v jeho ryzí podobě, aniž by přitom musel někdo jako vrána vyletět z okna, podívat se do propastné minulosti jednoho nedělního odpoledne, nebo kvůli právě jemnované z(a)tratit sebe i svou budoucnost při sběru lesních plodin...což je sice strhující čtení, ale zůstává po něm divná pachuť na jazyku. Ibka taková není. Dočetla jsem a je mi fajn. Děkuju.

20.02.2023

Příběh rodiny, která si, tak jako každá rodina , nese břímě minulosti s jakýmsi kostlivcem ve skříni, s ukrutnou silou a vírou v lepší zítra. Hodně k zamyšlení v tom, že člověk by měl žít život, svůj život tak jak to cítí,aby byl šťastný. Pokud tohle neudělá, ohlíží se na to, co řekne okolí, dáva přednost konvencím a názoru co řekne okolí, bez svobody a víry sama v sebe, pak žije život jiných. Ne svůj...a takový život pak není život, ale přežívání. Možná jsem knihu četla ne v tom správném rozpoložení, každopádně jsem ji přečetla v jednom zátahu a stísněny pocit je nepatřičný, přesto, nebo právě proto hodnotím vysoko...

04.02.2023

při zběžném pohledu na bibliografii autorky je zřejmé, že Braunová píše znovu a znovu týž příběh, beletrizuje příhody ze svého života, dokonce ani moc nemění jména (ba naopak, reálné osoby mají často v jejím díle sebepotvrzující funkci), v podstatě lze zaměnit autorčinu biografii na chlopni knihy s anotací románu

vyprávění je živé a čtivé, ale nemá nápad: tradičně začíná v raném dětství plném rodinných křivd (emotivní líčení odstrkovaného outsidera ze sociálně slabé a režimem stíhané rodiny) a přes problémy dospívání na pozadí sametové revoluce spěje k profesním úspěchům a intimním karambolům v dospělosti a ke smíření se s přítomností (se spoustou průběžných úmrtí)

nechci zpochybňovat věrohodnost vyprávění popisující raná devadesátá, nicméně mne přinejmenším překvapil náhlý zvrat k dokonalé idyle (chudá dívka odjíždí do Francie, kde se o ni nezištně starají otcovy přátelé z disentu a bohatá kultivovaná milenka, s níž se náhodou seznámila ještě před revolucí v Praze atd.)

výraznými tématy je jednak Braunové bisexualita (skutečně tak drtivě odsuzovaná okolím a bulvárem?), jednak psychická onemocnění (otcova posttraumatická porucha, matčina nastupující demence?)

proč se kniha jmenuje po jedné z vedlejších postav, to jsem nepochytil (snad vyjádření lásky k mamince?)

24.01.2023

Původně jsem neuvažovala o hodnocení pěti hvězdičkami, chvílemi se mi zdálo podrobné popisování dětství malé Petry zdlouhavé,ale bavilo mne postupné odkrývání historie její rodiny. Druhá polovina mne ale chytla a už nepustila a konec mne úplně dostal. Stálo to za to,byl to skutečný příběh,byla to síla.Doporučuji.

Citlive, mile a poutave podany pribeh Petry a jeji rodiny, kniha se mi moc libila

06.01.2023

Minulost nás nikdy neopouští a stále ovlivňuje naše životy. Krásný příběh nekonvenční autorčiny rodiny. Velmi mne zaujal osud jejího tatínka, který přežil koncentrační tábor ( a s jeho děsy se potýkal celý život) a tak jako mnozí byl následně perzekuován komunisty. Tatínek psal paměti, které jsou určitě velmi niterné a zajímavé. Kniha se mi líbila, bylo to jako naslouchat vzpomínkám někoho blízkého.

27.12.2022

Životopisná kniha je více o autorce než její matce. Petra svoji vzpomínkou vzdala holt svým rodičům. Mě donutila přemýšlet o konvencích, lásce, svobodě. Konvenuje v mnohém s mým životem. Střední část by možná zasloužila trochu rozvinout. Mě oslovila kniha hodně i proto, že Petru osobně znám. A taky osobně nesnáším životní postoj "co by tomu řekli lidi". Téma bisexuality je pro mě trochu záhadné. Ale baví mě nad novými tématy přemýšlet.

22.11.2022

Petra Braunová píše především pro děti, ale tentokrát napsala autobiografický román sahající od raných 70. let minulého století, kdy byla předškolačkou, de facto do současnosti. Mně se knížka líbila z několika důvodů: úplně jsem chápala pocity malé holčičky, která nechce být na prázdninách u babičky a stýská se jí po rodičích, bylo mi blízké sdělení, že s rodiči to mnohdy není lehké, ale krev zkrátka není voda a pouto k rodičům existuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Bylo mi sympatické i věnování sestrám s omluvou, že ony si všechno pamatují trochu jinak. V tom je totiž často zakopaný pes, prožili jsme určitou rodinnou situaci, ale každý si ji pamatuje poněkud odlišně a pak vznikají třenice o tom, jak to vlastně bylo, které moc nemají řešení. Líbilo se mi rovněž ztvárnění tématu bisexuality/lesbismu, podaného citlivě, nevtíravě, nijak kontroverzně. Naději mi dodal zvrat v autorčině životě, když se až v pozdějším věku našla ohledně svého povolání a stala se spisovatelkou (nikdy zkrátka není pozdě na to, začít jinak a lépe).
V kontextu celé knihy se mi po přečtení zdálo, že začátek mohl být trochu kratší, a moc jsem nepochopila, proč se knížka jmenuje Ibka, což byla přezdívka autorčiny matky, když hlavní postavou je sama autorka. Pak mě však napadlo, že Petra je ve skutečnosti dost po své mámě: svobodomyslná, s talentem vyprávět a vymýšlet si příběhy, vrhat se do života po hlavě a naplno, s problémy dodržovat řád a pravidla, obě jsou vlastně Ibky, takže tahle výtka nakonec ani není výtka... :-)
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐