Idiot

Idiot
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/198827/idiot-Rho-198827.jpg 4 1177 1177

Do sveta plného zloby, falše, intríg a nelásky, do sveta mamony, karierizmu a nečestnosti privádza F. M. Dostojevskij svojho hrdinu, knieža Leva Myškina, v ktorom stvárnil svoju predstavu ideálne krásneho človeka. Úprimne, s detskou dôverčivosťou a s ľudskou spontánnosťou otvára srdce každému. Odpoveďou je najčastejšie nezastrený výsmech. Jeho povaha však pôsobí ako magnet, burcuje aj najcynickejších, ale predovšetkým – znepokojuje. Knieža Myškin sa usiluje pochopiť konanie každého človeka. Všetko prežíva spolu s ním. A pretože v ľudskom spolužití prevláda viac zloby a podlosti než dobra, nesie v sebe pocit zodpovednosti a viny za všetky krutosti života. Čoraz hlbšie je vťahovaný do zápasu vášní, až sa nakoniec stáva ich obeťou. Možno ani s jednou svojou postavou nebol Dostojevskij tak hlboko spriaznený nielen vnútorne, ale i vonkajšími prejavmi ako s hrdinom románu Idiot. Levovi Myškinovi, tomuto spojeniu levej sily a myšej plachosti, pripísal aj vlastnú chorobu. Navyše ju spojil so všeobecne prijatou mienkou, že od čudáctva či dokonca duševnej menejcennosti u epileptikov je len krok ku genialite – aspoň v určitej životnej oblasti. Za oblasť geniality zvolil pre svojho hrdinu oblasť z hľadiska ideálu budúcnosti najťažšiu – oblasť ľudskej prirodzenosti, skutočne ľudských vzťahov medzi ľuďmi. V románe sa ozývajú hrdinovia národných eposov, hrdinské piesne a rozprávky, ako aj ozveny zápasov ruskej a svetovej literatúry pri hľadaní ideálov pravdy, dobra a krásy. Idiot, v poradí piate rozsiahle dielo F. M. Dostojevského, sa stalo jedným z najčítanejších diel svetovej literatúry.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Ikar (SK)
Originální název:

Идиот (Idiot), 1869


více info...

Přidat komentář

Adam84
04.10.2023 5 z 5

Mistrně zvládnutá sonda do nitra "dokonale krásného člověka" a bravurně vykreslen Dostojevského ideál lidství v nemocném knížeti prostého, naivního ducha, s jistými až legračními prvky, jenž je v jednom místě románu po právu přirovnáván k rytíři smutné postavy Dona Quijota.

Otázka, která mi po dočtení románu zůstala:
Jak je možné, že kníže Miškin se svou naivní touhou působit dobro, nakonec nikoho (včetně sebe) nezachrání a z lidí kolem něj, jež ho obdivovali si pranic nevzali z jeho příkladu a dále si hleděli jen svého prospěchu?

Mám pocit, že hluboká znalost člověka, je to co Dostojevskij zde zanechává, spolu s některými společenskými otázkami, pro čtenáře schválně otevřenými.

Nieroccoon
04.09.2023 5 z 5

Děkuju Dostojevskému za jeho tvorbu. Po dočtení mi to vhání až slzy do tváře. Spousta myšlenek a postřehů, které člověka nutí se nad knihou stále zamýšlet i po dočtení a toho si u knihy velmi cením. Pravděpodobně se Dostojevský stal mým oblíbeným autorem. Pokud projíždíte komentáře a váháte, jestli se do knihy pustit, tak myslím, že tím čas nepromarníte.


Legens
15.05.2023 5 z 5

Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.

Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

Knišíl
14.05.2023 5 z 5

Velké ale ne neproblematické dílo. V čem je problematické? Především v tom, že myšlenka nadnáší formu, pro mnohého čtenáře dlouhé pasáže dialogů nejsou něco, co by rádi četli, a přestože na povrchu je Idiot klasický šablonovitý román o milostném trojúhelníků, pod kůží se jedná o román s geniální myšlenkou, že ani ten nejsvětější člověk není Kristus. Každý žijeme na rozhraní mezi dobrem a zlem, a jak naznačuje Dostojevský v Idiotovi, bylo by zjednodušené tvrdit, že dobré záměry vždy vedou k dobrým závěrům. K uživateli Politre si dovolím být trochu kritičtější, je to přeci jenom můj vlastní bratr: Idiot není červená knihovna, a že nechápe "o co gou", není se čemu divit, Idiot možná vyžaduje alespoň rámcovou znalost a hlavně pochopení evangelií. Formálně to dokonalé dílo není, ale Dostojevský se nikdy za stylistu snad ani nepovažoval, a ani já jako jeho obdivovatel nevynáším jeho formu nade vše. Pokud však zprostředkovává své myšlenky skrze dialogy postav, tak se snaží vystihnout styl myšlení a mluvy té které postavy, to Dostojevský činí dokonale, ale myšlenky pak nejsou samozřejmě tak jasné, lidé přece nemluví jako filosofické spisy. Že je Idiot vynikající román a vděčný zdroj pro všemožné analýzy, na tom se shodne valná většina literárních kritiků, ale zároveň je to i dílo přístupné širší čtenářské veřejnosti, a nevyžaduje přitom plné ztotožnění s názory Dostojevského, např. v mém případě mi nepřijde zcela adekvátní zdrcující kritika katolictví ústy Myškina v závěru románu. Přesto Dostojevského nikdy nepřestanu číst, protože mě nutí přemýšlet.

Pár vybraných zajímavých pasáží.

"Proč tedy, když člověk procitne a nadobro se vrátí do skutečnosti, proč cítí téměř pokaždé, někdy neobyčejně ostře, že zároveň se snem za sebou zanechal cosi nevyřešeného? Usmívá se svému nesmyslnému snu, zároveň však cílí, že ve spleti oněch nejapností je utajena jakási myšlenka, již skutečná, jež cele náleží k jeho vezdejšímu životu, něco, co žije a vždycky žilo v jeho srdci; jako by mu tímto snem bylo sděleno cosi nového, věšteckého, nač dávno čekal; tento dojem
je mocný, buď radostný nebo mučivý jenže se člověk nemůže rozpomenout na jeho podstatu ani na to, co mu vlastně bylo sděleno." (s. 370)

"Nedostatek originality platil odjakživa na celém světě za nejpřednější ctnost a nejlepší doporučení člověka zdatného, výkonného a praktického;" (s. 269)

"[...] sedí-li někomu na nose nebo na čele bradavice, zdá se mu, že nikdo na světě nemá jiné starosti než dívat se na ni, posmívat se mu a hanobit ho pro ni, i kdyby třebas objevil Ameriku." (s. 271)

[...] a dále je římské katolictví horší než bezvěrectví! To je můj názor. Ano, je to můj názor. Bezvěrectví hlásá pouze popření, kdežto katolictví jde dál; hlásá Krista zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista, věřte mi, ujišťuji vás! Je to mé osobní, mé dávné přesvědčení a dosti mě již natrápilo... Římské katolictví věří, že církev se bez světovlády neudrží na zemi, a volá: Non possumus! Nemůžeme! Soudím, že římské katolictví ani není víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského imperia, a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče; od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin; zahrávali si s nejsvětějšími, nejupřímnějšími, nejčistšími a nejplamennějšími city lidu, všechno, všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Jak potom od nich nemělo vzejít bezvěrectví! Vzešlo od nich, přímo z římského katolictví! Vzklíčilo přímo v nich; cožpak si sami mohou věřit? A zmohlo se z odporu k nim; je výplodem jejich lži a duchovní bezmoci! Bezvěrectví! U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy, jak onehdy výstižně podotkl Jevgenij Pavlovič, vrstvy vykořeněné; v Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidu, napřed ze zatemnělosti a lži a teď již z fanatismu, z nenávisti k církvi a křesťanství! (s. 442)

"Vždyť i socialismus je výplodem katolictví a má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil je nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž z moci násilí! Je to také svoboda dobytá násilím, je to také sjednocení krví a mečem!" (s. 443)

"Rusové mohou tak snadno ztratit víru, snáze než kdokoli jiný na světě! A naši lidé se nestávají pouhými bezvěrci, oni přímo uvěří v ateismus jako v novou víru, netušíce ani, že uvěřili v nic." (s. 444)

"Nehodláme se však pouštět do hlubšího rozboru a podotýkáme pouze, že ve skutečném životě bývá typičnost osob jakoby rozředěna a všichni i Dandinové a Podkolesinové opravdu existují, denně se kolem nás hemží a pobíhají, jenže v poněkud zředěné podobě. [...] a tím raději skončíme tuto úvahu, která se začíná podobat kritickému článku. Přece však tu zbývá otázka: co si má počít romanopisec s lidmi obyčejnými, naprosto všedními a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal alespoň trochu zajímavosti?" (s. 379)

"Nezapomínejme, že pohnutky lidských činů obvykle bývají nekonečně složitější a rozmanitější, než jak si je později vždycky vykládáme, a že se málokdy dají přesně označit. Pro vyprávěče bývá často nejlépe, omezí-li se na prostý výčet událostí. I my tak hodláme postupovat při dalším výkladu současné generálovy katastrofy; neboť i proti své vůli stojíme před nutností věnovat této vedlejší postavě našeho příběhu
poněkud více pozornosti a místa, než jsme až dosud předpokládali." (s. 396)

"Víte, myslím, že často je dobře být směšný, ba dokonce lépe; lidé si navzájem mohou spíš odpouštět, snáze se smiřovat; všechno přece nemůžeme pochopit rázem, nemůžeme začít rovnou s dokonalostí! Abychom dosáhli dokonalosti, musíme dříve mnohé nechápat! Chápeme-li příliš brzy, chápeme snad i špatně." (s. 451)

stanislav0373
10.04.2023 4 z 5

Jednou za čas si rád přečtu nějakou klasiku. Ano, děj bývá sice trošku rozvláčnější, ale ten návrat do časů bez moderních technologií, plný zdvořilostních návštěv a povrchních rozhovorů je občas potřeba.

Zajímalo by mě, jak by Myškina pojmenovala dnešní společnost...

lukaskmn1
03.04.2023 3 z 5

Chtělo to poněkud mnoho úsilí, abych knihu vůbec dočetl. Postavy sice dobře popsané, ale děj nezáživný, nudný a taktéž skoro i žádný. Čekal jsem opravdu zajímavější příběh.

Peter74
02.04.2023 5 z 5

Po dlhej dobe som sa opäť vrátil k čítaniu dielam, ktorým patrí hold v celosvetovom rebríčku literatúry.
Klasika, ktorá nestarne, a vráti do školských lavíc.

Set123
02.04.2023

Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná.

Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst.

Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova:

Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků.

Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.

Clivicus
30.03.2023 4 z 5

(SPOILER) Uchopení Idiota mi ještě zabere delší dobu. Myškin je považován za idiota, protože snáší, přijímá a nechává si líbit ledacos. Činí to ovšem kvůli opravdové lásce, ale nejtrnitější pravdou je, že i kdyby ostatní byli znali jeho opravdový soucit k ostatním, stejně by ho byli považovali za téhož ba i většího idiota.
On si zvolil Nastasju ne proto, že by Aglaju nemiloval, ale přesto, že ji miloval.
Tohle je čtení navíckrát.

Politre
22.03.2023 1 z 5

Nedočteno. Dostal jsem se zhruba do půlky knihy a poté odložil. Přitom si nemyslím, že bych patřil mezi netrpělivé čtenáře, třeba Dostojevského Zločin a trest nebo Bratry Karamazovi jsem přečetl a dá se říct že i přes těžkost námětů jsem se bavil a četbu užil. Ale tohleto, nezlobte se na mě, není dobře napsaný román. Ukecaná až běda, rozvláčné dialogy, kdy jsem prostě ztrácel nit o co go a řeší se v nich věci, pro mě osobně, zcela nezajímavé. Špatné napsaná červená knihovna, která byť má třeba nakonec jakou takous myšlenku, já jsem se k ní přes tu spoustu popsaných stránek nedostal. Nechápu nálepku klasiky a nemyslím si, že k tomu člověk musí čtenářský dospět, aby dílo docenil, možná prostě jen jméno Dostojevskij vždy neznamená automaticky kvalitní román.

Vendula897
29.01.2023 5 z 5

Původně jako povinná četba, která se postupem času a hlavně už tou nepovinností číst ruské klasiky změní na zcela dobrovolné čtení. Knihu jsem četla ve své životě vícekrát, dokonce jednou se mi poštěstilo se potkat s ruským originálem. Nečte se však snadno, chvíli se těžko prokousáváte prvními stránkami,ovšem Miškin překvapí. A s ním i další...Nakonec budete litovat, že jste již na konci knihy. A zbyde jen ...Wau...skvělé, náročné, depresivní....ale jedinečné.

ludek.n
22.11.2022 4 z 5

Dostojevského Idiot není románem dějových zvratů, ale románem výrazných postav. S nimi stojí a padá, protože kromě nich, jejich osobitosti a povahové vyhraněnosti, tu není nic dalšího, co by dílo podrželo nad vodou průměrnosti. Jistě mi dáte za pravdu, že salónní intriky petrohradské smetánky prostě nenaplní pět set stran knihy uchvacujícím obsahem. Zbývají tedy Dostojevského hrdinové: bezelstný, dětsky důvěřivý, kníže Lev Nikolaj Myškin; zhýralý a rozhazovačný Parfen Semjonovič Rogožin; krásná Nastasja Filipovna Baraškovová; paní generálová Lizaveta Prokofjevna Jepančinová a její nejmladší dcera Aglája Ivanovna. Plus samozřejmě plejáda dalších vedlejších postaviček, bez nichž by Idiot nebyl idiotem. Člověka prostě baví se s nimi procházet petrohradskými ulicemi, navštěvovat mondénní salóny ruské šlechty, bát se a doufat, zamilovávat se a toužit po velké a naplněné lásce. Přestože je bezpochyby každému jasné, že všechno tady směřuje k očistné katarzi, její vpravdě antické rozměry doslova vyrážejí dech. Dostojevský dokázal v závěru rozpoutat takový chaos, že až oči přecházejí a člověk v mžiku zapomene na onu překlenovací střední část, kde se jen korzovalo parkem a debatovalo o lidském charakteru, cti a etice. Klasika je prostě klasika a zařazení Idiota do zlatého fondu světové literatury je jistě zasloužené.

nevermore3
16.11.2022 4 z 5

Neveřím tomu, co se píše níže, že se jedná o dokonalý obraz ruského člověka (to by mě ani nenapadlo). Typizovaného ruského člověka vidím na hony vzdáleného knížeti Myškinovi.

Jinak co se románu týče, faktem je, že do jistých pasáží je potřeba vložit víc úsilí, než je projdete. Pokud máte rádi/y výborné filmové adaptace, pak nejzdařilejší, dle mě, je ta ruská z roku 2003, desetidílná symfonie, jak z pera Dostojevského.

Massek
18.10.2022 4 z 5

Jednou za čas skousnu i nějakého klasika. Těšil jsem se na popis života, kdy se sociální vazby budovaly návštěvami, posezeními u čaje, konverzací na promenádách, psaním dopisů a vysíláním poslíčků. Delší a rozvláčnější popisy tedy také nejsou v takovém díle důvodem ke kritice, to k tomu prostě patří. Rozpolcenost hrdinů, no to beru v ruském románu skoro jako samozřejmost. U knížete Myškina jsem to čekal, ale tady bylo těch rozpolcených postav nějak moc, černo-bilé obraty ve stylu miluji x nenávidím, smějte se x nesmějte se, urazil jste mne x je to čest a další podobné jsou dost časté a hlavně se kolikrát odehrají i v jediném odstavci. Možná to patří k tradiční FMD tvorbě nebo k ruské duši, nevím. Na hlubší rozbor smyslu díla si netroufám, ale dobrý, číst se to dá :)

mirektrubak
19.09.2022 5 z 5

„Zachtělo se mu náhle strašně toho všeho tady nechat a odjet sám zpátky, odkud přijel, někam daleko, na nějaké zapadlé místo, odjet hned, ba vůbec s nikým se nerozloučit. Tušil, že zůstane-li zde ještě jen několik dní, bude bez milosrdenství a nenávratně vtažen do tohoto světa a že tento svět zasáhne do budoucích jeho osudů. Ale neuvažoval ani deset minut a ihned se rozhodl, že utéci ‚není možno‘, že to bude téměř malomyslností, že má před sebou takové úkoly, že teď nemá vůbec ani práva nerozřešit jich, nebo aspoň neupotřebit k jejich rozřešení všech sil. V takových myšlenkách se vrátil domů a procházel se sotva čtvrt hodiny. Byl v té chvíli zcela nešťasten.“

Četl jsem Idiota před mnoha lety, někdy ve věku lehce nad 20, a pamatuju si, že mi ten román přišel mdlý a nezajímavý. Nejspíš i proto, že jsem se do něj tehdy pustil krátce po Zločinu a Karamazech, které se mi oba zdály fascinující a nabyté myšlenkami. Zatímco Myškina jsem prostě nechápal. Nevěděl jsem, proč dělá, co dělá. Nebo lépe: proč nedělá, co by dělat měl, proč se nebrání, proč po sobě nechá tak šlapat? Značně mě popouzela jeho pasivita, to si pamatuju. A tak jsem nad ním tehdy krčil rameny, že dostal, co si zasloužil, protože když někdo dovolí, aby si s ním okolí podle libosti zahrávalo, no, tak si s ním holt to okolí také podle libosti zahrává, to je zákonitost. Což je dobré si připomínat, ano, ale jako výstup z tak dlouhého románu mi to přišlo málo (zvlášť v tom porovnání s dalšími Dostojevského veledíly).

Teď v létě jsem se k Myškinovi vrátil na doporučení svého oblíbeného teologa, Romana Guardiniho. Ten totiž označil knížete za jednoho ze dvou hrdinů světové beletrie, které nejlépe vystihují postavu Ježíše Krista (schválně: kdo si myslíte, že je ten druhý?). Tak jsem tedy na Idiota touto optikou nahlížel a ... a náhle byl přede mnou úplně nový román! Úplně nový příběh, úplně jiný hrdina!
Myškin je „kristovský“ nejen v konkrétních situacích (jako třeba v úryvku z úvodu tohoto komentáře, který mi silně evokuje krizi v Getsemanech), ale svým základním životním nastavením. Není hlupák, který by nechápal svět – z řady pasáží v knize je patrné, že dokáže předvídat pletichy společnosti a má také nezakalenou představu o tom, jak on sám působí na lidi kolem sebe. Není možné se mi někdy nesmát, přiznává Jepančinovým (a rozčiluje tím Aglaju). Kníže není ani přehnaně důvěřivý, netrpí iluzí, že lidé, kteří mu ublížili už to znovu neudělají. Když si ve své blízkosti nechává Lebeděva nebo Kellera, není v tom jeho naivní představa, že se změnili a znovu mu škodit nebudou. „Vy nejste vůbec takový prosťáček, jakého z vás dělají! Vy nemůžete jinak!“ říká Myškinovi Hypolit a trefuje tím hřebík na hlavičku! Kníže totiž nenahlíží své bližní obvyklou optikou zásluh a běžné lidské spravedlnosti. Nechová se k nim s láskou, protože by je mylně ohodnotil jako objektivně lásky-hodné. Není lidmi úspěšně klamán, ale miluje je i když vidí, jak ho klamou. Miluje je proto, protože miluje bez podmínek, bez zásluh. Bez egoismu. Z tohoto úhlu pohledu opravdu nepřehlédnutelně nese Kristovské rysy!

Kníže tedy není slaboduchý idiot, jen je s ostatními zásadně nekompatibilní a mezi nimi vymykající se osobou. Hodně je to vidět i v komunikaci: do značné míry je konflikt mezi „hodným Myškinem a zlou ruskou smetánkou“ rozporem mezi otevřeným a rovným projevem, ve kterém slova znamenají to, co znamenají (kníže se také má tendence hroutit tehdy, když v nějaké konkrétní situaci pravdivý být nemůže) - a neustávajícím proudem komunikačních hrátek a povinných tanců, které pravdu jen zastírají a rozmazávají. Není divu, že si s ním pravidly svázaná společnost nedokáže poradit, něco takového mu prostě nemůže projít. A nemalujme si, že by mezi námi v 21. století dopadl jinak.

(jo, a ten druhý knižní hrdina, který podle Guardiniho nejlépe reprezentuje Krista, je Don Quijote :-)

Hakate
28.08.2022 4 z 5

Příběhy Dostojevského mě nikdy moc neoslovili, ale Idiot se mi líbil.

Denika
25.07.2022 1 z 5

Neuvěřitelná slátanina. Nesmyslné dialogy, čtenář neví, kdo zrovna mluví a o čem proboha mluví, seznam postav je delší než Lovosice, děj se téměř nehne a utrpení se stránka za stránkou akorát prohlubuje.

Opět jsem se utvrdila ve svém přesvědčení, že klasická literatura ≠ kvalitní literatura. A že pokud člověk toto všemi opěvované dílo nedokáže ocenit, nemusí to být nutně proto, že je nevzdělaný buran, ale proto, že je kniha jednoduše špatně napsaná.

Od Dostojevského si dávám pauzu, víc nedám.

Legens
14.07.2022 5 z 5

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

netopýr088
07.07.2022

čítal som to kedysi dávno, druhýkrát som to už nezvládol dočítať...pri tejto knihe si musíte viac písať poznámky ako čítať...a ani to vám nezaručuje, že všetko pochopíte.

DzordanoChruno
17.06.2022 2 z 5

Prvá časť knihy je výborná, ak by to bolo možné, dám jej 6 hviezdičiek. Predstavenie hrdinov, ponor do duší, predzvesť hĺbky aj tragiky. Myškin je sympaťák a napriek "idiotizmu" jediný normálny.
Časť 2 je ale strašný guláš. Resp. mala to byť dobrá hustá gulášová polievka, pre mňa je to ale nestráviteľný betón. Osoby sú z panoptika bláznov, ich konanie preafektované, veľa nezmyselných odbočiek z deja, chaos, psychedélia (ako u Bulgakova), nelogický prestrih do inej lokality a opustenie hrdinov, medzi ktorými sa v prvej časti začal rozvíjať sľubný príbeh. Navyše veľa dlhých 3-slovných ruských mien, ak by autor uvádzal len jedno, kniha by sa skrátila na polovicu, čo by jej určite prospelo. Za mňa nuda a hodnotnenie odpad.
Časť 3 je podobná ako 2, okrem Ippolitovej spovede tam nie je nič zaujímavé. Vzťah kniežaťa s Aglaiou vzikol nejako zrazu, v románe tohto rozsahu by som čakal jeho postupný vývin. Pohnútkam hrdinov nerozumiem a neviem sa s nimi stotožňiť.
V poslednej, štvrtej časti sa veci síce konečne vykryštalizujú, ale opäť zdĺhavým a prekombinovaným spôsobom. Tentokrát stráca aj knieža čitateľove sympatie, lebo postráda schpnosť vycítiť dobro a vydať sa jeho smerom. Koniec knihy teda napriek zamýšľanej gradácii pôsobí umelo, nedotiahnuto a rýchlokvasene.
P.S. Spása ľudského rodu "ruskou" cestou sa práve v dnešných dňoch naplno ukazuje ako fatálny omyl... Dostojevskij sa musí v hrobe obracať.
Myslím, že čitatelia, ktorí dávajú najvyššie hodnotenie, tak robia aj ako ocenenie seba, že tú dlhú a miestami dosť nudnú knihu vôbec dočítali. Endorfíny, ako po zdolanom maratóne.