Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3631/bmid_idiot-tME-3631.jpg
4
1169
1169
Román Idiot se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, v němž kníže vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jemomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…... celý text
Přidat komentář
Idiot je hodně brutální a temná kniha. Příběh sleduje knížete Myškina, zdánlivě nemocného člověka, který se vrací do rodné ruské země, po rehabilitaci ze Švýcarska. A z čeho že se to rehabitoval? To se moc podrobně nedovíme, jsou zde náznaky epilepsie a, jak všichni komentují, idiocie. Tahle idiocie se projevuje hodně zvláštně, kníže Myškin je důvěřivý a čestný a ruská “vysoká” společnost se z toho může zbláznit. Na tomhle pozadí vykresluje Dostojevskij hromadu příběhů z tehdejší ruské společnosti. Jsou tu příběhy o posedlosti, popravách, alkoholicích, šílenství, pomalému umírání, neopětované lásce a úplně obyčejné nenávisti. No a jak se taková čistá duše jako je Myškovinova vyrovná s touhle realitou? No, neskončí to s ním nejlíp.
Je to hodně dobře napsaný román. V půlce se to začalo trochu táhnout, ale poslední část, mi to všechno vynahradila. Vše spěje k tragickému konci a nikdo s tím nemůže nic udělat. Jedině co bych tak trochu mohl vytknout je teatrálnost ruského lidu a hysterie všech hlavních hrdinek. Ale bez toho by to nebyl Dostojeskij.
Nedávno som čítala zaujímavý článok o Dostojevského spôsobe písania, ktorý ruský kritik Bachtin nazval ako polyfónne, viachlasné. Dostojevského postavy sú autentické v tom, že prezentujú svoje vlastné myšlienky, akoby nezávislé na myšlienkach autora. "Zatiaľ čo iní spisovatelia, ako napríklad jeho súčasník Lev Tolstoj, používali postavy ako slabo zahalené hlásne trúby na diskusiu o svojich vlastných myšlienkach, Dostojevskij zaobchádzal so svojimi fiktívnymi výtvormi, akoby boli od neho úplne nezávislé, poháňané myšlienkami a pocitmi, ktoré boli úplne ich vlastné. " Pri opätovnom čítaní tohto románu som si uvedomila, že presne v tomto tkvie sila Dostojevského. Každá jedna postava je svojráznou jedinečnou osobnosťou so svojimi názormi a povahou, a preto pri Dostojevskom nerozmýšľate nad príbehom, ale nad ľuďmi, ktorí v ňom vystupujú. Konkrétne zmysel postavy Myškina som nepochopila ani na druhý raz. Niekedy je to na zbláznenie, ako to v človeku hlodá, a radšej začne rýchlo čítať niečo nenáročné, ako ja teraz. Však k Myškinovi ešte snáď bude čas sa vrátiť.
Komentář k této skvostné klasice z pera znalce lidských duší F.M.Dostojevského jsem vložila o kousek níže. Nyní jsem poslouchala jako zajímavě nastudovanou dramatizaci v rámci měsíce s Dostojevským na radiu VLTAVA, jenž vysílá několik jeho děl, ať už jako četbu nebo drama, k 200. výročí narození tohoto literárního mistra psychologických románů a novel.
Božee, to bylo tak smutné aaa... prostě dokonalé. Chudák Kníže, mě ho bylo (a je) tak líííto. Už od začátku jsem se do něj úplně zamilovala a mrzí mě jak dopadl. Skvělá knížka, u které jsem se zároveň hodně bavila, ale i řádně zamyslela.
A téměř všech postav mi bylo svým způsobem líto (pozor avšak ne všech) a líbilo se mi především jejich vykreslení, to bylo prostě božské... klobouk dolů!
Zkrátka jsem z díla neuvěřitelně nadšená a zároveň pociťuji jistý smutek.
Cítím, že si budu muset přečíst další Dostojevského dílo, ale nevím jestli Tohle něco ještě překoná :) -- Můj Milovaný Idiot!
Z knihy mám takové rozporuplné pocity. Rozhodně má krásný jazyk a je vidět, že Dostojevskij je spisovatel s velkým S.
Přesto v knize byly věci, které mi bohužel úplně nesedly.
Dostojevskij je znám pro jeho dokonalou psychologii postav. Musím uznat, že charakteristika postav byla opravdu velmi podrobná a po literární stránce se mi líbila. Po psychologické stránce mě však dílo nepřesvědčilo, což je škoda, protože u Zločinu a trestu se to autorovi povedlo. Jednání postav mi často přišlo velmi přehnané, nelogické a rozporuplné. Možná už jsem příliš vzdálená mentalitě 19. století?
Rovněž se mi místy nelíbily zbytečné tlachy (omlouvám se za ten výraz, ale opravdu mě výstižnější pojmenování nenapadá).
Abych však nebyla jen kritická, tak mezi pasáže, které se mi líbily, patří Ippolitův dopis (aneb myšlenky člověka, kterého čeká smrt), anebo závěr, který mi naopak přišel velmi vyvedený.
K samotnému Myškinovi asi netřeba nic dodávat, po dočtení se mi vybavil citát od Johna Steinbecka:
"Věci, které na lidech obdivujeme - laskavost, štědrost, otevřenost, poctivost, pochopení a cit, jsou v našem řádu prohlašovány za doprovodné zjevy neúspěchu. A rysy, které se nám protiví - vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví, jsou rysy úspěchu. Lidé obdivují ty první vlastnosti, ale milují to, co pochází z těch druhých."
Navzdory své délce si Idiot udržuje tempo a je místy zcela strhující, jak tomu u Dostojevského, který dokáže psát silné, katastrofické scény, obvyklé. Je škoda, že má Dostojevskij mezi čtenáři pověst těžkého, nezáživného autora. Jistě, jeho knihy je významově a filosoficky obtížné interpretovat, to ale neznamená, že to nemusí být nesmírně uchvacující čtení. Naopak čtenář může na dobře napsaném románu probádat své schopnosti - Dostojevského lze ne číst, nýbrž studovat.
Román Idiot má morálně podnětný námět: je možno, aby takřka dokonalý člověk, tak mravný a bezelstný jako kníže Myškin, mohl existovat v moderní společnosti? Myslím, že Idiot je jedna z autorových nejkritičtějších a nejpesimističtějších knih. Je nasnadě, že Myškina ztotožňuje s křesťanstvím a s Kristem. Co to potom o naší společnosti vypovídá, když takového člověka nejen zlikviduje, ale nakonec, a to je klíčové, sám Myškin nedokáže vykonat jediný dobrý skutek, či spíše všechny jeho přednosti se obrací proti němu a sám kolem sebe šíří jen utrpení? Znamená to snad, že pro Krista už v nihilistické, ateistické společnosti, jakou předestírá autor ve svém románu, už není místo? Podobné otázky po smyslu a účelu náboženství se v Dostojevskéjo tvorbě projevují soustavně, a jejich symbolika provází i zde především napjatý vztah dvou protipólů, Myškina a Rogožina (jméno odvozené od ruského slova rogy jistě ne bezúčelně). Rogožin, blízký přítel knížete z doby, kdy se plně projevovala jeho nemoc, ho doprovází ve vlaku do Petrohradu vstříc novému životu, bojuje s ním o přízeň jediné ženy, kterou kníže miloval láskou dávající a sebedestruktivní, Rogožin svými činy přímo zapříčiňuje Myškinův opětovný pád do nemoci a je spolupříčinou s svědkem zániku jeho duše.
Mohlo by se psát dál, zatím jsem se zaměřil dosto jenostranně na jednu složku románu, ale podnětných prvků, které mě zaujaly, je tu nepřeberně. Například se tu objevuje u Dostojevského charakteristický fenomén dětí, jež jsou vykresleny jakožto pravdivě dobré a mravné bytostí, i když postavením slabé. Zde jsou děti jediní věrní učedníci Idiotovi, mezi dospělími má blízko také k Lizavetě Prokofjevně, která sama má "dětskou dušu", ovšem v dospělosti se tato vlastnost proměnila v pouhou nesnesitelnou dětinskost. Celý tento postoj k vlastnostem dětské duše mi připadá krajně problematický, především proto, že s ním zkrátka nesouhlasím. S tím vším se pojí zásadní složka autorovy tvorby, která předtavuje klíč ke všem interpretačním postupům, ať už se zabývají Dostojevským ze stránky filosofické, náboženské, etické či estetické, a tou je psychologie. Nejen že je v ní Dostojevskij mistr, on ji doslova pomáhal utvářet, vždyť tvořil uprostřed 19. století. Psychologie jeho postav je zevrubně a realisticky vykreslena i se všemy rozpory, tomnostmi a pohřbenými pudy. K jejich probádání lze uplatnit moderní psychiatrické metody, poněvadž nejen že jsou natolik plastické, ale některé skutečně trpí diagnostikovatelnými psychickými poruchami.
Další nesmrtelná klasika z pera mistra psychologického románu F.M.Dostojevského. Autor má neuvěřitelné nadání pro velmi podrobný detailní popis postav, jejich povah, nastalých situací, ale i přírody a míst, kde se děj odehrává. Příběh mladého knížete Miškyna, který je až tak čistý, bezelstný a dobrý člověk, že to jeho okolí vůbec nemůže pochopit, nás opět přivádí do časů tehdejší ruské společnosti a nechá nás nahlédnout do mysli a příběhů několika postav, které pro ně nepochopitelné chování a jednání mladého knížete uvádí do rozpaků, trapných situací a nakonec až do neštěstí.
je to jedna z najkrajších kníh ktoré som v živote čítala.Videla som aj divadlo (knieža Myškin - nezabudnuteľný Ivan Mistrík..)ale kniha je lepšia.Čarovná,k uzúfaniu smutná,krásna ...vrelo doporučujem
Rozsáhlý příběh o knížeti Myškinovi, který je kvůli své dobrotě považován za naivního člověka, idiota. Mistrný popis lidských charakterů, složité postavy a vztahy mezi lidmi.
Objevuje se zde také téma náboženství, emancipace. Mnohovrstevnatá kniha, která ani jedno téma jímž se zabývá, neodbyde.
Někdo vám narve do ruky obrovskou bichli z dob dávno minulých od ruského autora jehož jméno vzbuzuje respekt a úctu, ale čas s ním trávit asi nechcete. A pak s překvapením zjistíte, že jste tu bichli přečetli stejnou rychlostí a stejně lehce jako novýho Nesba a zážitek z toho budete mít navždy. Zatímco u Nesba příběhy v jednotlivých knihách po měsíci už dohromady nedám. A v tom je ta klasická literatura velká a právem slavná :-)
Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %
G-E-N-I-Á-L-N-Í !!!!!!! Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Kniha o sebezničující, a nakonec možná nejen SEBE-zničující, lásce. A o tom, že mezi láskou a nenávistí je hodně tenká hranice... A taky o tom, že pokud se někdo chová upřímně a naivně, je Idiot. Čte se snadno, snad jen těch postav je tam “jak na orloji”, což by ani tak nevadilo, kdyby každá z nich neměla v Rusku několik jmen. No, a když použijete pokaždé jiné, hned tam máte postav 3x víc ???? Ale i když jsem tuhle knihu četla už podruhé, přečetla jsem ji jedním dechem, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Dokonalá kniha dokonalého autora! Smekám!
Tých otázok, myšlienok, rôznych tém, ktoré Dostojevsky do Idiota zakomponoval je veľa a snažiť sa to zhrnúť v niekoľkých vetách je takmer nemožné, pretože žiadne jednoznačné stanovisko nezastáva ani sám autor.
Ak však niečo z príbehu vystupuje jasne, tak je to fakt, že niečo ako "čistá duša", to jest človek absolútne nezištný, dobrosrdečný, láskyplný, zrejme neexistuje. Pretože ak by existoval, nevyhnutne by skončil ako hrdina tohto príbehu. Alebo inak, ak človek človeku v oku nezbadá aspoň stopu po bočných úmysloch, odlesk klamstva, iskru povýšenia, považuje ho za menejcenného, hlúpeho, prostého, skrátka za idiota. Aj keď ten čistý pohľad môže znamenať iba úprimnosť a dobrosrdečnosť.
Protikladom tohto považovaného idiota, prostáčika, je celý svet, plný ľudí, ktorí kôli túžbe po "originalite", čím Dostojevsky opisuje túžbu ľudí byť niečím jedinečný (umelecká tvorba, móda, sčítanosť, svetonázor, prázdne tituly, alebo púha spoločnosť významných ľudí), upadajú do života plného pretvárok, pokrytectva a povýšenectva, dokonca sami sebe prisudzujú kôli svojej výnimočnosti genialitu.
Táto čistá duša, "idiot", v spoločnosti "originálnych géniov", vytvára podivuhodné situácie, interakcie, na ktorých je postavený celý román.
Ešte by som podotkol, že Dostojevsky sa dosť vyhýba vytváraniu archetypov a ikeď tu nájdeme notorického klamára generála, donášača Lebedeva, či Filipovnu, ktorou doslovne odkazuje na Bovaryovú, takmer každá význačná postava, napriek jasnému kritickému zobrazeniu celej spoločnosti, má svoje svetlé strany, či inak, isté ospravedlnenie autora, ktorý naznačuje, že sú samé do istej miery obeťami. Ako napísal autor: "..se má spisovatel snažiť, najíti zaujímavé a poučné odstíny, dokonce i ve všednosti".
Nakoniec som sa rozpísal viac ako som chcel. Ale aj to je dôkaz o tom, že námetov na zamyslenie je tu neúrekom.
Dostojevskij mě neustále učí ohledně psychologii člověka. Pokud jste třeba manažerem a vedete lidi, tak vám to nepřímo pomůže i rozeznat a popsat lidské rysy a jejich chování.
To, jak zevrubně popisuje člověka, ať už z estetické stránky nebo po duševní stránce, je opravdu masterpiece!
Za mě je to vynikající psychologický román na svou dobu, ale myslím, že má co říct i dnes. Výborně jsou popsány reakce a
myšlenky hlavního hrdiny
Myšlenka Idiota se mi vážně líbila. Obsahově mi přijde kniha i dobře vystavěná, je čtivá a otevírá spoustu zajímavých témat v jednotlivých situacích. Ale všechny klady, které o knize můžu rozebírat, jsou utlačovány jedním velkým mínusem ( aspoň pro mě) a to, jak jsou některé pasáže strašně zdlouhavé, upovídané a pro mě ve výsledku nedůležité..
V dobách, kdy mi a lidem okolo mě učitelka tloukla do hlavy, že jsme banda ignorantů a nikdy nebudeme schopni pochopit hloubku některých děl, neboť jsou na naše mozky příliš složitá, jsem se s tímto "potupným" faktem smířil a raději jsem ležel u televize na gauči usínající s ovladačem v ruce u nějaké telenovely na Nově.
Když jsem dospěl k tomu, že tohle taky není můj vysněný život a chci intelektuálně vyzrát, začal jsem si lámat hlavu tím, jak to dokáži. Můžu alespoň pomyslně v hlavě po letech vmést do tváře těmto výsměchům, jak moc byly mylné.
Nebyly. Opět jsem se přistihl, že usínám u telenovely sice ne v televizi a opravdu absolutně nechápu co se to děje.
Příjemná výzva. Jméno Dostojevskij, velký formát, spousta hutně popsaných stran, emo dřevoryt na obálce.
Kdo ví proč, stejně jako tomu bylo u Zločinu a trestu, vybral jsem si pro čtení Dostojevského jaro, začátek teplého období, které patří venkovním aktivitám, chozením po lese, vysedáváním v parku, hospodách, ranním kocovinám (právě čtení Idiota v kocovině je krásná masáž na obnovení mozkových závitů).
S odstupem času si pořád nejsem jistý, co mě na tom nekonečném tlachání party více či méně otravných Rusů bavilo. Snad ta naléhavost, snad to, že mezi řádky vyvstávají nadčasové otázky a pravdy ohledně lidstva. Zní to jako klišé, ale něčím si Dostojevskij status největšího spisovatele získat musel, nebo ne?
Divadelně působící Idiot nicméně obsahuje standardizované ingredience pořádné ruské klasiky. Hromada postav hovořící o hromadě postav (konec I. části, kdy do salonu plného lidí naběhne skupina ještě více lidí a Fjodor je všechny poctivě popisuje působila snad až sebeparodickým dojmem), hysterie, padání v horečky, alkoholismus, osudovost. To všechno tu je. A tím vším se brodí kníže Myškin, jež se narodil bez schopnosti odsoudit člověka. Jeho jednání dokáže zamotat člověku hlavu, protože jestli ho v jedné kapitole někdo zradí či ho dokonce chce zabít, on je mu schopen nastavit v další kapitole druhou tvář. Ježíš by před tebou bledl závistí, kníže.
Tento koncept se mi mimochodem moc líbil, protože Dostojevskému umožnil pomocí konfrontace "čistého člověka" se zkaženými (čili "normálními") postavami demonstrovat a propírat celé to spektrum společenských a charakterových vad.
A tak i když knížeti vlastně tak úplně nerozumíte, stejně mu na jeho cestě za láskou fandíte. Chcete, aby alespoň jedna postava v této knize dostála svého štěstí.
A závěrečné poselství, že i přes všechnu ryzí dobrotu, kterou je člověk schopen ostatní obdarovat, vám život stejně naloží je jen potvrzení Dostojevského geniality.
PS: Měsíc a půl. Takhle dlouho dneska netrvají ani vztahy a já to tak dlouho táhl s touhle bichlí.
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Myškin,hlavní postava-laskavý človĕk s mnoha ctnostmi na tu dobu ve ktere žije neobvyklými,je mylnĕ považován za idiota.Postav s podivným chováním je tam ale více,jelikož čtete Dostojevského-mistra psychologickych románů.