Dva indiánské příběhy
José de Alencar
Indiánská trilogie série
< 2. díl
Dvě ukázky z díla klasika brazilské literatury. Jde o romantické příběhy s indiánskou tématikou (Irasema, 1865; Ubiražara, 1874). Vystavěl v nich pomník ctnostem brazilských Indiánů, sympatickým mužům a okouzlujícím ženám, zachytil rozmanité podoby jejich života a oslavil nádheru přírody jejich rodné země.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1964 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Iracema / Ubirajara
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
Indiáni brazilská literatura Brazílie novely jihoameričtí Indiáni
Když to vezmu kolem a kolem, tak ti indiáni to vůbec neměli lehký. A je fuk, jestli to bylo v Brazílii, nebo v jiný díře. Třeba v severní Americe. Indiánky to taky neměly lehký. Zvlášť pokud se jmenujou třeba Irasema a jsou dcera místního magiče. To znamená, že jestli na ní někdo dostane mlsnou a Irasema kejvne a nechá si šáhnout pod banánovej list, tak z jejího krásnýho těla, který se snažím si v hlavě vymodelovat, udělaj její kámoši ze vsi nudličky stroganov, velice bolestivým způsobem. A proč se tam o tomhle mluví? Přece proto, že se tam objeví cizí Dolph Lundgren a Irasema začne vlhnout jak všechno v deštným pralese a spadne jí ten list a Dolphýnek má rázem prostřenej stůl. Blbý je, že pak musej vzít roha a v tý džungli ještě nic nejezdí, tak jedou svižným pěškobusem k moři, kde se děje ještě spousta věcí, ale o těch tu nebudu povídat přeci.
Dobrý bylo, jak se indián ničeho nebojí, ale stačí, aby magič udělal trik s kouřem a rambajzem, tak jsou rázem posraný až za ušima z nějakejch duchů. Ten magič byl regulérní podvodník.
A ten druhej příběh je přesně o tom, že čím víc bolest, tím víc Adidas. Nějakej mladej terminátor chce dokázat, že zabije všechno co potká a chce bejt za největšího kinga v okolí. To jeho jméno je pěkně trapný, až debilní, tak mám podezření, že to všechno dělal proto, aby se mu říkalo třeba drtikost, nebo oštěp do vrtule. To zní daleko líp a dá se to i vyslovit. Na rozdíl od Urabižary. Terminátor narazí na podobnýho magora co utek z oktagonu a fajtěj od rána do rána plichtu. Nakonec ho oštěp přechčije podobně, jako když někomu, kdo si chce sednout pošoupnete židli dál a on se skulí jako hruška. Zajmutej magor se se pak dožaduje kvalitní, pomalý a velice bolestivý smrti u mučednickýho kůlu a těší se, jak tam bude trpět. Možná se na to těšil taky proto, že dostane před smrtí supr ženskou, do který má zasejt novýho bojovníka. Dopadne to nakonec trošku jinak a celkově mi tenhle příběh přišel dost krvavej a k ničemu.
Celkově si myslím, že to bylo psaný divně a kdo chce něco čtivýho, tak ať si radši přečte nikdy v životě jsem nelhal, a teď promluví má kouzelná puška, čili poklad na stříbrném jezeře a ostatního Vinetua. To jsou o něco zábavnější pohádky.