Indiánský psi žerou fazole
Gordon Johnson
https://www.databazeknih.cz/img/books/87_/87906/bmid_indiansky-psi-zerou-fazole-6601729c5cc15.jpg
4
8
8
Výbor fejetonů indiánského autora, přibližujících život v kalifornské rezervaci Pala. Autor, po matce Indián z kmene Cupeňo, pracoval řadu let jako novinář a konzultant pro indiánské projekty. Ve svých fejetonech předkládá drobné obrázky denního života své domovské rezervace, portréty jejích svérázných obyvatel, nostalgické vzpomínky na tradiční fiesty, na meditaci v potní lázni či babiččiny tortilly. Z jeho vyprávění vyvstává obraz moderních Indiánů, kteří nemají příliš společného s romantickými klišé, žijí naplno v současném světě a své dávné tradice do něj přinášejí ne jako zajímavý folklór, ale jako osobitý styl života a vnitřní vyrovnanosti. Johnson píše jednoduchým, působivým stylem, který dobře souzní s námětem vyprávění a zdařilý překlad Heleny Clark-Jiřincové jej velmi pěkně zprostředkovává.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2006 , SignetaOriginální název:
Rez Dogs at Beans And Other Tales, 2001
více info...
Přidat komentář
„Ne každej Indián je šaman. Ne každej Indián je hledač vizí. A na druhý straně spektra: ne každej Indián chlastá, až je z něj imbecil.“ Tohle je sice autorův popis jistého filmu, ale vystihuje i poselství jeho knihy – fejetonů o všednodennosti indiánské rezervace Pala v jižní Kalifornii.
Autor v nich portrétuje svoji rodinu a předky, postavičky ostatních usedlíků z rezervace, ba dokonce – což mi udělalo radost – psy a strýcova bělouše. Načrtává také místa (poušť, zahrady katolické misie, jeskyni s piktogramy, ...) a zvyky (připomínání předků v potní chýši, Díos de los Muertos, přípravu salsy, tortill a žaludové kaše, indiánskou zásadu chodit všude pozdě, ...).
Knížky o Indiánech obvykle nečtu z toho paradoxního důvodu, že jsem vyrůstala obklopená indiánskými reáliemi a artefakty, příležitostně i živými Indiány. Přijdou mi zkrátka „normální“. Když jsem se ale začetla do fejetonů Gordona Johnsona, řada věcí, o nichž mluví, se mi vybavila ve vzpomínkách s takovou smyslovou ostrostí, že mě jeho knížka zaujala. Tykvová chřestidla, suché ptačí spáry, Indiáni nesoucí americkou vlajku v čele průvodu, potní chýše, kaše z mletých žaludů, Psí vojáci (druh indiánské policie), čelenky z per, pow-wow, zvířecí lebky, krmení koní v corralech (ohradách) – uvědomila jsem si nesamozřejmost toho, že to všechno znám na pohled a většinou i na omak. Autorův kmen Cupeňo se však liší od Indiánů Velkých plání (které zkoumá můj otec) řadou tradic. Například zpívá Ptačí písně, slaví „fiestu“, je katolický, přejal některé španělské zvyky, jí tortilly a vypráví si o malých mužících nebo nadpřirozených lidech s kopyty, kteří pronásledující chodce na osamělých silnicích.
Fejetony jsou psané nespisovně, místy slangem. Někdy bývají epické (příběh autorovy tety, která se jako dívenka směla podívat do bohatého bělošského domu), jindy lyrické (slavnosti na počest předků). Místy se v nich objevují půvabné obraty, třeba „vyždímat déšť“ nebo „kulatej měsíc, bílej jako sluncem vybělený dobytčí kosti…“. Ocenila bych více zmínek o katolické misii. Autor působí jako srdečný člověk, jenom jedna věc při čtení strhávala moji pozornost. Je poloviční běloch, vychovaný střídavě v rezervaci a ve městě, ale svoji bělošskou totožnost naprosto vytěsnil. Proč?
Tahle sbírka, nese s sebou lákavé poselství, někdy opravdu stačí málo a můžete psát. Autor Vás provede životem, strastmi a především přiblíží indiánský styl žití, myšlení atd. Naučí Vás jak dělat "tortilly" a naservíruje legendy, rozhodně stojí za přečtení. Fejetony jsou plus mínus tři stránky dlouhé, každý, takže přestávky na kafe jsou možné.
Indiánský psi žerou fazole
Vybrat tyhle fejetony z bezmála čtyř set, které autor napsal, jak se píše v úvodu, bylo určitě nelehké.
Není ale těžké je číst. Na druhou stranu působí docela smutně.