Indoevropská tradice: Kořeny naší identity
Jean Haudry
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500513/bmid_indoevropska-tradice-koreny-nasi-id-hZk-500513.png
5
7
7
Stručný, ale všestranný a poutavý výklad indoevropské tradice, založený zejména na zjištěních pomocí metody srovnávací gramatiky a vrcholící impozantní vizí indoevropské kosmologie („trojice nebes“, „naše tři barvy“), jakož i přesahy do naší současnosti, ba budoucnosti. Ivo T. Budil: „Jean Haudry se s jistým despektem vyjádřil o indoevropské trojčlennosti v pojetí Georgese Dumézila, pravděpodobně nejslavnějšího francouzského znalce Indoevropanů. Zmíněný badatel se podle jeho mínění příliš zaměřil na institucionální stránku indoevropské společnosti. Georges Dumézil – vzhledem ke svému sepětí s pozitivistickou sociologickou školou a pod vlivem svých učitelů Antoina Meilleta a Marcela Graneta – nedocenil kosmické základy indoevropské civilizace. Sociální organizace starých Řeků, Indů, Keltů nebo Germánů nevychází podle Haudryho z tříd, funkce či majetku, ale z kosmického a duchovního fundamentu.“ Ivo T. Budil (z předmluvy k českému vydání)... celý text
Přidat komentář
Malá a útlá brožurka, která pro zasvěcené nepřichází s ničím převratným. Přesto tak důležitá s ohledem na naše jazykové prostředí a absencí podobných děl. Vyzdvihnout musím bezesporu i velice fundovanou předmluvu s pera pana profesora Budila. Škoda jen, že jí tentokrát KV neopatřil svými poznámkami či alespoň s doslovem.
Indoevropská tradice: Kořeny naší identity
Haudry se nezabývá hmotnou kulturou prvních Árijců: o ní prohlašuje, že nijak nevybočuje z doby bronzové. Místo toho se soustředí na podstatné principy indoevropanství, rekonstruované hlavně na základě jazyka a slovesnosti. Árijskou identitu podle něj tvoří především "vůle k moci", která nás nutí dobývat, abychom byli svobodní (kvůli nedělitelnosti děděné půdy). Dobývání nemá jen materiální smysl: souvisí s představou héróa jako někoho, kdo se nespokojí s průměrným údělem (člověk, poddaný) a transcenduje smrtelnou přirozenost prostřednictvím hrdinství, "nebezpečného života" (což je Nietzschův pojem, který Haudry nepoužívá, ale tolik se sem hodí!). Dobyvačný pud se tedy neprojevuje jen v územní expanzi, ale také v duchovním životě; odtud obchodní, průmyslový a vědecký imperialismus 19. století.
"Indoevropská tradice" je pozoruhodná knížečka. Na čemž nic nemění, že některá tvrzení můžou být sporná. Třeba pro arktický původ Árjů autor argumentuje mj. tím, že litevština má totéž slovo pro den a pro léto, což prý odpovídá dlouhému cirkumpolárnímu světlu. (Nestojí za asociací léto-den prostě fakt, že v létě se dny prodlužují i v mírném podnebném pásmu? Ale to je drobnost.) Poněkud problematičtější mi připadá pokus vpojit (kulturně, ne pokrevně) do indoevropského světa Japonsko coby sféru perského vlivu. Zato interpretace řecké mytologie na základě homologie s mytologií indickou pokládám za snadno přijatelné a obohacující (kolotání tří nebí - "hvězdnatého" Úrana, rudého "červánkového" Krona a jasného denního Dia).
S myšlenkou, že evropský expanzionismus se projevoval také v pojetí vědy, techniky a obchodu, se nesetkávám poprvé. Haudry to ovšem, na rozdíl od postkolonialistů a jiných představitelů levice, považuje za klad. A i když mi to nepříjemně připomíná bojový pokřik Francise Bacona, který chtěl přírodu napnout na pitevní stůl a "vyrvat jí její tajemství", s Haudryho hlavní myšlenkou souhlasím. Nejhodnotnějším prvkem evropské identity je sklon nespokojit se s průměrností a místo toho směřovat "nebezpečným životem" k překonání biologicky podmíněného individua - tedy k nadčlověku. Lahodně vyznívá autorovo přesvědčení, že Evropu nezničily ani dvě egalitářské Golgoty v podobě Francouzské a Říjnové revoluce (ačkoli osobně si myslím, že nejpozději v polovině 20. století zničily - nu, uvidíme).