Intelektuálové a masy

18.02.2021

Výchozí předpoklady jsou rozhodně zajímavé. Autor na mnoha příkladech ukazuje, že intelektuálové ponoření do vlastního svévolného elitářství mají krajně odmítavý vztah k masám – a že pojmy „masy“ a „kultura mas“ používají k jednoduchému nálepkování všeho lidového, co v nich vyvolává přirozený odpor. Jedná se však spíš o jejich vlastní slabost, neschopnost rozlišovat, vidět a chápat, tedy o zásadní nedostatek citlivosti. V důsledku čehož je umění intelektuálů, v pojetí Johna Careyho, záměrně matoucí a nesrozumitelné, aby si udrželo odstup od těch, kteří nemají patřičné vzdělání a tedy intelektuální status. Jedná se o značně tendenční práci, která odráží dobu vzniku (raná devadesátá léta), ovšem v současné „rozdělené společnosti“ tenhle konflikt hoří novým jasným plamenem (mezi tím chvíli jen tak doutnal, ačkoli sotva kdy vyhasl). Knihu má smysl číst ze dvou důvodů:
1) proto, že je v ní shromážděno množství zajímavých faktů a názorů, které jsou sice roztroušeně známy, ale jen málokdy je tolik elitářské špíny shromážděno na jednom kompaktním místě;
2) proto, aby se mohl čtenář názorově vymezit, případně si naopak ujasnit kontury souznění.
Carey předvádí demagogii na mnoha úrovních a občas se krásně střelí do vlastní nohy. Jen tak namátkou několik kritických postřehů:
–Autor nikde nevymezuje, kdo je to intelektuál – zdá se, že tuhle nálepku používá prostě pro všechny své ideové nepřátele, kteří zároveň píší a vydávají knihy. Jím postižená množina je jinak dost heterogenní. Tímhle hrubým škatulkováním se paradoxně příliš neliší od jím nenáviděných elitářů a jejich pohrdlivým popelníkem pro vše „davové“ a „demokratické“.
–Podtitul knihy nicméně zní: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880-1939. A jak každý čtenář záhy pochopí, kritický osten míří především na britskou literární modernu a širší okolí – tedy Woolfová, Clive Bell, Wyndham Lewis, Pound, Forster, Yeats, Joyce, ale také Wells, či Huxley. Čili intelektuálové jsou někteří píšící Angličané, kteří měli něco zejména proti: novinám a časopisům, demokratickým volbám, masovému vzdělávání, feminismu, televizi, cyklistice, předměstí a konzervám (jedny z mála čestných výjimek jsou A. C. Doyle a Arnold Bennett, které pro kontrast Carey spíš chválí).
–Nejzábavněji to schytal Joyce s Odysseem, který to sice už už vyhrává, protože jej neměla ráda posh girl Virginie Woolfová (ozn. Joyce jako příklad sprosťáckého polovzdělance). Joyce protagonistu vybírá právě z řad lidových vrstev (Leopold Bloom čte Tit-Bits a vůbec je to vulgární chlap), přičemž mu věnuje plně detailní pozornost, ovšem nakonec se stejně dostaví zklamání. Joyce onu knihu napsal tak, že by si ji právě takový Bloom nikdy nepřečetl, takže o co mu šlo? Dělat ramena? Tady se vyjevuje imho jeden z Careyho nejtragičtějších omylů, totiž, že všechny ty pisatele náročné prózy skutečně motivovalo něco tak malicherného, jako je snaha o nečitelnost pro plebs. Tak určitě – člověk nevolí formu proto, že se s ní chce dostat do specifických zákoutí, ale proto, aby mu nebylo rozumět. Well done, Mr. Carey – brilantní úvaha.
–Když pomineme značné zaujetí, jež se odráží v pikantní expresivitě (někdy to Carey nevydrží a nechá se tak trochu unést), autor dělá, že je nad věcí, že pouze neutrálně snáší jakési důkazy a s formulací vlastní pozice se nemusí obtěžovat. Jenže by měl, jinak se totiž plácá v alibismu, kdy se staví jednou za dělníky, jednou za buržoazii, pálí to do aristokratické Bloomsbury i levicových elitářů franktfurtské školy, ale sám je jakoby nenapadnutelný. V horším případě pak jen odsuzuje určité úvahy a vysmívá se jejich původcům, jak nejsou schopni dohlédnout, že vysoké umění není nic než „sociální konstrukt“. Přitom je schopen mnohem méně než oni: „elitáři“ se alespoň snaží argumentovat. Carey své pozice neobhajuje vůbec, neboť se domnívá, že jím mezi řečí proklamované hodnoty jsou automaticky a bez pochyby správné – vidí konstrukt v oku svého bratra, ale trámu v oku svém si nevšímá.
–Názory některých "intelektuálů" jsou vskutku k sežrání a jsem zcela pro, aby se v biografiích nijak nepotlačovaly, protože člověk by měl znát pravdu a mít co možná nejúplnější obraz. Ale domnívám se, že není správné dopouštět se kýčovitých ideologických anachronismů a je naopak nutné brát všechny ty myšlenkové bouře v kontextu jejich doby. Carey navíc až příliš aplikuje metodu „najít kal, který potřebuji, a postavit z něj mozaiku“, a na můj vkus se až moc často dopouští spekulací na způsob „tohle sice říká literární postava, ale myslí si to určitě i autor sám“.
–Ke konci už se Carey neudrží a odkryje své ambice naplno. Bez ohledu k časovému i tematickému vymezení se prostě začne pouštět do svých aktuálních názorových souputníků. Jak jinak si vysvětlit, že se mezi vším tím modernismem do r. 39 náhle octla kniha Georga Steinera Skutečné přítomnosti z r. 1989. Carey navíc zapojí nejtěžší kalibr: reductio ad Hitlerum. Steinera skutečně srovnává s Hitlerem, a to z toho důvodu, že v dané knize Steiner tvrdí, jak veškeré umění, které lze nazývat „velké“, nějak souvisí s ideou Boha (ať už se k transcendentu staví kladně, nebo kriticky). V úplném závěru se rozparádí a pustí se do Derridy a Rolanda Barthesa. Tentokrát ovšem autor netvrdí, že dotyční odmítají přijmout a tematizovat masovou kulturu, jelikož uváděné Barthesovy Mytologie se jí naopak přímo zabývají. Přesto se jedná o odporné elitáře, neboť píší schválně nesrozumitelně (!) a navíc obyčejnému chudákovi, co doma kouká v papučích na fotbal, oblíbené hračky zcizují, protože v nich nacházejí jakési skryté významy, které náš normal guy nenahlíží (!!). Zlý intelektuál, kterému se v zrcadle odráží hitlerovské rysy, je tedy ten, kdo se pokouší tvrdit, že by v umění mohla být nějaká vyšší hodnota, stejně jako ten, kdo je natolik troufalý, že chytračí a odhaluje v řádu věcí skrytý smysl.