Intuitivní pedagogika - Škola budoucnosti: Rozhovory s Iris Johanssonovou
Thomas Pedroli
Když na počátku devadesátých let vtrhly do domácností počítače, jen málokdo z vědců si uvědomoval, k jakým změnám dochází. Již brzy si však odborníci všimli posunů v komunikaci s dětmi a s dospívajícími. Změna byla natolik závažná, že se začalo dokonce mluvit o novém rozměru komunikace, takzvané čtvrté komunikační dimenzi. V letech 2015 a 2016 vedla Iris Johanssonová (psycholožka s poruchou autistického spektra) v České republice semináře o „čtvrté komunikační dimenzi“. Thomas Pedroli tato setkání tehdy nahrával a později z těchto audiozáznamů vznikla tato kniha. Výsledkem je výzva k výraznému přehodnocení školního vzdělávání a množství nápadů na sebevzdělávání, a to jak pro učitele, tak pro rodiče.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Vzdělávání, školství
Vydáno: 2019 , Universum (ČR)Originální název:
Gespräche mit Iris: Lernen in der Vierten Dimension
více info...
Přidat komentář
Na knížku mě upozornila kamarádka, která řekla, že si ji koupila kvůli působivé obálce i nadpisu. Řekla, že se nedá číst najednou a také, že začíná pochybovat o své učitelské práci.
To mne tedy hodně zaujalo a hned jsem si ji vypůjčila v naší knihovně.
Je to opravdu velmi zajímavé čtení. Novátorské. Upozorňuje na něco, čeho jsme si doposud asi ani neuměli všimnout, natož abychom to pojmenovali. Spíš jsme na to jen nadávali a stěžovali si. Rozebrat a rozčlenit způsoby komunikace tak, jak to učinila Iris Johanssonová, to je pro mne docela nové. A nesmírně zajímavé. Napadlo mne, že její termín "přizpůsobování" by možná korespondoval se slovem "ochočování", které často používá Jaroslav Dušek.
Termínů, jež jsou v knize pro mne nové (a nečekané), má Iris několik a já se často při čtení musela vracet k posledním stranám, kde je vysvětleno každé toto nové slovo v "řeči Iris", abych si to vůbec uměla představit. Líbí se mi, jak mě upozorňuje na důležitost života "tady a teď". Líbí se mi, jak mi říká, abych si všímala toho, jak se cítí moje tělo, líbí se mi, jak ho personifikuje, což vlastně dělá po právu, neboť všechny naše buňky jsou živé organismy, které mají nejspíš svoje vlastní "uvažování", o němž já nemám ani potuchy. Často jsem se při čtení usmívala a také jsem často při čtení byla smutná. Třeba u věty: "Hodnotící a soudící myšlení pochází z toho, že je tělo zklamané." Irisiny náhledy a myšlenky jsou jednak velice zajímavé a skoro burcující, ale jsou také velmi blízké buddhismu nebo spíš zenu a taoismu. Protože věta o zklamaném těle má ještě pokračování:
"Jde tedy o to, abychom mohli žít v souladu se svými pocity a abychom je uvolnili a prožívali, dokud nedojdeme v sobě k prázdnému prostoru, odkud může přijít změna. Pokud dokážeme zůstat v tomhle prázdném prostoru, ačkoli to tam je chaotické a zdá se to tam k nevydržení, pak můžeme ze svého vnitřku vyjít jako "já sám". Pak dostáváme impulzy zevnitř a už nepotřebujeme dělat problém z věcí, které problémem nejsou!"
O této knížce bych mohla psát dál a dál, ale možná bude lepší, když tu jen ještě ocituji něco z Vět, které dodávají odvahu:
"Život je tak zařízený, že je dost dobrý, i když je horší než nejlepší. Nemůžeme být lepší než dost dobří a je lepší se s tím rovnou smířit. Když jsme spokojení s tím, že jsme dost dobří, pak vnímáme svou hodnotu, aniž bychom pro to museli něco udělat. Pak stačí, že děláme to nezbytné, a zbytek času jsme součástí společenství a hrajeme si."
A ještě jedna:
"Když děláme jen to, co je nezbytné, a zbylý čas použijeme ke hraní, pak to znamená, že sobě, svému okolí a Zemi škodíme nejméně."
Kolik podobných osob jako Iris a kolik takových knih se ještě musí objevit, abychom tu na Zemi žili a vyvíjeli se tak, aby to bylo v souladu s tímto vyjádřením?
Trochu mne mrzí, že knihu hodnotím dodatečně, neboť jsem ji dala plné hodnocení. Pamatuji si, že jsem z knihy byla překvapivě nadšená, je škoda, že si ji dnes už nedokážu tak detailně vybavit.
Snad jen mohu říci, že se jedná o knihu velmi jemnou, nevnucující se, s pedagogickým přístupem holistickým, obracejícím se i k rodičům. Hodně mě bavil koncept knihy jako rozhovoru + spíše než otázky současného pedagogického prostředí, mě velmi zaujala část o komunikačních dimenzích, tj. defacto o mezigeneračních propastech, které mezi dětmi a staršími vznikají- proč jsou si lidé vzdálenější. Myslím, že by neškodilo si ji někdy přečíst znovu, kniha je tenounká.