Inyenzi neboli švábi
Scholastique Mukasonga
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24092/inyenzi-neboli-svabi-24092.jpg
4
51
51
Podtitul: Strhující příběh pronásledované ženy z období rwandské genocidy Kniha na hranici literatury faktu, v níž žena z kmene Tutsiů, jež dvakrát během svého života musela opustit domov a spolu s tisíci soukmenovců prožila etnické čistky ve Rwandě v letech 1968 a 1973, líčí průběh genocidy v zemi v 2. pol. 20. století. Autorka vypráví o dětství, kdy se poprvé setkala s pronásledováním lidí svého kmene ze strany vládnoucích Hutuů a rodina byla vysídlena do Nyamaty. Při další vlně rasových nepokojů musela rodina uprchnout do Burundi, kde ale také patřili Tutsiové k opovrhovaným a pronásledovaným. Dívka se jako jedna z mála tutsijských dívek dostala na střední školu, vystudovala školu pro sociální asistentky a díky své práci pro UNICEF se seznámila se svým budoucím manželem. Žila ve Francii, kde se snažila pracovat pro svou zemi a podobně postižené. V roce 1994 se dozvěděla, že všichni členové její rodiny byli vyvražděni hutuskými fanatiky při nejnovějším vzplanutí rasových nepokojů, při nichž bylo zavražděno na osm set tisíc Tutsiů. Na jejich památku a na paměť své rodiny zaznamenala autorka bezpráví, utrpení a tragédii svého národa jako osamělý výkřik protestu i naléhavé varování.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2007 , JotaOriginální název:
Inyenzi ou les Cafards, 2005
více info...
Přidat komentář
Kniha čtena v rámci ČV. Docela jsem se toho tématu bála, ale během četby mě víc a víc zajímalo, jak to vlastně v té Rwandě bylo. Bohužel se o tom moc nemluví, přestože se události staly takřka nedávno.
S Odpustila jsem,Přežila jsem,další kniha z temného období Rwandských dějin,kdy bylo během 90-100dní vyvražděno mezi sebou skoro milion lidí.Surová kniha,
Hrozná zpověď o zvěrstvech ve Rwandě. Udivuje a rozčiluje mě, že se tento masakr nedostal do světa a nikdo jim nepomohl....
Skvělá knížka... Nutí člověka se zamyslet nad tím, čeho všeho jsme jako lidstvo schopni. Scholastique Mukasonga zachytila genocidu věrně a navíc do příběhu zapojila i vzpomínky na své blízké, kteří tak nebudou zapomenuti.
Na knihu se teprve chystám, ale překvapily mě níže uvedené komentáře "Jak jim mohli Tutsijové odpustit". Fakta jsou následující. Na začátku bylo sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundi, oba umírnění Hutu. Letadlo sestřelili tutsijští povstalci z RPF vedení generálem Kagamou s cílem destabilizovat situaci v zemi. Nikdo přesně neví, kolik bylo během genocidy zavražděno lidí, ani kolik z nich bylo Hutu a kolik Tutsi. Profesor Devenport z marylandské univerzity dokonce zveřejnil studii, podle které bylo více mrtvých Hutů než Tutsi. Umírněné Hutu totiž vraždili jak extremisté z Interahamwe, tak povstalci z RPF. Po vítězství RPF následovalo další masové vraždění Hutu. V roce 2008 španělský soudce Andreu zveřejnil obvinění prezidenta Kagameho - seznam zavražděných obsahuje 104800 jmen.
Dobré jak pro ty, co o genocidě ve Rwandě (a Burundi) vědomost mají, tak pro ty, kteří o genocidě dosud ani nevěděli. Přímé vyprávění ukazuje události v osobní tragické rovině. Knížka zároveň mapuje dění předcházející genocidě, genocidu samotnou i její dozvuky nyní, takže čtenář získá alespoň částečný přehled. Myslím, že se autorce podařilo zachovat vzpomínku na svou rodinu, přestože jistě ne do takové míry, jak by si přála. Její nejbližší díky této knížce nezůstávají jen bezejmennými oběťmi genocidy (na rozdíl o mnohých dalších).
Těchto knih je třeba lidem servírovat co nejvíce, hlavně mladým, aby měli srovnání, jak krutý život může být. Genocidu ve Rwandě můžeme ještě pamatovat, nejhorší události se odehrály jen 21 let nazpět. Nevybavuji si ale, že by se kdy o ní příliš mluvilo, možná teprve po uvedení filmu Hotel Rwanda. Pouhých 20 let zpátky se odehrála genocida možná ještě hrůzostrašnější než holocaust - možná ne počtem obětí, ale svou bezdůvodností a brutalitou. Po přečtení knihy si můžeme říct jenom: Proč? Vždyť Tutsiové se mnohdy od Hutuů ani nelišili na pohled, neměli žádný valný majetek, neprovokovali...Jak jednoduše a k čemu všemu se nechá zmanipulovat masa lidí...Nechutné a o to děsivější, že pravdivé. Mukasonze se podařilo utéct do ciziny před smrtí. Téma její knihy považuji za aktuální právě dnes, kdy se trápíme nad malým výběrem aviváží v samoobsluze či třepivostí vlasů, zatímco ve světě znovu strádají statisíce nevinných, které navíc pranýřujeme v médiích a na sociálních sítích za to, že se rozhodli opustit domov a zachránit se.
Scholastique Mukasonga je výborný vypravěč, ale asi ani kdyby nebyla, čtenář se musí nechat strhnout příběhem ženy, která zažila genocidu. Je to věc pro našince v současné době mírně abstraktní, ale přitom stále bohužel ve světě častá.
Donutilo mě to podívat se, kde všude v posledních letech byla (nebo je) páchána genocida. Až mě mrazilo ze svých zjištění...a to přitom tuším, že při brouzdání na netu jsem nezjistila zdaleka všechno,
Stále mi to rezonuje v hlavě, pořád nad tím musím přemýšlet. Proč? Proč sakra?! Nejspíš se mi o tom bude zdát, ale ani zdaleka se to nedá srovnávat s nočními můrami, které straší autorku. Neměl bych na to nikdy zapomenout, my lidé bychom neměli zapomenout, jakých hrůz jsme schopni. Tahle nenápadná kniha, stejně jako film Hotel Rwanda, nám to budou připomínat. Papírový památník statisíců obětí, které si prošly hrůzami, jaké si ani nedovedu představit. A každý, kdo si stěžuje, jak má život na hovno by si tohle měl povinně přečíst a zastydět se.
Jediné, co mi v knize scházelo je právě ona otázka: Proč? Proč vlastně ta krutost, kde pramení Hutuská nenávist vůči Tutsijům? Jdu si dohledat fakta. Jedno ale asi nepochopím - Jak jim mohli Tutsijové odpustit, žít společně s vrahy jejich rodin? Zázrak, řekl bych.
Inyenzi neboli švábi
Zajímavé. Škoda, že je knížka tenoučká