Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157706/inzerat-na-dum-ve-kterem-uz-nechci-bydlet-157706.jpg
4
300
300
Knížka sedmi povídek (Kafkárna, Divní lidé, Anděl, Ingot a ingoti, Zrada zrcadel, Prokopnutý buben, Krásná Poldi), o níž říká autor sám, že "je konstatováním jisté situace, která se nazývá 'obdobím kultu osobnosti'". Zdůrazňuje, že v ní nelze hledat jen odsouzení, neboť připomíná i lidi, kteří "se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří už byli hrdinové tím, že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci audálosti správnými jmény a znaky".... celý text
Přidat komentář
Musím přiznat, že po první povídce jsem byl jaksi zmaten. Čím déle jsem pak četl a dostával jsem se Hrabalovi pod kůži, tím víc se mi kniha líbila. Místy jsou to spíše básnické, či lyrické obrazy, ale to kvalitě povídek rozhodně neubírá. Naprosto jsem se zamiloval do dvou andělských křídel velkých jako dvě nevěsty. Krásná kniha.
O téhle knize se nedá nic moc napsat. Jsou to jedinečné povídky. Co se povídek týče, nemá podle mě Hrabal v české ani světové literatuře konkurenci.
Měli jsme ji doma zašitou na nejspodnější poličce, a jak tam tak chudinka útlá knížečka ležela, slitovala jsem se nad ní a nelituju, že jsem tak učinila, protože mi obohatila můj život.
Hrabal je pro mě těžké čtení. Nemám z něho žádný zážitek, žádný požitek. Příběhy nemají většinou hlavu ani patu. Je to páté přes deváté a nedává to žádný celek. Je to dost umělecké, blíží se to spíš poezii, která je (pro mě) také náročnější na vnímání a chápání.
Když člověk nespěchá, je spoustu velmi zajímavých pasáží, nebo spíš odstavců či samotných vět - různá poetická přirovnání... Ale není to můj šálek čaje. Z celé útlé knížky je tak jediná povídka, která se dá považovat za "normální", tedy má jakýsi jasně daný příběh. Jedná se povídku Prokopnutý buben.
Celkově za mě maximálně 60%, 17.11.2015.
Nikomu nemožno zazlievať, že sa mu tá, či oná kniha nepáči. Ja mám u Hrabala rád práve to, že v jeho rozprávaní sa dá vyvaľovať ako vo vani s teplou vodou. Dokonca s tou výhodou, že voda v tej vani nevychladne. Mne dáva Hrabal čistú radosť z čítania, príjemného vnímania, ako svet videl on. Prirodzene, že inak ako ja. A práve v tom je jeho čaro. Vie ma strhnúť, premiestniť do iného sveta, ktorý má svoje farby a vône, kde čas plynie inak a jeho hrdinovia sú tak krásne vrstevnatý.
Vzhledem k tomu, že patřím k odpůrcům B.H. tak mě to připadá jako parodie a švejkovština na 50.léta. No je tady vidět, že každý člověk,který v přeměně doby se má bud lépe nebo špatně tak vzpomíná na to lepší. Jinak je zde zmínka,že jedna povídka byla zfilmovaná Jiřím Menzlem. Mě spíš připomínali, že byla zfilmovaná ještě jedna. Ovšem ta druhá moc není vidět v televizi.
Hrabal - takový pojem mezi bohemisty (a čtenářskou společností)! Opravdu jsem se na něj těšila, s radostným očekáváním jsem nalistovala první stránku "Kafkárny"... a bum.
Už od druhé věty jsem byla uražena stylem, jakým se mnou pan autor jedná. Jeho věty vypadají, jako by je psal čtrnáctiletý žák šesté třídy - který ovšem pro velký úspěch posledními třemi ročníky prošel dvakrát - do školního slohu na téma "co je to práce", primitivní navazování souvětí se stává otravným už po třetí souřadicí spojce "a" v řadě, několikeré opakování sdělení mě opět utvrzuje v tom, že mě autor považuje za IQ palačinky, když si podle něj nic nedokážu zapamatovat napoprvé... Prostředí ve mně nebudí vůbec žádný zájem, jen kolem sebe pilně rozsévá zničující nudu, naopak postavy příběhů, často připomínající osazenstvo ústavu pro choromyslné (nikoli však osoby psychicky narušené, ale obyčejné idioty), emoce vzbuzují - především vztek a odpor.
Asi jsem měla tenkrát neodbytnou potřebu sebetrýzně (jinak si to nedovedu vysvětlit), takže jsem se dobrovolně podívala i na Menzelovu adaptaci těchto "příběhů" (nevím, jak jinak to nazvat); naštěstí jsem byla mile překvapena. Film se na rozdíl od předlohy docela povedl...
Můžu s klidem konstatovat, že tahle kniha byla to nejhorší, co jsem kdy četla - a hlavně byla nucena dočíst. Tak nevím, pane Hrabale, jeden z nás dvou musí být divný. Je samozřejmě pravděpodobné, že to budu já - vždyť "Inzerát" se většině lidí tak líbí... Což opravdu nechápu. Nechápu!!!
Musím říct, že po přečtení této Hrabalovi knihy, jsem se mu ještě úplně nedostala na chuť. Povídku Kafkárna jsem četla po cestě domů z knihovny a fakt mě nadchla. Následující povídku už na mě asi byly moc náročné nebo co. Připadaly mi tak trochu vyprávěné od prostředka. Jako by člověk vešel do hospody a zaslechl jen druhou polovinu vyprávění nějakého hosta (který ještě mimo to rád odbíhal od tématu).
Velmi zvláštní povídky, psané nevšedním stylem. Řekla bych trochu zvláštní, ale působivá poetika, které jsem sice místy trochu málo rozuměla, ale vlastně se mi líbila.
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, je konstatováním jisté situace, která se nazývá „obdobím kultu osobnosti“. Mýlil by se každý, kdo by v téhle knížce hledal jen odsouzení a palec dolů. Žil jsem tenkrát s lidmi, kteří vycítili nebo věděli, že každá doba už má ve svém břiše dítě, ve které lze nejen doufat, ale kterým a se kterým už lze žít. Byli to lidé, kteří se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří byli hrdinové už tím,že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události správnými jmény a znaky.
Proto je Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, nejen součástí mého vývoje, ale součástí vývoje společnosti, ve které žiji a která zrovna tak jako já si přeje bydlet v domech, ve kterých může kralovat bílý humor a láska a naděje, aniž by bylo nutno inzerát na takové domy zcizovat v metafyzický únik. (potud Bohumil Hrabal)
V roce 1969 byl Inzerát… zfilmován Jiřím Menzelem pod názvem Skřivánci na niti, ale okamžitě putoval „do trezoru“. Jak už jsem se jinde zmínil, Hrabal své výtvory často přepracovával – zpravidla v obdobích, kdy mohl publikovat (aby byly přijatelné pro cenzuru a tedy publikovatelné). Nejsem si jist, zda to postihlo i povídky v Inzerátu, každopádně bych ale poradil těm, kteří si Hrabala a jeho svérázný a nenapodobitelný styl psaní oblíbili a nemají jeho knihy v knihovně, aby se je snažili získat spíš ve novějších vydáních (po r. 1989 - ideální by asi byly ze Sebraných spisů BH, které vycházely od roku 1990 v Pražské imaginaci), kde se s nimi mohou setkat v původních neupravených autorských verzích. Platí to pochopitelně nejen o Inzerátu ... ,ale o všech Hrabalových knihách vydaných do roku 1989.
Osobně jeho knihy považuji za svědectví doby, která na štěstí sice minula, ale na neštěstí je na ni velmi často zapomínáno. Případnému lovu Lovu zdar!!!
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Chápu, že Inzerát... zde má tak rozporuplné komentáře. Jedni jej vyzdvihují do nebe a druzí označují jak nečitelnou slátaninu. Je to dáno hlavně tím, že kniha je trochu nepřesně označována jako povídková, přestože má blíže spíš k jakési svérázné formě básnícké sbírky. A tak ti, kdo Hrabalův poetismus znají, si ji vychutnávají plnými doušky, aby ti, kdo potkávají Hrabala poprvé - navíc zmasírovaní Menzlovým filmovým zjednodušováním - stojí v nechápavém úžasu a knihu odmítají. A tak záleží, co kdo od Inzerátu očekává. Pokud lyrické obrazy brutální doby s krvavými skvrnami pomalu se vpíjejícími do duše a mysli, bude nadšen, pokud klasickou povídkovou skladbu s hlavním hrdinou, zápletkou a přímou řečí, bude nemilosrdně uválcován nepochopením a zdánlivou nesrozumitelností.