Iskra života
Erich Paul Remark
Román Iskra života z roku 1952, ktorý vychádza prvý raz v slovenskom preklade, patrí k Remarquovým najsilnejším protivojnovým dielam a jeho humanistické posolstvo je mimoriadne aktuálne aj v dnešnom konfliktmi zmietanom svete. Román zachytáva príbehy väzňov a ich strážcov vo fiktívnom koncentračnom tábore Mellern, presnejšie v jeho časti zvanej Malý tábor, kam premiestňovali tých, čo už neboli schopní pracovať. Skupina dvanástich „veteránov“ tam dožíva v neľudských podmienkach, pri živote ich drží už len iskierka nádeje, že toto peklo sa čoskoro skončí. Je jar 1945 a opakované bombardovanie neďalekého mesta svedčí o tom, že front je už blízko a s ním aj možné oslobodenie...... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2024 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Der Funke Leben, 1952
více info...
Přidat komentář
Skvělé, silné, zdrcující. Nevím, co k tomu víc dodat, všichni už to řekli za mě.
Tohle byla rána přímo na solar. Moje tehdy středoškolská dušička zmučená mistrně vykresleným prostředím koncentračního tábora nedokázala pochopit... a pořád nechápe.
Ač nerad, musel jsem zkusit jednoho klasika. Trochu jsem nevěděl, co od toho čekat, přece jen jsem kulturní barbar, jak říkal můj češtinář. Nutno říct, že knížka mě mile překvapila, sice to je trochu anonymní koncentrák, ale popis života v něm je celkem reálný, pocity a myšlenkové pochody některých lidí jsou taky celkem pěkně nastíněné, no, má to hloubku. Musím teda naťuknout, že jedna část knížky mi přišla, že už jsem to někde četl, ale spíš to bude tím, že když se to začalo hroutit, mohlo to tak být úplně všude. Takže pokud máte čas a chcete zkusit něco klasickýho, určitě bych doporučil .
Perfektně napsáno. Remarque je pan spisovatel. Perfektně popsáno myšlení lidí ve vězení. Závěr války, změna chování esesáků. Doporučuji.
Nemám ráda tuto literaturu, četla jsem v rámci ČV.....nicméně pan Remarque byl vynikající spisovatel a jeho knihy jsou nezaměnitelné.......protiválečná literatura je příšerná..........další knihu až zase někdy
Vůbec se mi do té knížky nechtělo, musela jsem se do ní nutit...
Ze začátku mi přišla nudná, nebylo to pro mě nějak moc zajímavé ke čtení.
Některé části mě teda překvapili, až jsem z toho měla husinu.
Musím uznat, že jsem ze začátku nepochopila, kdo byla osoba 509...pak se teda ukázalo, že to byl veterán.
Hůř se mi čte, občas i hůře chápe, ale pro představu je to skvělý.
Knížku bych doporučila všem, koho toto téma zajímá.
než jsem začal tuhle knihu číst, několikrát jsem ji vrátil do knihovny, vůbec se mi do ní nechtělo, nicméně po několika pokusech se jí jednou pro vždy zbavit:-)) jsem ji nakonec dal šanci..
život z minuty na minutu, všudy přítomná smrt, apatie vůči životu..
ten.. kdo si tímto utrpením prošel a přežil a byl schopen se vrátit do "normálního" života, před tím se hluboce klaním..
já bych tam nepřežil ani měsíc, co měsíc, ani týden..
opravdu surové počtení plné hrůz a zvěrstva páchaného na člověku.
kdo má slabší povahu, nedoporučuji číst, kdo obdivuje nácky, tomu bych to dal jako povinnou četbu.
Tuhle knihu jsem četla až po maturitě. Narazila jsem na ni v knihkupectví a koupila si ji.
Nádherná, syrová, bolavá, krutá. A přesto plná naděje. Toho věčného boje o každý další nádech, o každý další východ slunce.
Rvalo mi to srdce. A ten konec? Ten mě rozsekal...
Takhle jsem u knížky asi ještě nikdy nebrečela. Takhle jsem se ještě nikdy nestyděla, že člověku dokážou nejvíc ublížit zase jen...
...lidé...
„Na světu byl spáchán zločin… zákon života byl popliván, zbičován a rozstřílen, loupež byla uzákoněna, vražda byla zásluhou, násilí se stalo zákonem - a teď najednou, v tomto bezdechém okamžiku, čtyři sta obětí zvůle pocítilo, že to skončilo, že promluvil hlas a že kyvadlo se zhouplo zpátky.“ Alespoň takto to na konci války vnímají vězni koncentračního tábora Mellern, kam Remarque zasadil děj svého románu. Právě s nimi, nejbídnějšími z bídných, odsouzených k pomalé smrti v nelidských podmínkách, prožíváme proměnu od devastující vězeňské apatie k prvním jiskřičkám naděje na svobodu a dále až ke konečnému osvobození. Samozřejmě ne všichni se této konečné spásy dočkají, a nutno přičíst autorovi k dobru, že se nijak nerozpakoval nechat finále pořádně zhořknout. Přiznávám, že v některých chvílích jsem měl při čtení sevřený žaludek a závěrečná katarze mě přiměla zamyslet se i nad těmi aspekty, souvisejícími s osvobozovacím procesem, které člověka běžně nenapadají. Proto bych k těm čtyřem hvězdám, klidně ještě půlku hvězdy přidal.
Na dané téma jsem si toho poslechla již opravdu hodně, ale tato kniha je hodně jiná než drtivá většina těch ostatních. Na velmi krátkém časovém úseku nám přiblíží každodenní život v koncentračním táboře. Autor zachytil období, kdy již bylo o výsledku války rozhodnuto a my tak máme možnost sledovat vnitřní pocity jak vězněných lidí, kteří začnou cítit mnohem větší naději na přežití, tak také jejich věznitelů, kteří se začnou obávat toho co již brzy přijde. Kniha mě nesmírně silně zasáhla. Navíc jsem měla možnost si děj příběhu užívat v naprosto fantastickém provedení audioknihy, kterou opravdu mistrně načetl pan Martin Myšička.
Dej ohraničený ostnatým plotom nemal moc miesta na rast, postavy sú jasne vyprofilované, a dej ponurý a bezútešný. Je fakt že to poskytuje lepší kontrast k myšlienkam o ľudskej povahe, a morálnosti spoločnosti, ale moja karma bude vyžadovať dlhšiu rekonvalescenciu.
Kniha popisuje poslední dny na konci druhé světové války v německém koncentračním - pracovním táboře Mellern. Život vězňů je každodenním bojem o kousek chleba, o život, který zde visí na vlásku. A přesto některým ještě zůstala v těle jiskra života, kapka naděje, že se dočkají svobody, že získají zase svoji lidskost, o kterou byli připraveni. Remarque dokonale vystihl charakter a myšlenky jak vězňů, tak nacistů a jejich proměnu s přibližující se změnou - osvobozením tábora.
Další kniha, díky které můžeme lépe poznat, jak to v koncentračních táborech chodilo. Avšak vžít se do pocitů transportovaných žádné listy papíru neumožní. Tak si užívejme svobody a všichni dělejme maximum, aby se něco jako holokaust už nikdy neopakovalo.
Fascinující kniha. I pro člověka, který o holocaustu přečetl desítky knih, má Jiskra života zase další dimenzi a mimořádnou poutavost. Remarque je zručný spisovatel, napsal skvělý, drsný, srdcervoucí, dojemný avšak zároveň profesionálně vystvavěný román. Právě tím je o dost jiný než memoárové knihy přeživších. I proto stojí za přečtení a platí, že neztrácí nic ze své síly ani po téměř 80 letech.
Velmi silný a těžký příběh vezmeme-li v úvahu, že jsou to příběhy naší historie.
Knihu jsem si vypůjčila v nemocnici v čekárně- super tyhle čtecí skříňky od lidí pro lidi- a jen se na ni chtěla podívat po dobu čekání, ale odešla se mnou domu, protože jsem ji nedokázala dát z ruky.
Kostlivec mne dostal.
Silné. Smutné. Čtivé. Sílu dodávající příběh, který můžu doporučit. Naděje, bůh, bůh v nás, víra....
Silný příběh o lidské vytrvalosti a naději, o utrpení a hyenismus. O životě a smrti.
Místy těžko stravitelné popisy skutečných hrůz. Tato kniha je poselstvím o tom, že člověk se k jinému člověku může chovat hůř než ke zvířeti a zároveň o tom, že vůle k životu bývá silnější než si umíme představit.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) fašismus humanismus holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
(SPOILER) Drsné, syrové, krásně a čtivě napsané, emotivní, opravdu silné vyprávění o (ne)životě v koncentračním táboře.
"Jeden z dvanácti veteránů zešílel a představoval si, že je vlčák. Neměl uši; urvali mu je psi, které na něm cvičili esesáci. Nejmladší se jmenoval Karel a byl to chlapec z Československa. Jeho rodiče byli mrtví; pobožný sedlák ve vesnici Westlage jimi pohnojil brambořiště. V krematoriu se totiž popel spálených sypal do pytlů a prodával jako umělé hnojivo. Obsahoval hodně fosforu a vápna."
Když nad vězni poprvé přeletělo spojenecké letadlo a zamávalo jim křídly, tak mi slza ukápla. Remarque umí vtáhnout do děje. Moc jsem si přála, aby to 509 přežil.