Iskra života
Erich Paul Remark
Román Iskra života z roku 1952, ktorý vychádza prvý raz v slovenskom preklade, patrí k Remarquovým najsilnejším protivojnovým dielam a jeho humanistické posolstvo je mimoriadne aktuálne aj v dnešnom konfliktmi zmietanom svete. Román zachytáva príbehy väzňov a ich strážcov vo fiktívnom koncentračnom tábore Mellern, presnejšie v jeho časti zvanej Malý tábor, kam premiestňovali tých, čo už neboli schopní pracovať. Skupina dvanástich „veteránov“ tam dožíva v neľudských podmienkach, pri živote ich drží už len iskierka nádeje, že toto peklo sa čoskoro skončí. Je jar 1945 a opakované bombardovanie neďalekého mesta svedčí o tom, že front je už blízko a s ním aj možné oslobodenie...... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2024 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Der Funke Leben, 1952
více info...
Přidat komentář
Příběh popisuje život v koncentračním táboře a to jak z pohledu samotných vězňů, tak i z pohledu velitele SS. Při čtení se chce jen těžko věřit, že se takové věci skutečně děly, tolik krutosti a lidského utrpení. Určitě stojí za přečtení!
Toto sú príbehy, kedy sa silno nestotožňujem s rozhodnutím udeliť človeku rozum a slobodnú vôľu a spraviť z neho svojprávnu bytosť. Nerozumiem kde sa v nás tá krutosť berie. Desí ma, čoho všetkého sme schopní...
Až moc realistický přáběh o koncentráku, díky němu se mi měsíce zdálo o holocaustu.
Na utrpení milionu lidí by se nemělo zapomínat.
Tak bychom tu měli další oběť válečného běsnění, nikoliv však vojáka 1. či 2. sv. války, ale vězně v koncentračním táboře. Je tu opět snaha o každodenní přežití, nevědomost, co bude zítra ani za hodinu, a na úplný závěr války i smrt hlavního hrdiny. Erik Paul Remark je synem Ztracené generace a tento román to jen potvrzuje, avšak o koncentračních táborech je k přečtení i daleko kvalitnější literatura.
Čeho všeho je člověk schopen, když má moc a nemá zodpovědnost a svědomí..
A na druhé straně, co člověk dokáže vydržet, když není sám a má naději...
Krásná kniha. Líbí se mi styl vyprávění a i když je to místy děsivé, je to jedná z mých nejoblíběnějších knih. Jedna taková zajímavost. K napsání této knihy autora podnítila smrt jeho sestry v koncentračním táboře.
Zajímám se o tuto historii, byla krutá, ale děsí mě to, že BYLA. ... Náhled do této minulosti je krutý a při čtení jsem nemohla uvěřit, že se něco takového opravdu stalo :(
co dodat. i když člověk ví, co za zvěrstva se v té době děla, tak i přesto mě takovýto popis zaskočil. až takhle podrobné jsem to nečekala. opravdu si řikám, jak tohle mohl někdo udělat jiné živé bytosti. je těžké uvěřit, že k tomu došlo relativně nedávno, protože to vypadá, jako by kniha líčila dávnou minulost. Remarque je bezpochyby výborný spisovatel, protože napsat knížku jako je tato, muselo dát hodně práce. určitě doporučím všem, co ji ještě nečetli.
Nemám ráda Remarqua. Zkoušela jsem číst několik jeho knih, u Nebe nezná vyvolených jsem si opravdu přála, aby se mi líbila. Nic. Pak jsem doma v knihovně našla Jiskru života. O Remarquovi se prý říká, že buď ho milujete, nebo nemůžete číst. Nic jsem číst nemohla, ale Jiskru života jsem nedostala z pod kůže ani po deseti letech, co jsem ji četla.
Nádherné ůžasné a kruté.Knihu jsem přečetl jedním dechem dvakrát za sebou abych dokázal vše vstřebat.Líbí se mi pohled z obou stran.Autor patří k mojím nejoblibenějším.Zajímaly by mě dalši knihy na tohle téma, ale s pohledu nacistů. A co s nimi bylo po válce? Trest, pomsta co bylo? Nějaká doporučení?
Na tuhle knihu mi stačí tři slova: kruté, kruté, kruté.
Pokaždé když čtu něco podobného si říkám, bože, proč sis to vybrala a proč to čteš, když je ti z toho špatně. Nejhorší jsou vždycky začátky, to jsem u toho málem brečela, pak si pomalu zvykám a na konci mě snad už nic nerozhází. Je to neuvěřitelné, knihy jako tato vám vždycky připomenou, abyste nikdy nezapomněli, prostě nikdy. Já nikdy nechápu lidi, co prováděli ty hrůzy a už nikdy nepochopím, jaktože nikdy nelitovali. Nebo jak na něco tak hnusného mohl někdo přijít. Vážně otřesné, a ještě nejsmutnější bylo, že 509 (Friedrich Koller) na konci zemřel. A že ti zbylí, co přežili, tak skoro nikdo neměl kam jít, to přece ani není normální, ještě teď brečím z toho když si na to vzpomenu… to se nedá pojmenovat, a že se něco takového opravdu dělo… a někdo tomu nevěří??!!!... a někdo to zlehčuje, jak to někdo mohl připustit…
Nedá se to srovnat ani se Zápisky z mrtvého domu, ani s Jedním dnem Ivana Děnisoviče.
Čtu-li knížky z prostředí koncentračních táborů a ghett, samozřejmě nad nimi přemýšlím. Ptám se, jak je možné, že to nacistům mohlo procházet tolik let než jim konečně někdo natrhnul zadek, říkám si, jak je neuvěřitelné, kolik toho lidská bytost dokáže vydržet a přežít a tak dále, běžné otázky. U Jiskry života mě ale napadla další, úplně nová myšlenka. Pro přeživší bylo šíleně těžké vrátit se do normálního života. Ne-li nemožné. V táborech sice trpěli, ale zároveň byli na spoustu let zbaveni zodpovědnosti. Nekonalo se žádné "tak jo, konec války je tady, tak jdem domů a dáme si řízek". Často se neměli kam vrátit. Rodiny mrtvé, domovy obsazené někým jiným nebo srovnané se zemí. Konec války byl jen začátek další bitvy o přežití.... Žeru tuhle knížku, ale fakt!!!!
Hodně velké sousto, tahle kniha mě úplně odrovnala a musím přinat, že ještě dlouho jsem na ní myslela. Brutalita SS byla, je a bude omračující, jen nikdy nesmíme ZAPOMENOUT.
Neviděl ji skoro nikdy plakat a myslel si, že se dala do pláče proto, že si vzpomněla na své mrtvé příbuzné. Smrt v táboře však byla něčím tak všedním, že mu připadalo přepjaté, projevovat po tak dlouhé době ještě tolik bolesti. "Nesmíme myslet na to, co bylo," řekl s lehkou netrpělivostí. "Jak bychom potom mohli vůbec ještě žít?"
Nenacházím slov. Silná kniha. Četla jsem se zatajeným dechem a pořád jsem nemohla uvěřit, že takhle to fakt bylo.
Z mého pohledu jednoznačně nejtěžší čtení z celé Remarqueovy tvorby obdařené neskutečně silným a velice emotivním závěrem. Vyprávění z prostředí koncentračního tábora bez jakýchkoli příkras neodvrací svůj pohled od žádné části každodenního stereotypu kostlivců, kteří již téměř zapomněli, že kdysi bývali lidskými bytostmi a jejichž jediným snažením je udržet se naživu o další den déle. S velkou dávkou cynismu komentuje neustálé umírání a mučení vězňů, stejně tak jako všední „starosti“ jejich tyranů, v době blížícího se konce války. Velice citlivě pak přistupuje k jejich opětovnému přerodu, kdy z hluboko ukryté poslední jiskry života, vzplane nová naděje a touha po začátku nového bytí ve svobodě a míru. 90 %
velmi silné kruté vyprávění, čeho všeho jsou lidé schopni, skvěle a poutavě napsáno, kniha se čte sama.. ač jsem se vyhýbala tématice koncentračních táborů a krutostem války... Remarque píše super ;-) (asi 6 kniha co jsem od něj četla)
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) fašismus humanismus holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Tuto knihu považuji za nejlepší z děl E.M. Remarque. Četla jsem ji před mnoha lety, stejně jako většinu děl tohoto autora. Dech beroucí příběh působí o to silněji tím, že se nejedná jen o bujnou fantazii autora, ale je věrným obrazem událostí dané doby.