Italská cesta
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518046/bmid_italska-cesta-d4O-518046.jpeg
4
30
30
Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Cestopis není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze "severu" povzbuzující vzpruhou. Města i umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2023 , AcademiaOriginální název:
Italienische Reise, 1817
více info...
Přidat komentář
Od doby, kdy jsem si přečetla Denník na cestě do Itálie od Máchy, jsem věděla, že bych si zase jednou ráda přečetla cestopis z podobného období (a to nám Mácha po sobě zanechal spíš jen krátké útržky). Proto jsem byla nadšená, když jsem teď narazila na Italskou cestu od Goetheho.
A? Jedním slovem – nádherné. Goetheho zápisky mě vtáhly do doby, kdy byl turismus ještě v plenkách, kdy slavné památky nebyly obleženy davy a kdy cestování znamenalo opravdové objevování. Celou trasu jsem si navíc projela spolu s ním na Google mapách, ačkoliv dnes už žádné z těch míst nemůže vypadat stejně jako tehdy.
Nejvíc mě nadchlo obrovské množství odkazů na známé i méně známé umělce, architektonické památky i vylíčení těch nejmenších detailů – atmosféry, přírody, světla, každodenního života.
Samozřejmě tu nehodlám tvrdit, že jsem se dokázala vcítit do každé Goetheho myšlenky – to snad ani není možné. Co ale mohu říct s jistotou, je, že s ním naprosto sdílím všechno to nadšení, úžas i melancholii.
„Génius si třetího září ani nepospal. Kočí musel už ve tři ráno prásknout do koní, aby byli co nejdříve přes Brenner na jihu. O téhle eskapádě neměl nikdo ani tušení – ani Jeho Jasnost vévoda Karl August. Goethe se mu omluvil se zpožděním. A státnické povinnosti? Nechal je ležet.
Kretschmer napsal: ‘Tajný rada náhle vezme do zaječích ze svého ministerstva a nechá všechny spisy bez vyřízení, vede v Itálii slastný život… vytratil se z Karlových Varů jako zloděj…,
Poslechnuto na čRo a jsem okouzlena. Má první, rozhodně však ne poslední, kniha od tohoto vzdělaného a talentovaného muže. Jeho úžasný pozorovací talent a popis, mě tak známých míst Itálie, mě doslova uchvátily.
Audiokniha Čro. Cestopisy nemám ráda, nedokážu se na ně soustředit. Tady se to potvrdilo, nicméně pan Alfréd Strejček knihu tak překrásně načetl, že už jen kvůli tomu jsem dílo doposlouchala až do konce. Sice si moc nepamatuju, o čem četl, ale poslech to byl úžasný.
První literární setkání s geniem jménem Goethe a navíc v milované Itálii. Z dnešního pohledu velice zajímavá retrospekce do dob dávno minulých a přesto (minimálně pro mě) mentálně tak blízkých. Rozsah Goethova zájmu byl opravdu neuvěřitelný. Části knihy, které se věnují popisu cesty, jsou naprosto dokonalé tím spíše, když máte vlastní zkušenost s danými místy.
Opravdu velký zážitek. Setkání s Goethovou osobností a se zemí, krajinou, památkami a lidmi, kteří žili v letech 1786-1788. Knihu je třeba číst pomalu a pozorně, aby čtenáři neunikly zajímavé detaily - a těch je zde opravdu hodně. Tento pozoruhodný cestopis inspiruje k dalšímu poznávání Goethova díla, jeho dramat a poezie. A člověk dospívá k poznání, které bylo našim předkům samozřejmé: Goethe je největší německý básník.
"Čemu chybí opravdové vnitřní bytí, to vůbec nežije a ani nemůže být velké, ani se velkým stát."
S těžkým srdcem musím tuto knihu odložit, protože mám z knihovny zapůjčený sedmý svazek Hesseho Souborného díla, na které je další rezervace a tak nesmím s četbou otálet.
Je to fantastický náhled do konce osmnáctého století, kdy je ještě cestování spojené s dobrodružstvím a údivem.
Je zvláštní číst 250 let starý cestopis. Ale autoři dnešních cestopisů by ze něj mohli hodně učit. Goethe byl univerzální genius, polyhistor, dělal téměř do všech oborů lidské činnosti. Vystudoval práva a pracoval jako vysoký úředník v jednom z německých knížectví. Zdeprimován úřednickou prací jednoho dne bez ohlášení se vytratil a vycestoval do Itálie, kde si psal tento cestopis. Kdysi jsem si tento cestopis vzal na svou vlastní cestu po Itálii. Goethe byl neuvěřitelně pozitivní člověk a básnickým jazykem popisuje krajinu Itálie, přírodu, lidi, města. Popisuje perlu italského pobřeží Neapol pod sopkou Vesuvem. Dnes už je z toho města špinavá stoka plná odpadků a pokleslých živlů a žádná perla Itálie :-)
Představte si hlas Ivana Wernische. Máte? Takže: „Ivane, konečně jsem sehnal Goethovu Italskou cestu!“ – „Ta je krásná, viď?“ – – Další slova jsou myslím nadbytečná.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
"Využil jsem svého dne co nejlépe, abych se díval a opět díval. Ale v umění je tomu jako v životě: čím hloub pronikáme, tím širší prostory vidíme před sebou.“
"I zde jsem znovu pocítil, že jsem na všechno už příliš starý. Jen na pravdu ne."
"Řím, 5. ledna 1788
Odpusťte, že dnes píši jen málo. Tento rok jsem zahájil s vážností a pílí – a sotva se stačím ohlédnout. Opery mě nebaví, potěšit mě teď může jen hluboká a věčná pravda. Nyní mě zcela ovládlo studium lidského těla. […] Vše ostatní vedle toho mizí. S tím studiem se to má po celý můj život prapodivně; a nyní znovu. Nedá se o tom hovořit. Čas teprve ukáže, co ještě vykonám."