Italská renesance: Kultura a společnost v Itálii

14.09.2019

Rozkošná knížka napsaná stručně, lehkým perem a místy žertovně (opravdu mě pobavila poznámka, že na organickou koncepci architektury v renesanci nemá ani Frank Lloyd Wright :D). Odpovídá vlastně renesančním požadavkům na literární tvorbu. Peter Burke, jehož jsem prvně poznala prostřednictvím eseje o renesančním dvořanovi v Garinově sborníku „Člověku renesance", mě nezklamal ani „Italskou renesancí". Je stále stejně čtivý, svěží, zábavný, a přitom poučný. A dovede si položit zajímavé badatelské otázky.

Italská renesance je svým způsobem dílo experimentální. Autor využívá snad celé instrumentarium historických přístupů. Pracuje s Geertzovou antropologií, strukturalismem a statistikou (vzorek 300 renesančních osobností vyhodnocený počítačem) či komparativním dějepisectvím (srovnání Itálie s Nizozemím 16. století a Japonskem éry Genroku), ale zohledňuje také Webera a Marxe. Není materialista ani příznivec Geistesgeschichte, a přesto sahá po thesích obou škol. Zkrátka metodologicky inspirativní dílo pro každého historika, i pro toho, kdo všem metodám nepřišel na chuť.
A samotný obsah je ještě mnohem lepší! Dvě třetiny knihy se zabývají především umělci a humanisty, dají se tedy číst jako literatura ke kunsthistorii či literárním dějinám; poslední třetina se věnuje širšímu milieu těchto osobností (náboženskému, společenskému, hospodářskému). Fakta, která Burke vybírá, jsou vždycky zajímavá. Třeba že Donatello jednou shodil bustu kupce na ulici, takže se roztříštila, protože zákazník si stěžoval, že cena neodpovídá práci a materiálu: „Kupujte raději fazole, a ne bronzy.“ Nebo že Angelo Poliziano vysvětloval „slovo od slova“ mladému Michelangelovi mýtus o boji s kentaury, aby ho umělec mohl vysochat. Nebo že Lev X. byl aktivní hudebník. A hlavně že v literatuře vysokého slohu nesmělo být užito nečistých slov jako „netopýr". :D

Hodnotím 10/10 a lituji, že kniha nemá o stovku stran víc. A přesto u mě ani famózní Burke nezastínil „Renesanci" Arthura Gobinaeua, která nadále zůstává tím nejlepším, co jsem o této epoše četla.

28.04.2017

Burkeova Italská renesance je i po téměř půlstoletí od svého vzniku velmi inspirativní historickou prací. Přesto ji asi nelze doporučit každému. Nejedná se totiž o popularizační syntézu, nýbrž naopak o původní a velmi originální vědeckou studii. Určena je především odborné veřejnosti, tj. poučeným čtenářům. Čtenáři neinformovanému asi může způsobit doslova rozčarování, neboť se rozhodně nejedná o onen dosti obvyklý typ publikace, seznamující čtenáře přehledným způsobem s výtvarným uměním, té či oné doby a místa, ač by to fotografie Michelangelova Davida na obálce mohla evokovat... Autora totiž "zajímá" především společnost v níž se renesance zrodila a výtvarnými díly se zabývá pouze a jedině proto, že jsou jedním z projevů hlubokých proměn, kterými tehdejší italská společnost procházela. Ani v tomto případě ovšem autor nepodává nějaké jednoznačné závěry, spíše často zpochybňuje závěry doposud platné. Jeho tázání se je přesto nesmírně užitečné a vlastně lze říci, že přes všechny nezodpovězené otazníky kniha nakonec určitou odpověď dává. Možná je škoda, že je její závěr poměrně stručný. I to ale k Burkeovi asi patří. Rozhodně neplýtvá slovy a celá kniha, ač je psána velmi jasným, přehledným a střízlivým způsobem, si přesto žádá čtení nesmírně pozorné, neboť pointy autorových myšlenek bývají krátké a úsečné... Celkový dojem: 85%